Ročně je nahlášeno až 700 znásilnění, ale skutečné číslo je 10x větší. Jak to? Odpovídá Persefona

107

Tento týden na otázky odpovídá Mgr. Pavlína Dočkalová, PR manažerka Persefony.

Kolik je v ČR případů domácího násilí, znásilnění nebo sexuálního zneužívání?

To je otázka, která zajímá všechny, zároveň je ale velmi obtížné na ni odpovědět. Žádné statistiky, vyjma policejních, se nevedou. Ty ale zahrnují pouze ohlášené případy. Policie například eviduje ročně zhruba 500 až 700 znásilnění, skutečná čísla jsou mnohem větší. Odhaduje se, že ohlášeno je v průměru 8 až 10 %.

Tento rok jste udělali vlastní sociologický výzkum…

Ano. Tam jsme zjistili, že zkušenost v roli oběti s některou formou sexuálního násilí má v České republice 39 % obyvatel; se závažnou formou, kam řadíme mj. znásilnění a zneužití, je to dokonce 9 %. To znamená osobní zkušenost u téměř milionu osob…

Co je to vlastně domácí násilí?

Domácí násilí nezahrnuje jen případy fyzického násilí, ale velmi často se jedná i o násilí psychické, ekonomické, sociální či sexuální. Policejní statistiky pak nepracují s pojmem „domácí násilí“, protože takový trestný čin neexistuje. Případy domácího násilí mohou naplnit skutkovou podstatu řady přestupků (přestupky proti občanskému soužití) i trestných činů (týrání osoby žijící ve společném obydlí, znásilnění, ublížení na zdraví).

Co je znásilnění a sexuální zneužívání?

V českém právu je znásilnění definováno jako donucení k pohlavnímu styku násilím nebo pod pohrůžkou násilí či jiné vážné újmy nebo zneužitím bezbrannosti oběti. Pojem pohlavní styk z hlediska tohoto ustanovení zákona zahrnuje jakýkoliv fyzický kontakt s obětí se sexuálním podtextem, tedy za účelem uspokojení pohlavního pudu pachatele. Sexuální zneužívání je směřováno vůči dětem a zahrnuje jak doteky nebo pohlavní styk, tak bezdotykovou či verbální formu, při níž se pachatel ukájí, a dítě je tomu vystaveno. Z hlediska trestního zákona se pak jedná o trestný čin pohlavního zneužívání, popř. znásilnění.

Patří sem třeba i lechtivé narážky nebo pokřikování?

Ano, v širším kontextu chápeme sexuálním násilím všechny nežádoucí sexuální aktivity, které překračují osobní hranice oběti bez jejího svolení. Může se jednat o lechtivé narážky, vulgární pohledy a pokřikování, oplzlé zprávy, zkrátka vše, co je danou osobou vnímané jako nežádoucí a nepříjemné. A to je potřeba si uvědomit. Kde máme svoje hranice a kde je mají jiní, a co tyto hranice formuje.

Občas slýcháme, že podnapilá osoba si za znásilnění může sama. Jsou tyto názory časté?

V průzkumu se nám podařilo takové mýty vyvrátit. Například 89 % dotázaných považuje vynucení sexu s osobou, která je podnapilá, pod vlivem drog nebo má sníženou obranyschopnost, za chování, jež způsobuje vážnou újmu! 85 % pak říká, že by takové chování mělo být trestně stíhatelné. Názor „když byla opilá, mohla si za to sama“ tedy není dle našeho výzkumu častý.

Má sexuální útok nějaké následky na osobnost oběti nebo po prvním šoku může dál žít spokojeně svůj život?

O spokojenosti lze jen těžko hovořit, jestliže oběť žije v neustálém strachu o své bezpečí, případně bezpečí svých blízkých. Mluvíme-li o domácím násilí, nejedná se o ojedinělé útoky, nýbrž o opakované násilí. Z obětí se stávají zkroušení lidé, kteří ztrácí sebevědomí a naději na normální život. Nic už pro ně není jako dříve. Samy často říkají „modřiny se zahojí, ale rány na duši zůstanou“. U některých obětí se následkem otřesného zážitku projeví posttraumatická stresová porucha, která zasáhne všechny stránky života. Bez odborné pomoci se stav nezlepší.

