Nezisková organizace Spondea vznikla, aby pomáhala dětem. V roce 1997 v Brně organizace zřídila dětské krizové centrum, v následujících letech se Spondea začala orientovat na pomoc lidem zasaženým domácím násilím. V rozhovoru s vedoucím programu Chci ovládnout vztek, Jiřím Ammerem, rozebíráme mýty spjaté s násilím, co jej jako psychoterapeuta překvapuje při práci s mužskými klienty nebo proč je představa o oběti a agresorovi nebezpečná.
V rámci organizace Spondea jste vedoucím programu Chci ovládnout vztek. Mohl byste jej představit?
Program Chci ovládnout vztek je zde pro všechny, kteří mají problém se svojí vznětlivostí a v afektu někdy ublížili svým blízkým. A násilím mám na mysli všechny jeho podoby – ať už se jedná o fyzické násilí, nebo o křik, výhrůžky, nadávky nebo rozbíjení věcí. Hlavním cílem programu je zastavit násilí v rodinách a ochránit tak ty, kteří jsou mu vystaveni.
Takže program není určen jen pro rodiny?
Program je určený pro muže i ženy všech věkových kategorií a všech rozmanitých podob vztahů. Základním kritériem pro vstup je násilí, které se vyskytlo, vyskytuje nebo by se mohlo vyskytovat v blízkých vztazích. Nezáleží na tom, jestli probíhá na partnerce, manželovi nebo dětech.
Jak myslíte „by se mohlo vyskytovat“?
Program také působí preventivně na mnoha úrovních. Prvně je tu také pro lidi, kteří se obávají, že by se mohli násilí dopouštět, i když se tak zatím nestalo. Působí také na úrovni ochrany dětí v rodinách, kde se násilí vyskytuje. Z mnoha výzkumů víme, že násilí se „předává“ z generace na generaci. Takže pokud se podaří ochránit děti od násilí, snižujeme riziko, že se k nám za dvacet nebo třicet let dostanou.
„Některým klientům účast v programu dokáže otočit život o 180 stupňů“
Nabízíte svým klientům krátkodobé poradenství a dlouhodobé individuální terapie. Jakou na tyto aktivity máte zpětnou vazbu?
Klienti, kteří náš program dokončí většinou odcházejí spokojení. Když se podaří navázat dobrý vztah se společným cílem – zabránit násilí, tak bývá terapie úspěšná a pro klienty přínosná. Mnoho našich klientů na konci spolupráce odchází s velkou vděčností. Někteří za to, že se podařilo zastavit násilí a že dokázali nalézt zdravější vztah ke svému vzteku. Že ho nyní nevnímají jako nepřítele, ale jako parťáka – nebo minimálně neutrálně. Některým klientům ale účast v programu dokáže otočit život o 180 stupňů. Začínají mluvit o svých emocích, přijímat svoji citlivost a zranitelnost, proměňují se jim hodnoty, prohlubují vztahy. Dobrou zpětnou vazbou je, že bez jakékoliv propagace, kromě statické stránky na webu, k nám přicházejí další a další klienti, kteří chtějí pomoct se zvládáním svého vzteku. Je jich tolik, že jsme v určitém období měli čekací lhůty delší než půl roku. Nyní jsme rozšířili tým a letos budeme otevírat také skupinové programy.
Zdroj: Facebook Spondea
Vy jste psycholog a psychoterapeut. Je něco, co vás na práci s klienty v rámci programu překvapuje?
V jistém smyslu je překvapením každá hodina s každým klientem, protože i přes mnoho podobností a opakujících se vzorců je každý člověk unikát. Pořád mě ale dojímá při práci s mužskými klienty, když se v průběhu dlouhodobějších terapií začne zpoza všech obranných valů a brnění vynořovat křehká mužská duše, která je citlivá a zranitelná. Kde vztek, agrese a násilí jsou hlavně způsoby, jak přežít ve světě plném násilí, utrpení a bezmoci. Když tyto stěny opadnou, prohloubí se i vztah mezi klientem a terapeutem. Tyto momenty jsou pro mě hodně cenné a pořád mě překvapují, protože první dojem z takového klienta může být úplně odlišný.
„Jeden z nebezpečných mýtů je představa, že násilí je čistě doménou mužů“
Existují z vašeho pohledu nějaká klišé ve společnosti ohledně zvládání vzteku, případně lidí, kteří s tím mají problém?
