Ilustrační obrázek (zdroj: freepik.com)

Pláč si ve vězení dovolit nemůžete, říká klientka Rubikon Centra Nikola

Budování vztahu s rodinou, boj s předsudky a zvykání si na normální život. Takový je příběh Nikoly, bývalé klientky Rubikon Centra, které pomáhá lidem s trestní minulostí vrátit se do běžného života. Jak se Nikola vypořádala se svou situací, kolik úsilí jí stálo hledání práce nebo jak na rozsudek reagovala rodina?

RUBIKON Centrum, z.ú. pomáhá lidem, kteří chtějí překročit svou trestní minulost. Podporuje je v začlenění do společnosti, v získání a udržení práce, řešení dluhů a v odpovědnosti vůči sobě, rodině a okolí. Spolupracuje s klíčovými aktéry v dané oblasti s cílem zavádět nová, účinná řešení a pomáhá utvářet společnost, která umí dát šanci na nový začátek.

Jednatřicetiletá Nikola pracuje v pizzerii a má doma osmiletou dceru. Nyní působí i jako peer mentorka pro RUBIKON Centrum, kam po podmínečném propuštění z vězení po polovině jejího dvouročního trestu začala docházet jako klientka. Zbavila se dluhů, má dceru zpátky v péči, skončila jí podmínka a má za sebou i doléčovací program.

Ilustrační obrázek (zdroj: unsplash.com)

Dokázala byste zhodnotit, v čem byl pro vás život za mřížemi nejnáročnější? 

Nejnáročnější pro mě bylo to, že jsem neměla kontakt se svojí rodinou, hlavně tedy s dcerou. Hodně náročné pro mě také byla skutečnost, že jsem nikdy nebyla sama. Nebylo jediné místo, kde bych mohla mít soukromí, čas na vlastní myšlenky, neměla jsem se kde vybrečet, aniž by mě někdo viděl nebo slyšel. A pláč si ve vězení dovolit nemůžete. Zároveň jsem se neměla na koho obrátit, když jsem potřebovala psychickou podporu, nebyl se mnou nikdo, komu bych mohla důvěřovat.

Nemůžete si s nikým povídat, nemáte o čem. Poslední zážitky byly z vězení, a o tom jsem mluvit nechtěla

Od doby vašeho propuštění jste již ušla dlouhou cestu. Když se však ohlédnete zpět, na co všechno jste si hned po návratu do běžného života musela zvykat?

Musím říct, že jsem si musela zvykat opravdu na hodně věcí. Nejnáročnější pro mě bylo asi to, že jsem se znova musela naučit žít se svojí dcerou. Když jsem nastoupila do vězení, byla dcera ve školce, a když jsem se vrátila, šla už do druhé třídy. Musela jsem se naučit se s ní učit do školy, také jsem netušila, jakou má velikost oblečení, s čím si teď ráda hraje, neznala jsem její spolužačky a ani její kamarádky. Musely jsme si s dcerou k sobě najít cestu, učit se vše od začátku. Další věc, která pro mě byla po návratu náročná, byla komunikace, a to s kýmkoliv. Nemůžete si s nikým povídat, protože nemáte o čem. Poslední zážitky, co jsem měla, byly z vězení, a o tom jsem mluvit nechtěla.

Když se ještě zaměřím na návrat do běžného života, bylo pro Vás, jako pro člověka s trestní minulostí, těžké si najít zaměstnání?

Já osobně jsem se hned druhý den po propuštění obrátila na organizaci RUBIKON, která mi s hledáním zaměstnání hodně pomohla. V organizaci mi pomohli napsat životopis, zaměřili se na to, co mě baví a co umím, takže to pro mě bylo docela jednoduché.

Bez takové pomoci by hledání zaměstnání bylo nejspíš složitější…

Samozřejmě, že kdybych si hledala zaměstnání sama, asi bych i hodně zvažovala, jakou pozici si vybrat. Nejspíše by to byla místa, kde nechtějí výpis z rejstříku trestů, a taky taková, kde nechtějí tolik dovedností a specifikací. Nejspíš by šlo o nějakou fyzickou práci.

