Zdroj: osobní archiv Evy Kacanu

Já přece nejsem zboží, já jsem člověk! Eva Kacanu za společnost APOA vysvětluje nepostradatelnost osobní asistence

Paralympijská vítězka a držitelka ceny Olomouce za sport Eva Kacanu je také předsedkyní a zakladatelkou spolku APOA (Asociace pro osobní asistenci). Tato organizace se snaží zlepšit život lidem s tělesným postižením a poskytuje i osobní asistenci do domu. Evin život byl plný překážek: dětský domov, úraz, upoutání na vozík, vždycky však našla způsob jak jít dál a motivovat ostatní lidi. Více o společnosti APOA a o tom, proč je osobní asistence pro lidi s handicapem neskonale potřebná se dozvíte v rozhovoru.

Hlavním cílem organizace APOA je momentálně zabránit legislativnímu sloučení osobní asistence a pečovatelské služby. V čem se pečovatelství a osobní asistence liší? 

Zdroj: osobní archiv Evy Kacanu

Největší rozdíl je, že osobní asistent je individuálně šitý na míru klienta a hlavně je dostupný 24 hodin denně. Osobní asistent poskytuje službu kdekoli. Když se s ním domluvím, že pojedeme do Prahy, tak pojedeme do Prahy. Zatímco pečovatelská služba funguje na úkony, je kompletně jinak strukturovaná. Zásadní rozdíl je v tom, že u pečovatelské služby klienti jen úkolují pečovatelku. Například klienti dají seznam nákupu a pečovatelka jde nakoupit, klient se na tom nepodílí. Ale asistent jde nakoupit s klientem, a snaží se ho socializovat. To sloučení vymyslelo naprosto nesmyslně pár chytrých hlav na ministerstvu.

Takže osobní asistence se liší ve filosofii pomoci samotné a je tedy pro člověka s handicapem nezbytná…

Já si rozhodně nedokážu představit, že pečovatelka půjde s kvadruplegikem na vysokou školu poskytovat mu asistenci, to se nevejde do žebříčků jejích úkolů. Snahou poskytovatele je vybírat asistenta tak, aby si oba sedli věkově, aby to byl vztah: ano, osobní asistent, ale přítel.

Já přece nejsem zboží, já jsem člověk!

Dá se tedy říct, že osobní asistent je takový parťák. Zastupuje nedostatky, ale jde hlavně o to, aby se postižený člověk prosadil sám.

Přesně tak. Jde o to, aby asistent klientovi pomáhal v tom, co on sám nezvládne, ale zároveň ho nelimitoval. U pečovatelů je to tak, že se to naplánuje. Já si třeba řeknu, že chci chodit na bazén, ale nemůžu si u pečovatele říct o čas, oni mi ho přidělí.

Takže pečovatelská služba je pro tebe nedostačující a neosobní?

Pečovatelská služba dokonce v posledních letech najela na systém čipů. Mně osobně je to krajně nepříjemné a naprosto nepřijatelné. Představ si, že k tobě přijde pečovatel, a ty budeš mít doma deset čárových kódů jako: mytí nádobí, koupání apod. Pečovatelka se čtečkou si načte úkon a má splněno. Je to jako v obchodě. Proboha, kam jsme se to dostali? Já přece nejsem zboží, já jsem člověk!

Za největší úspěch považuji náš vzdělávací program

Co považujete za největší úspěch organizace?

Zdroj: osobní archiv Evy Kacanu

Za jeden z největší úspěchů považuji právě vzdělávání. Podařilo se proškolit spousty asistentů. Podařilo se realizovat Učme se a učme, což je projekt určen jak pro uživatele osobní asistence, tak pro neformální asistenty a také klienty. Zároveň jsme se však snažili docílit toho, aby klienti uměli zaškolovat své asistenty. Opravdu nejde vytvořit jeden univerzální model pro všechny klienty. Vzděláváme asistenty ve formální i neformální oblasti a chceme poskytovat klientům informace, jak komunikovat s asistenty, jak se k nim chovat apod.

Ještě něco, co bys chtěla vyzdvihnout?

Podařilo se prosadit zákon o sociálních službách. Příspěvek na péči začal jít adresně konkrétním uživatelům, a došlo i k navýšení příspěvku na osobní asistenci. Podařilo se zajistit rozdělení do čtyř stupňů podle druhu postižení. Dříve existovala pouze bezmocnost a peníze se posílaly univerzálně, ne na základě individuálních potřeb. Služby se poskytovaly velmi omezeně na základě přidělených hodin poskytovatelem. Nyní je to obráceně, já jsem ten, kdo si určuje kolik hodin potřebuje. Samozřejmě, je to o penězích.

A ty ses osobně angažovala do tohoto politického tlaku?

Určitě. Připomínkovali jsme, rozporovali jsme a protestovali jsme. Poukazovali jsme, jak to funguje v jiných zemích. Tlak se vyvíjel hodně velký. To, že se tady podařilo zavést nějaký systém, byl veliký úspěch pro všechny zúčastněné.

Nesmyslné metodiky ministerstva určují, co osobní asistent může a nemůže dělat

A v současné době je ten zákon stále stejný, nebo se něco změnilo?

Bohužel, situace se za posledních pět let zásadně změnila. Zákon sám se moc nezměnil, ale změnilo se financování sociálních služeb. Na poskytovatele služeb začal být vyvíjen nátlak. Ministerstvo striktně určilo, kolik musí asistent nebo pečovatel vybrat od klientů peněz, což v praxi znamená, že musí vybrat za hodinu 130 korun. U některých příjemců příspěvků na péči znamená, že dosáhnou na čtyři hodiny denně, a to všem nestačí.

