Před pár týdny proběhla na našem Facebooku soutěž o 100 kilo granulí a vítězem se stala organizace Dočasky De De. Ty ale nejsou běžný útulek. Kamarádky Dita a Dominika, dvě déčka v názvu, se po zážitku z jednoho z útulků rozhodly založit službu, která pomůže opuštěné a týrané psy umístit do dočasných domovů, než je někdo adoptuje natrvalo. O tom, jak těžké je se loučit se psy, jak řešit týraní v Česku nebo jak naloží s výhrou od Spokojeného psa mluvila Dita Pullmannová.
Jak funguje celý proces dočasné péče?
Máme síť dobrovolníků, kteří ubytovávají pejsky u sebe doma, tak aby nemuseli být v útulku nebo podobném zařízení. Tím, že máme statut útulku, tak máme možnost přijímat pejsky jak nalezence, tak umísťujeme i psy od majitelů, když se jich potřebují z určitých důvodů zbavit. Podobně se řeší i množírny. Těch způsobů, jak se k nám psi dostávají, je hodně. Nejčastěji se na nás lidé obracejí, když sami potřebují pejsky umístit, nebo o nějakém vědí. Pak už je to na domluvě, jestli nám je sami dovezou nebo si pro něj přijedeme, tak aby to bylo co nejrychlejší.
A vy jim pak cíleně vybíráte nové majitele?
Když přijdou k nám, tak podstoupí vyšetření na veterině, kastraci…všechno co je potřeba, spousta z nich přijde s nemocemi a úrazy. To se během pár týdnů vyřeší. Mezitím už se dočaskáři tak nějak v kostce dozví o tom, co by pro psa bylo nejlepší a pak hledáme nové majitele na základě inzerce. Sepisujeme o psech podrobný příběh s povahovými vlastnostmi, potřebami, jestli snese děti, kočky, další psy a tak. K tomu se přidají profi fotky, aby to bylo na úrovni a poutavé a pak se ozývají zájemci. Hodně zájemců musíme vyselektovat a ty vhodné přesměrujeme na dočaskáře, kteří vezmou s potenciálním novým majitelem psa na procházku, při druhé návštěvě se jedeme zase naopak my podívat k těm zájemcům domů a když je to v pořádku, tak tam pejsek zůstane v adopci.
Zdroj: Archiv Dočasky De De
Na webu píšete o vcelku složitém řešení problémů s týranými psy. Jak to v praxi funguje?
Úplně upřímně, je to velmi komplikované řešit oficiální a zákonnou cestou. V momentě, když k týrání dochází, tak by se lidé měli obrátit na Krajskou veterinární správu (KVS), policii a obec a tyhle tři orgány by měly spolupracovat ve věci nápravy. Ve většině případů to nefunguje, protože to porušení zákona se prokazuje velmi těžko. U nás v podstatě stačí, aby měl pes vodu a jídlo, podmínky, jak pejska chovat nejsou vůbec přísné. O psychický stav psa už se nikdo nestará. Navíc kontroly KVS jsou ohlášené, takže ti lidé mají čas udělat nějaké kroky, aby to jako týrání nevypadalo. Odebrání se děje jen velmi zřídka.
To je tedy oficiální cesta…
Nejefektivnější je snažit se domluvit s tím člověkem, aby se ho oficiálně vzdal. K tomu už nepotřebujete instituce. Spousta lidí má představu, že pes patří na řetěz k boudě a tím to končí. Nějaká psychická stránka, vyžití, program, venčení, socializace…to lidi neberou jako nutné. Je potřeba majitele přesvědčit, že to není v pořádku, pak stačí podepsat darovací smlouvu a můžeme si pejska odvézt.
Slyšel jsem, že někdy fungují i úplatky.
To není úplně správný přístup, ale je pravda, že třeba v případě alkoholiků, narkomanů, kteří dokonce i používají své psy, aby si vydělali na návykové látky, tak tam to za nějakou úplatu může fungovat.
Je to docela rozšířený problém. Čím to je? Hraje roli nevědomost, egoismus…?
Těžko říct. Lidé jsou hrozně lhostejní. Jak jsem zmiňovala, pro většinu lidí, hlavně na vesnicích, je zažitá stovky let představa, že pes patří na řetěz k boudě a občas mu dát hrnec se zbytkama od stolu je dostačující. Pro nás je to nepochopitelné. Kdyby fungovala nějaká větší osvěta o tom, že to není normální, tak by se dala situace asi zlepšit. Hlavně je potřeba změnit zákony, aby lidi věděli, že to není v pořádku. Pes je odjakživa smečkové zvíře, teď má jako smečku lidi a potřebuje vazby a vyžití.
Zdroj: Lioneska Photo
Pojďme zpátky k vám. Co musí splňovat dočaskář?
Když se mi nabídnete a řeknete, že bydlíte v bytě, kde pes nesmí štěkat a čůrat a musí tam vydržet celý den sám, protože chodíte do práce, tak pravděpodobně k vám žádného pejska neumístíme. Samozřejmě, spousta dočaskářů bydlí v bytě, ale mají třeba home office nebo se tam střídaj, nebo si můžou vzít psa do práce. Většina těch psů nemá hygienické návyky, nezvládají samotu, štěkají, ale všechno je lze za krátkou dobu naučit. Vždycky se snažím, abychom o těch psech věděli co nejvíc informací a mohli je tak nasměrovat k vhodným dočaskářům.