Zezačátku mi rodina nedůvěřovala, máma mě hodně hlídala

Kdo, nebo co, vám pomohlo s návratem do normálního života?

K téhle otázce bych dokázala napsat slohovou práci, protože je toho tolik, co mě k tomuto tématu napadá. Samozřejmě je nejdůležitější motivace, bez ní nejde nic. Pak také musí člověk vědět, že to nebude vůbec jednoduché, musí být připraven na to nejtěžší a je dobré mít už dopředu zajištěnou podporu, kterou pro mě byl právě RUBIKON. Je třeba mít někoho, o koho se můžete opřít, když tu motivaci budete ztrácet. Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem se měla kam vrátit. Bez střechy nad hlavou se nemůžete vrátit do běžného života. Kdybych nebyla umytá, odpočatá, čistě oblečená, nemohla bych jít ani na pohovor kvůli práci.

Co se týče rodiny, nebo vašeho blízkého okolí, změnily se touto situací vaše vzájemné vztahy?  

Vztahy se změní strašně moc. Ze začátku mi rodina nedůvěřovala, máma mě hodně hlídala. Zároveň jsme si na sebe museli zase zvykat, já tam byla najednou nová, oni už měli zajetý systém, museli jsme se naučit fungovat společně. Moje máma se musela naučit být zase babička, já se musela naučit být máma a dcera se musela naučit, kdo je máma a kdo babička. Chtěla jsem, aby si moje máma odpočinula, aby ta zodpovědnost byla na mně a ona mohla být ta babička, co nevychovává, ale rozmazluje. Trvalo to tuším necelý rok, než se nám to povedlo.

Lidé mají předsudky a nechci, aby na to dcera doplatila

Setkala jste se někdy s negativními reakcemi na vaši trestní minulost?  

Já to měla docela jednoduché. Mně osobně nevadí, když o mé minulosti někdo ví. Setkala jsem se však, a stále se setkávám, s předsudky v momentech, kdy se jedná o dceřinu školu. První rok mě tam neviděla ani paní učitelka, ani rodiče. Zároveň si Orgán sociálně-právní ochrany dětí žádal od školy dceřin prospěch, takže si myslím, že o mé minulosti třídní učitelka ví. Tím pádem, když jdu na třídní schůzky, nebo s paní učitelkou něco řeším, jsem nejistá a mám co dělat, abych se jí dokázala dívat do očí. To samé zažívám s ostatními rodiči ve škole. Všichni už se tam navzájem znají a já se jim vyhýbám, nebo se s nimi jen pozdravím. Je mi to nepříjemné, ne kvůli mně, ale kvůli dceři. Uvědomuji si, že lidé mají předsudky a nechci, aby na to dcera doplatila.

Myslíte si, že existuje nějaká pravděpodobnost, že se člověk s trestní minulostí vrátí zpět do starých kolejí?

Myslím, že je to velmi jednoduché. Hodně to souvisí s motivací, o které jsem mluvila. Člověk potřebuje být motivovaný, musí počítat s tím, že to nebude lehké. Hodně nás můžou ovlivnit lidé z minulosti, pokud s nimi budeme i nadále v kontaktu. Důležitý je domov, práce, peníze a také uznání. Proto si myslím, že by měl mít člověk nějakou podporu, jak jsem již zmiňovala. Psychická podpora, porozumění, pochvala, motivace, to je za mě to nejdůležitější. Hodně nás může ovlivnit i člověk, který to měl v životě stejně nebo hodně podobně a dokázal to.

Jsem studentkou žurnalistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Na neziskovkách se mi nejvíc líbí obětavá práce lidí, kteří se jejich prostřednictvím snaží pomáhat ostatním. Jsem hrdou maminkou pěti koček, a ve volném čase se kromě pečování o ně věnuji také tvorbě digitálních ilustrací, poslechu hudby všeho druhu, cestování a sledování Tří Tygrů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *