Moje léto s Tibeťany

167

Letos v létě jsem se s organizací MOST ProTibet vydala na pětitýdenní dobrodružství do daleké Indie. Na cestu do tzv. Malého Tibetu jsem se chystala už téměř pět let. Tak dlouho už totiž v organizaci MOST pomáhám jako dobrovolník. Celou tu dobu jsem velice toužila navštívit nádherné buddhistické kláštery, zhlédnout majestátní Himálaj a především setkat se s Tibeťany, kteří jsou zapojeni do projektů organizace MOST ProTibet.

Moje léto s TibeťanyMOST se zabývá podporou Tibeťanů žijících v Tibetu a severní Indii. Zaměřuje se především na podporu vzdělání a zlepšování jejich životních podmínek a udržování tibetské kultury a tradic. Škála jejich projektů je velmi pestrá, orientují se nejen na podporu tibetských dětí, ale také na seniory, mnichy a mnišky a nomády. Na dalekou výpravu jsem se vydala spolu s PR manažerem organizace, Tomášem, který po celou dobu jednal jménem organizace MOST a rozhodoval o zásadních věcech, které bylo během naší cesty potřeba vyřešit. Mým úkolem bylo pomoci s aktivitami, které jsme měli během naší dlouhé cesty na starosti.

Nejdelší dobu jsme strávili v Ladaku. Ladak je nádherná vysokohorská oblast ve státě Džammu a Kašmír na severu Indie. Bydleli jsme ve městě Leh ležící 3 500 m. n. m., které se nachází v údolí, ohraničeném prašnými skalistými horami. Město je vyhlášeným turistickým centrem oblasti. To pocítíte jak na cenách v restauracích tak i v ulicích. V létě sem jezdí opravdu mnoho turistů z celého světa a tak se na první pohled může zdát, že je tu téměř více bělochů než Indů či Tibeťanů. Cestovatelé odtud podnikají nejrůznější výlety do oblastí posvátných jezer Tso Moriri či Pangong, nejznámějších údolí Nubra nebo Markha či vysokohorské treky.

Moje léto s Tibeťany3Za jedním z projektů jsme se vydali do kláštera Diskit, který se nachází v údolí Nubra, které bylo jedním z nejkrásnějších míst, které jsme za celý náš pobyt navštívili. Abychom mohli tuto oblast navštívit, nejprve bylo zapotřebí vyřídit si potřebné povolení, protože turisté mají do některých oblastí Ladaku omezený přístup. Povolení vám za poplatek vyřídí v jakékoliv cestovní kanceláři, kterých je v Lehu bezpočet. Vyřízení trvá jeden den a samotné povolení se uděluje na jeden týden. V jedné z cestovních agentur jsme si zařídili tzv. sdílené taxi a jeli jsme. Cesta byla dobrodružná. Všechny naše zavazadla se vezly na střeše auta spolu s dalšími zavazadly našich osmi spolucestujících. Na to, že jsme měli auto pro osm osob, nás v něm dohromady jelo deset. Jeli jsme s dvěma Australany a ostatní byli místní lidé, dva Tibeťané a zbytek Indové. Diskit je od Lehu vzdálený 118 km a cesta trvala 5 hodin. Víc jak polovina cesty do Diskitu vede po nezpevněné silnici, vedoucí po úbočí hor. Po cestě jsme projeli přes jedno z nejvýše položených sjízdných silničních sedel na světě, které se jmenuje Khardung La. Po pěti hodinách jsme vystoupili ve vesničce Diskit. Museli jsme vzít krosnu a batoh a do kláštera dojít pěšky. Klášter se nachází na kopci spolu s klášterní školou a tak jsme se vydali nahoru vstříc novým zážitkům. Moc jsem se těšila. Čekali tam na nás malí mníšci, se kterými jsem se toužila setkat.

Když jsme přišli ke klášterní škole, mniši nás ubytovali v pokoji pro hosty. Malí mníšci byli zrovna na výletě, tak jsme měli čas, jít se podívat k soše Buddhy, kvůli které jezdí do Diskitu mnoho turistů. Socha je postavena na vyvýšeném místě a měří asi 40 metrů. Z tohoto místa je nádherný výhled na údolí Nubra a řeku Shyok a především je tu úžasný klid. Po tom, co jsme se převážně pohybovali ve městech, kde je troubení pro místní řidiče patrně národním sportem, bylo toto místo doslova balzám na duši. Příroda zde spolu s buddhistickým klášterem vytváří magickou atmosféru, kterou jsem si užívala plnými doušky. Bylo nádherné si jen tak sednout a dívat se na zapadající slunce a měnící se odstíny hor a údolí s ubývajícím světlem.

Další den jsme již strávili s mníšky. Jsou to kluci od pěti do třinácti let. A jako všechny děti byli i oni zpočátku stydliví a málomluvní. Postupně jsme se však skamarádili. Přivezli jsme jim dopisy a drobné dárky od jejich sponzorů z České republiky. Všechny jsme rozdali a mníšci pak napsali svým adoptivním rodičům odpovědi, těm nejmenším jsme samozřejmě pomohli. Na druhou stranu dopisu mníšci dokonce namalovali moc hezké obrázky.

Mníšci mají v klášterní škole poměrně přísný řád a jejich učitelé jsou pro ně téměř jako rodiče. Učí se ve škole pět předmětů: tibetštinu, hindštinu, angličtinu, matematiku a buddhismus. Někdy mají i hodinu počítačů, což je opravdu moc baví. Každý den před večeří chodí na tzv. Kóru, kdy vyjdou nahoru k soše Buddhy, třikrát ji obejdou po směru hodinových ručiček a poté zase sejdou dolů zpět do školy. Tento rituál opakují každý den. Jídlo zde mají třikrát denně a pan kuchař je opravdový mistr. Kluci moc volného času nemají, ale když mohou, tak moc rádi hrají kriket. Bohužel jsme se k hraní kriketu nedostali, ale na Kóru jsme šli všichni společně.

Moje léto s Tibeťany5S mníšky v Diskitu jsme strávili celkem tři dny a mně osobně se vůbec nechtělo odjíždět pryč. Měla jsem pocit, že i týden by byl málo. Není zde internet, žádný stres a spěch. Byla to oáza klidu, kde vám malí mníškové někdy znenadání skočí na záda nebo vás nenápadně chytnou za ruku, když se jde na oběd. Navzdory tomu, že zde nemají rodiče, vzájemně si pomáhají a fungují tady jako jedna velká rodina.

BEZ KOMENTÁŘE

ZANECHAT ODPOVĚĎ