Minulý rok vznikla iniciativa Moje tělo je moje, která chce přispět k tomu, abychom žili ve společnosti, kde se každý bude cítit bezpečně bez ohledu na to, jak vypadá. Důležitou součástí iniciativy je platforma, kde se lidé svěřují se svými zkušenostmi ohledně body shamingu, tedy šikany kvůli tomu, jak člověk vypadá. Iniciativa příběhy sdílí i na své facebookové stránce, kde ji sledují tisíce lidí. Se zakladatelkou Ridinou Ahmedovou probíráme, kde je hranice, kdy se člověk má přijmout a kdy se snažit být více v kondici, nebo jak změnit to, že každé druhé dítě zažívá zesměšňování svého těla.
Jste zpěvačka, hudebnice a perfomerka. Aktuálně se ale značně věnujete tématům spjatým s body shamingem – jste autorkou úspěšného podcastu Sádlo a před nedávnem jste založila platformu Moje tělo je moje. Kdy jste si vy sama uvědomila, že není vaší povinností se líbit všem a co vás v tomto uvědomění podpořilo?
Jakožto tmavá a baculatá holčička jsem to v některých dětských kolektivech neměla snadné – hlavně na táborech v Čechách. Myslím si, že bez podpory zvenčí je pro dítě velmi snadné propadnout pocitu, že ta šikana, co přichází, je oprávněná, protože jsem přece fakt hrozná/nemožná/divná. Jak člověk roste, víc si volí lidi, kterými se obklopuje a třeba se mu žije i dobře. Ale pokud to staré dětské zranění nebylo tehdy dostatečně ošetřené, může určitá pochybnost nebo pocit nedostatečnosti přetrvávat pod povrchem každodenního prožívání dlouhé roky, i když už se reálně nic špatného neděje. To byl můj případ. Tehdy jako malá jsem o šikaně neuměla nikomu říct a dusila jsem to v sobě jako hanbu. Desítky let jsem si to takhle nesla životem.
Uvědomujete si, kdy nastal zásadní zlom?
Až mnohem později, okolo čtyřicítky, přišlo náročné životní období – tehdy jsem po rozchodu s otcem mých dětí znovu hledala svůj životní směr a vědomí určité vnitřní svobody přišlo s tím, jak jsem se znovu stavěla na nohy po životní krizi. Rozbořený dům má výhodu, že se dá z cihel postavit trochu jinak, než stál předtím.
Kolika žen a mužů se vlastně týká body shaming? S jakými příběhy se nejčastěji setkáváte?
Nejsem socioložka, ale myslím si, že u dívek a žen nějakou míru pochybností v souvislosti se vzhledem zažila většina z nich – a že spíš jsou výjimkou ty, které žádnou partii neřešily jako nějaké své selhání nebo nedostatek. U mužů se domnívám, že jsou pod menším společenským tlakem, protože se od nich tradičně očekávají jiné „mužné“ atributy, než je krása. Například výkonnost, síla, statečnost, dominance. Ale ani je to téma nemíjí úplně – pleš, nízký vzrůst, velikost penisu, ne/dostatek svalů, to jsou témata, kterými se řada mužů taky zabývá a trápí. Lidé, kteří píšou na platformu Moje tělo je moje, jsou velmi často ti, co to zažili. Chci ale věřit, že je i dost těch, kteří tohle nikdy řešit nemuseli – a o těch nevím, protože nám nepíšou. Přesto je ale zřejmé, že je body shaming velmi rozšířený problém.
Já tě mám strašně rád, ale jestli nezhubneš, tak už za tebou nepřijedu
Který z příběhů sdílených na stránkách Moje tělo je moje na vás silně zapůsobil?
Třeba příběh, kdy otec šestnáctileté dívce řekl: „Já tě mám strašně rád, ale jestli nezhubneš, tak už za tebou nepřijedu.“ Tohle je autentické svědectví, který je i součástí dokumentárního podcastu Sádlo. Stává se, že rodiče řeknou své dospívající dceři něco jako: „Ty nemáš prsa, to jsou spíš ďůlky;“ „Podívej na ty nohy. Tys měla bejt kůň, ale pak ses narodila jako člověk;“„Jestli si nevezmeš brejle, co aspoň trochu schovávaj ty oči, tak s tebou nejdeme mezi lidi.“ Často to bohužel přichází od nejbližších a proto je to tak zraňující.
V rozhovorech často opakujete, že body positivity není o propagaci obezity, nikde neříkáte, že je nadváha něčím dobrým. Přesto například titulek rozhovoru Deníku N „Body shaming by měl být stejně nepřijatelný jako homofobie“ způsobí na sociálních sítích vlnu nenávisti hned po publikování. Co to vypovídá o naší společnosti?
V první řadě – já nevyznávám body positivity trend, ten mi přijde že právě mnohdy je oslavou těl, včetně obézních. Tam hrozí dezinterpretace a nezdravé následky. Když už bychom hledali nějaký zastřešující pojem, tak bych volila body neutrality – pojďme těla nehanit, ani neoslavovat. Pokud nejsme tázáni na názor, nekomentujme vzhled ostatních. A co se týče vámi zmíněného titulku – já sama bych jej rozhodně takhle nevolila, je vytržený z kontextu a přijde mi hodně konfrontační. Myslím, že víc než o obsahu článku vypovídá o tom, jak fungují média – jde o clickbaity a editor vypíchne výrok, který vyzní skandálně, aby se rozpumpovaly emoce.
Co jste tím tedy chtěla říct?