To muselo vyvolat změny v poskytování služeb.

Začali razantně ubývat formální poskytovatelé osobní asistence. Nás se to velmi dotklo, protože nám ubylo 50 procent formálních asistentů. Zejména také kvůli nesmyslným metodikám ministerstva, kdy začali určovat, co osobní asistent může a nemůže dělat a kolik si má brát peněz.

V čem jsou osobní asistenti omezováni ze strany státu?

Například řeknou, že osobní asistent u klienta, který nemá obě ruce, nemůže podávat léky. Ačkoliv je klient naprosto mentálně v pořádku a může si říct, co potřebuje. Nemá ale ruce, takže si ten prášek těžko vezme. Přesto všechno dali poskytovatelům metodický pokyn k tomu, že asistenti nemohou manipulovat s léky, nesmí vyměňovat bandáže, přelepovat náplasti. Pro klienty se stává tímto způsobem osobní asistent nepotřebný, protože jim nemůže poskytnout celkovou péči.

Tyto změny se musely dotknout i stylu, jak organizace fungovala. V čem se váš provoz liší teď?

Nyní více pomáháme klientům najít východisko jak si financovat osobní asistenci podle svých potřeb. Jediná cesta je neformální osobní asistence, což je třeba pomoc rodiny a známých.

Demonstrace na podporu osobních asistentů (zdroj: osobní archiv Evy Kacanu)

A snažíte se nějak vystupovat a politicky se angažovat i vůči těmto úpravám zákonů?

Je to marný boj. Snažíme se pořád, ale nechtějí nás slyšet. Stále mají pocit, že naši klienti na tyto služby dostávají dost peněz. Například namítají, že klient, který má příspěvek na péči 19 600, což je nejvyšší stupeň, může celý obnos dát poskytovatelům. Ano. Teoreticky, ano. Prakticky je to ovšem nereálné.

Je skoro nepředstavitelné jak někdo, kdo nemá osobní zkušenost s životem handicapovaných, může určovat pravidla.

Přijde mi, že se v tomhle směru vracíme zpátky, kdy stát chce nařídit, aby klienti využívali pouze formální péči, a to je nepřijatelné. Nelze sjednocovat druhy péče a potřeb. Když někdo potřebuje jen doprovod z domu k lékaři autobusem, proč by tento člověk měl platit 130 korun za hodinu. Jiný člověk potřebuje osobní hygienu, osobní péči a daleko náročnější úkoly. Zkrátka to nemá vůbec logiku. Bohužel to nikdo nechápe.

Naprosto nelogické! Stát to nic nestojí, klient si sehnal svého vlastního sponzora, tak o co tady jde?

Takže v současné době je celá situace bez východiska?

Nejhorší na tom je, že v tomhle směru ještě stát hází klacky pod nohy poskytovatelům. Poskytovatel má například klienta, který využívá maximální služby, potřebuje 24 hodin péči. Aby mu však poskytovatel mohl dopřát více hodin, tak nelze naúčtovat 130 korun na hodinu, protože by mu to nestačilo. Takže mu třeba účtují 80 korun a na zbytek seženou sponzora. No ale, naši páni úředníci vymysleli, že v ten moment, kdy klient sežene sponzora, a kdy provozovatel nevybere od klienta tu částku, kterou oni nařídili, tak jim automaticky zkrátí peníze. Naprosto nelogické! Stát to nic nestojí, klient si sehnal svého vlastního sponzora, tak o co tady jde? Co to je za logiku?

Takže společnost APOA se zaměřuje na lidi, co potřebují 24 hodinovou péči?

Ano, to je projekt, který jsme založili v době, kdy bylo financování mnohem nižší, než je teď, naprosto nedostačující. Existovaly pouze tři stupně, a maximální příspěvek byl 8000. Takže jsme založili podpůrný dotační projekt Konto osobní asistence. Lidé si mohou zažádat o příspěvky, maximálně 5000 měsíčně, které jsou uděleny na základě striktních pravidel. Většinou se jedná o krizové případy, máme tam dva lidi ve vigilním kómatu a tady opravdu finanční prostředky nedostačují. Také sponzorujeme pána s myopatií, který žije sám a nedokáže se o sebe postarat.

Závěrem se zeptám, pořádá společnost APOA v současné době nějaké akce?

Teď se po covidu vzpamatováváme. Chceme znovu najet na vzdělávání. Dlouho nebyl program pro neformální osobní asistenci a chtěli bychom najet zase na učební programy. Ve spolupráci s Asistencí o.p.s. chceme vytvořit projekt, ideální by byl pobyt pro asistenty a klienty. Máme nějaké plány, jen jsou zatím v budoucnosti. Financování je na bodu nula. Potřebujeme sehnat finanční prostředky, protože sponzoring teď není slavný, firmy jsou po koroně úplně vycucané.

Jak přispět organizaci APOA se dozvíte ZDE. 

Jsem srdcem snílek, baví mě dobrodružství. Miluji kreativitu a tvorbu, maluji, píšu a učím se grafiku. Studuji na UPOL Mediální a komunikační studia, mám ráda komunikaci s lidmi, nejvíce mě baví rozhovory a reportáže z místa dění. Zastávám názor, že to, co dáme do světa, se nám vrátí, a že dobré skutky mají smysl.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.