Společnost je bohužel plná různých mýtů jak okolo vzteku jako emoce, tak okolo lidí, kteří mají se vztekem potíže. Jeden z velmi nebezpečných mýtů je představa, že násilí je čistě doménou mužů. Z výzkumů dnes již víme, že muži i ženy se mohou násilí dopouštět v podobné míře a tento mýtus je nebezpečný nejen pro muže zasažené partnerským násilím. Mají na sobě větší stigma, méně pak vyhledávají pomoc, a když už se k tomu odhodlají, často se setkají s odsudkem, nepochopením nebo nedůvěrou. Problematický je mýtus ale i pro ženské původkyně násilí – pokud pro společnost neexistují, pak pro ně také neexistuje pomoc. Ona přitom existuje,byť ve velmi malé míře, ale ony o ní často nevědí.
Souvisí s tím i klasická představa o oběti a agresorovi?
Představa, že násilí musí mít jednu „oběť“ a jednoho „agresora“ je nebezpečná. Všimněte si, že i rodově je toto označení opět předsudečné. Nadpoloviční většina párů, ve kterých se násilí objeví, trpí takzvaným situačním násilím – v takových případech jsou partneři násilní vzájemně, někdy jeden více a druhý méně, jindy se role střídají, jindy jsou zcela vyrovnané. Často zde nezasahují potřebným způsobem veřejné orgány jako je policie, protože domácnost označí jako „italskou“. Taková bagatelizace násilí ale směřuje k tomu, že násilí může pokračovat a eskalovat, což může často končit až vraždou jednoho z partnerů.
Existují i další mýty?
Takových mýtů o partnerském násilí je nespočet. A to už vůbec nemluvím o mýtech, předsudcích a nepravdách, které kolují okolo násilí na dětech. V Česku je stále zakořeněná představa, že zmlátit dítě je zcela v pořádku a že mu tím rodič ve skutečnosti prokazuje službu, protože ho vychovává, aby se stal lepším člověkem. Mnoho klientů, kteří v dětství zažili násilí, pak přichází s představou, že je násilná výchova „utužila“ a „utvrdila“. Nezvládají vnímat, že to je jen obranný mechanismus, který jim v dětství umožnil přežít a zachovat vztah se svými rodiči tím, že přijali jejich narativ ohledně výchovného násilí. Skutečnost je taková, že násilí je silně traumatizující událost, která vede k mnoha rizikům v dalším životě – závislostem, obezitě, duševním obtížím, sebevraždám. A také k dalšímu násilí.
Tým organizace Spondea (zdroj: osobní archiv)
Na webových stránkách organizace jsem se dočetla, že nabízíte pomoc komplexně – celé rodině. Jak konkrétně?
Vnímáme, že násilí nelze vnímat izolovaně jako problém ohrožené osoby nebo původce. Násilí je fenomén celého systému. Pokud pomůžeme jenom ohrožené osobě, pak ten, kdo se násilí dopouští, v tom může pokračovat v dalším vztahu. Také osoby zasažené násilím, pokud nejsou ošetřené, mají v dalších vztazích tendence vyhledávat podobné partnery. Nejdůležitější v celém systému jsou ale děti.
Proč?
Jsou závislé na svých rodičích, kteří často přes své napjaté vztahy nemají tolik kapacity pro to, aby se jim věnovali. Děti pak mají tendenci brát rodinnou situaci na sebe. V jejich okolí není nikdo, kdo by jim řekl: „To není tvoje vina,“ a nabídl jim pomocnou ruku a náruč, ve které se mohou začít uzdravovat. Pokud narazíme na rodinu, ve které je zároveň násilí a děti, a jedná se o již zmiňované situační násilí, pak se snažíme nabídnout pomoc celé rodině – přizveme matku, otce i dítě a snažíme se pracovat na jednom společném cíli – zajistit dobré, bezpečné a klidné prostředí pro vývoj dětí. Práce ale musí vždy začít u rodičů, kteří jsou strůjci neklidu a nepohody. Když pak děti vidí, že rodiče přebírají zodpovědnost a chtějí na nápravě pracovat, mohou si situaci přestat dávat za vinu.
Organizace Spondea nabízí pomoc lidem, kteří zažili domácí násilí, zneužívání, pronásledování a podobná vážná traumata. Kromě programu Chci ovládnout vztek, jak těmto lidem pomáháte?
Kromě programu pro původce násilí máme ve Spondea další dvě služby. Jednou je intervenční centrum, které v Jihomoravském kraji slouží jako místo pomoci pro všechny osoby, které jsou ohroženy násilím v rodině. Kolegyně nabízejí sociální poradenství, psychologickou péči, ale i právní služby. Druhou službou je krizová pomoc. V té kolegové a kolegyně pomáhají všem lidem, kteří se ocitnou v akutní krizi. Často jsou to zneužívané a týrané děti, ale jejich klienti jsou i dospělí lidé, jež řeší všemožné životní strasti.
Program Chci ovládnout vztek funguje díky dlouhodobé podpoře Norských fondů.
Mohlo by se vám líbit
ROZHOVOR: Hojit zjizvená místa české historie
Komentáře