Moje myšlenka, v článku rozvedená, byla ta, že nenávist v každé podobě je něco, co ničí životy. I body shaming poznamenává lidi na celý život, je tolik příběhů šikany, které skončily vážnými následky nebo sebevraždou. Bylo by skvělé se k sobě chovat se základním respektem. Myslím že bouře okolo toho tématu vypovídá o tom, že je to prostě živé téma. Přináší prudké výměny názorů. Zároveň k nám vedle toho pohoršení přichází i velké množství ohlasů podpory a vděčnosti, že konečně je možné o těchto věcech vést debatu. A ano pořád dokola opakujeme, že nepropagujeme obezitu. Samozřejmě, obezita není zdravá. Ale každý si neseme nějakou křehkost, životní výzvu, místo kde se nám třeba nedaří. A navzdory tomu si všichni zasloužíme respekt. I lidi s nadváhou, na kterých je jejich téma, na rozdíl od mnoha jiných, vidět na první pohled. Agrese a urážky nikomu ke zdraví nepomůžou. Jak říká britský komik James Corden: „Kdyby šikana pomáhala zhubnout, nebyly by na školách žádný tlustý děti a já mám dávno sixpack“.
James Corden reaguje na fat shaming. Zdroj: TRT World
Kromě primárně pejorativních komentářů ale zaznívají i názory, jako že každý máme vliv na to, jak vypadáme, nebo že tlak na vzhled ženy a ideál krásy tu byl vždycky a na nás je, do jaké míry si to připustíme. Co na to odpovídáte? Jak se hledá hranice mezi tím, kdy se člověk přijme a kdy by měl změnit přístup ke svému tělu?
Chtěla bych parafrázovat příměr, který do jedné recenze napsala socioložka Lucie Jarkovská. Představme si, že žijeme ve městě. Vidíme, že není dokonalé, někde jsou oprýskané zdi, na ulicích je místy nepořádek. Buď si můžu říct, že je mi fuk kde bydlím, že je to stejně marné, budu házet odpadky na chodník a nějak prostě přežívat, anebo se rozhodnu, že i přes tu nedokonalost stojí to město za to, abych o něj pečovala. Zapojím se do úklidu, budu tam sázet záhony a organizovat sousedská setkání, například. Tak přesně takhle to lze vidět i ve vztahu k tělu. Pokud budu žít v hanbě za sebe a s pocitem, že za nic nestojím, proč bych do těla investovala energii a úsilí? Mnohem větší motivaci pečovat o svoje tělo, udržovat ho zdravé a fit budu mít v momentě, kdy mi na něm bude záležet. Takže zpět k vaší otázce – vy se ptáte po hranici mezi přijetím sebe a změnou k přístupu. Ale já si naopak myslím, že přijmout se a pečovat o svoje tělo, třeba i se změnou návyků, nejsou protiklady, ale naopak – jde to ruku v ruce.
Třetina dětí je nespokojena se svým celkovým vzhledem, polovina se svým obličejem
Před nedávnem jste založila iniciativu Moje tělo je moje. O čem projekt je? A jak je možné jej podpořit?
Nedávno byly na Univerzitě Palackého v Olomouci publikovány výsledky studie, která mapovala vztah českých dětí k jejich tělu a zkušenosti s body shamingem. Výsledky jsou dost mrazivé. Třetina dětí je nespokojena se svým celkovým vzhledem, polovina se svým obličejem. Třetina dospívajících zažila online zesmešňování a každé druhé zažilo body shaming v reálném prostředí. Debaty, jak zvrátit sílící trend, který v důsledku často vrhá děti a dospívající do psychických potíží včetně úzkostí a depresí, poruch příjmu potravy, sebepoškozování a dalších vážných problémů, se už nevede jen v akademickém prostředí, ale i na nejvyšší politické úrovni, vedou se například debaty o možných legislativních opatřeních na regulaci vlivu sociálních sítí – můžeme se inspirovat jinými evropskými zeměmi, řada z nich je v tomhle napřed. Je to opravdu vážný problém. Neexistuje jednoduchá odpověď, jak tohle vyřešit. Platforma Moje tělo je moje chce přispět tím, že přináší osvětu ohledně body shamingu přímo mezi děti do škol. Naše workshopy vymezují základní pravidla pro bezpečné soužití:
- Každý člověk si zaslouží respekt, bez ohledu na to, jak vypadá.
- Za svoje tělo nesu zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat představám jiných lidí.
- Slovo má velikou sílu, může zranit i pomáhat.
Vedle toho organizujeme i workshopy pro učitele, chystáme ve spolupráci s dětskou psycholožkou publikaci Jak komunikovat s dětmi o vzhledu těla, v tuhle chvíli je v ulicích Prahy k vidění naše venkovní výstava MOJE TĚLO JE MOJE, složená z portrétů a svědectví lidí, kteří zažili urážky svého vzhledu. Spolupracovali jsme se na projektu pro teenagery Safezona a nedávno taky na kampani O2 na prevenci body shamingu. Plánů máme mnoho.
Pokud by někdo chtěl naše aktivity podpořit, běží sbírka na Darujme.
I malá částka nám pomůže v těchto nelehkých časech pokračovat v tom, o co usilujeme – a to je přispět k tomu, aby se v naší společnosti všichni mohli cítit v bezpečí.
Iniciativu Moje tělo je moje zastřešuje organizace Hlasohled, kterou je možné podpořit nákupem přes Givt.cz.
Mohlo by se vám líbit
ROZHOVOR: Hojit zjizvená místa české historie
Komentáře