Všiml jsem si, že jsou to v podstatě samé ženy. Čím to je?
To je pravda, ale máme i mužské nebo páry. Chlapi bývají často méně tolerantní. Ať už se jedná o znečištění a hygienu, nebo čištění ran po operaci a tak, je to spíš záležitostí holek. My je na webu uvádíme, ale spousta z nich má manžela nebo přítele, ale je pravda, že dočaskování moc dlouho netrvá, když nejsou s partnerem na stejné vlně.
Jak těžké je potom loučit se se psem? Dá se na to vůbec zvyknout? Musí to být psychicky náročné.
No, to je dobrá otázka. Musí to bejt psychicky náročný, já bych to nezvládla tak jako některý děvčata, který mají za sebou třeba šedesát pejsků. Člověk si to musí srovnat v hlavě tak, že toho pejska připravuje na nový domov a že ho pošle do lepšího. A vy pak máte zase místo pro dalšího, který někde čeká a potřebuje to. Na druhou stranu jsou pejsci úžasní, takže citová vazba se velmi rychle dostaví. I ti pejsci se na dočaskáře hrozně rychle fixují, ale je to jenom menší citová újma, která už je ale poslední, která je potká.
Vy si teda domů pejsky neberete.
Já jsem s kolegyní organizaci založila, ze začátku jsme měly pár děvčat a pak už se to nabalovalo. Jednak mám své psy, které kvůli zajišťování chodu organizace už tak velmi šidím a za druhé bych to nezvládala. Všechno kolem organizuju, kromě toho, že jsem každý den s nimi na veterině, tak normálně pracuju. Jsem sálová sestra v nemocnici, takže jsem každý den minimálně osm hodin pryč. Měla jsem samozřejmě taky doma pár pejsků, ale byly to spíše výjimky. Ale teď bych to časově, a myslím, že ani citově, nezvládla (usmívá se).
Jakého psa jste třeba doma měla?
Měla jsem třeba dobrmana Hopíčka, který byl diabetik a kardiak, takže potřeboval péči čtyřiadvacet hodin. Přežil vlastní smrt ve štěněčím věku a já jsem ho měla asi rok a půl než umřel. V pracovní týden mělo pět lidí ode mě klíče, včetně mých rodičů a dcery, a chodili sem mezi devátou a druhou, aby mu píchali inzulín a tak.
Zdroj: Archiv Dočasky De De
Napadá vás i nějaký jiný pes, který vám zůstane v paměti?
Je jich asi tři sta ročně, měli jsme spoustu komplikovaných případů jak zdravotně, tak povahově…napadá mě taková malá fenečka Ťapka od Kolína, která byla poleptaná kyselinou v jícnu, takže nebyla schopna přijímat potravu. Majitelé ji chtěli utratit, ale personál z veteriny nás kontaktoval, jestli bychom se jí nechtěli ujmout. Pak se naši doktoři pustili do docela komplikované operace, kdy museli ten jícen zprůchodnit, bylo to tedy buď anebo. Byla dost podvyživená. Ale povedlo se to, měla pak ještě čtrnáct dní vyvedenou na straně krku jícnovou sondu, kterou se krmila než se jícen zhojil a myslím, že už je to tak rok a půl zpátky. Fenka má teď novou rodinu, má speciální židličku aby jedla tak, aby neměla hlavu ohnutou dolů a je skoro až tlustá (smích). Nakonec to teda dopadlo dobře.
Stává se to často, že se k vám dostávají pejsci z veteriny těsně před utracením?
Docela ano, dostal se tak ke mně třeba i ten dobrman. Jsou to situace, kdy majitelé psa už nechtějí ale personál jej nechce utratit.
Jak vůbec celý projekt začal?
Já jsem před mnoha lety měla potřebu někomu pomáhat (smích). Začalo to tak, že jsme dělali sbírky a tak, a když jsem navštívila azyl Zvíře v tísni Katky Šimkové, kde jsem poslouchala příběhy těch pejsků a tehdy se to ve mně zlomilo. Tak jsem se jela přes kamarádku podívat do jednoho útulku, a to když jsem viděla, tak jsme hned první návštěvu odvezly dvě fenky. Byl to takový psí koncentrák. Jednu si nechala ta kamarádka a jednu moje máma. Pak jsme sháněly lidi, kteří by si ty psy vzali a takhle Dočasky vznikly. Dneska už fungujeme jako docela velká organizace, ale pořád hledáme lidi. Spousta dočaskářů po určité době přestane.
Jak naložíte s výhrou, když nejste typický útulek?
Sice nejsme typický útulek, ale psů máme pořád kolem třiceti, akorát nejsou pod jednou střechou. Ta výhra, za kterou moc děkujeme, se rozveze, kam je potřeba. Kromě toho musím zmínit, že standardně již několik let máme psy v doživotních dočaskách. To je přibližně deset až patnáct psů, které se nepodařilo umístit, nebo jsou velmi nemocní. Máme taková dvě depozita u Čáslavi, kde jsou dobrovolnice důchodového věku, kdy každá má domek se zahradou, a ty mají tři a více starších pejsků, kteří už tam dožijou. Tam část granulí určitě taky poputuje.
Mohlo by se vám líbit
Moc si Vás vážím a děkuji. Máte můj obdiv.
Velký obdiv van všem. Děkuji, že jste!