Mezi vaše služby patří i pomoc agresorům, kteří páchají násilí. Proč by takoví lidé měli dostat pomoc?

Ve své praxi se setkáváme s názory, že si původci násilí pomoc nezaslouží. Je ale potřeba připustit si, že jsou to lidé. Lidé, kteří potřebují pomoc. Neodsuzujeme totiž osobu, ale její chování. Z principu logiky věci a zkušeností je smysluplné zabývat se prací s agresory. Problém se musí uchopit komplexně – poskytnout podporu obětem a nabídnout terapii pachatelům.

Pachatelem znásilnění může být pouze muž, většinou se jedná o sexuální devianty, kteří své oběti neznají, protože si je náhodně vybírají na odlehlých místech. Je to pravda?

Opět se jedná o mýty, které jsou se znásilněním spojené, jsou však neopodstatněné. Pravdou je, že pachatelem znásilnění může být muž i žena. A ve dvou třetinách případů je to pro oběť známý člověk – partner/ka, manžel/ka, kamarád/ka, soused/ka, kolega/kolegyně…Právě tyto případy však častěji zůstávají neohlášeny, do médií se tak dostanou spíše ty o sexuálních deviantech, což může mít vliv na mylné představy veřejnosti.

Jak je to s oznamovací povinností těchto druhů násilí? Má tuto povinnost oběť? Má ji nezúčastněný člověk?

Trestní zákoník rozlišuje povinnost trestný čin překazit a povinnost trestný čin oznámit. Povinnost překazit spáchání nebo dokončení trestného činu má každý, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný připravuje nebo páchá některý z vyjmenovaných trestných činů – jedná se mj. o trestný čin vraždy, zabití, zneužití dítěte k výrobě pornografie, znásilnění, pohlavního zneužití, týrání svěřené osoby atd. „Překazit“ znamená buď fakticky zamezit jednání, které směřuje ke spáchání trestného činu, nebo vše alespoň včas oznámit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. V praxi se to týká sousedů, rodinných příslušníků, náhodných kolemjdoucích, apod.

A jak je to u trestného činu, který byl již spáchán?

Povinnost oznámení má každý, kdo se o tom spáchání hodnověrným způsobem dozví. Opět se to ale týká pouze některých trestných činů – např. trestného činu vraždy, zneužití dítěte k výrobě pornografie nebo týrání svěřené osoby. V případě trestného činu znásilnění nebo pohlavního zneužití následná oznamovací povinnost není.

Takže je čistě na oběti, zda tento čin nahlásí?

Ano. Nikdo by ji neměl nutit. Pokud člověk ve stanovených případech nepřekazí či neoznámí trestný čin, dopouští se sám trestného činu a hrozí mu trest odnětí svobody až na tři roky.

Z jakých zdrojů je financována vaše organizace a jakým způsobem finanční prostředky využíváte?

Každoročně podáváme projekty na příslušná ministerstva, nadace a fondy. Většina z nich nás podporuje dlouhodobě. Na prvním místě je zajištění služby pro klienty, pak provozní náklady a zbytek. V loňském roce nám vyšly dva projekty financované z Norských fondů. Díky tomu jsme mohli sdílet dobrou praxi s norskými odborníky, otevřít nové služby pro klienty a rozšířit kapacitu stávajících, realizovat reprezentativní sociologický výzkum a na něj navazující kampaň.

Je pro vás přínosné, když na vás člověk přispěje jen pár desítkami korun?

Jsme rádi za každý příspěvek, protože jako neziskovka máme pořád „nejistou sezónu“. Hledáme nové zdroje a snažíme si na sebe vydělat i sami. Pořádáme akreditované vzdělávací kurzy, děláme benefice, apod. Vítáme projekty jako je GIVT. Jedná se sice o malé částky, ty se však časem nasbírají. Věřím, že po dnešním článku to některé čtenáře inspiruje vybrat si pro svůj příspěvek Persefonu. Jinak nás samozřejmě mohou podpořit i na sbírkový účet nebo třeba jako dobrovolník. Více informací je k nalezení na našem webu www.persefona.cz.

Persefona

 

Autorka rozhovoru: Šárka Bukovská

 

 

Sdílejte
Předchozí článek10x #DobrýSkutek
Další článek#JeduMaraton

BEZ KOMENTÁŘE

ZANECHAT ODPOVĚĎ