Rodinné centrum Radost nabízí psychosociální služby, psychologické poradenství, psychoterapii pro jedince, páry i rodinu a péči rodinám a dětem v psychosociální a výchovné oblasti. S psycholožkou Annou Marelovou jsme se bavili o dětských pacientech, jak probíhá terapie pro děti a s čím vším se musí potýkat dětský psycholog.
Anna Marelová má za sebou několikaletou praxi v psychologii. Je třetím rokem frekventantkou psychoterapeutického výcviku v logoterapii a existenciální analýze. Má za sebou také spoustu dalších kurzů, například z gestalt terapie či z Rodičovského přesvědčení a výchovného stylu. Mimo své působení v Radosti nyní pracuje v psychiatrické nemocnici.
Nejčastěji pracujete s dětmi ve věku sedmi až sedmnácti let. Jaké to je pracovat s dětskými klienty? Je to rozdíl oproti dospělým?
Děti ještě nemají myšlení rozvinuté tak, aby dokázaly formulovat své pocity a co prožívají. K tomu dochází až později kolem jedenácti let, kdy se u nich začíná rozvíjet abstraktní myšlení. S menšími dětmi je to o práci s projektivními technikami nebo s pomůckami. V Radosti používáme terapeutické pískoviště, pracovní listy, emoční karty nebo kresbu.
Jak probíhá terapie?
Používám například kartičky, které pojmenovávají emoce. Máme tady takovou sadu, která se jmenuje Moře emocí. Zobrazuje velryby s různými výrazy ve tváři. Podle kartiček děti mohou vyjádřit, jak se zrovna dneska mají nebo pomocí nich pojmenovávají emoce, když se něco děje.
Kartičky Moře emocí, zdroj: Anna Marelová
Můžete uvést příklad práce s dětským klientem?
V poslední době často pracuji se ztrátou blízké osoby v rodině nebo blízkém okolí dítěte. Když v okolí zemře někdo blízký, dítě vnímá atmosféru v celé rodině. Ačkoliv si to zpracovává po svém, může reagovat také na emoční rozpoložení svých rodičů. Někdy je to také poprvé, co je konfrontováno se smrtelností jako takovou. Probíráme, co znamená smrt, co si myslí, že je po smrti, jestli jim už někdo zemřel. Často jmenují svá zvířátka. Hovoříme o tom, že smrt patří k životu. Mohou ventilovat své emoce a poplakat si. Okolí by někdy chtělo, aby už byl člověk ze zármutku venku, ale jemu to nejde. Z toho důvodu má u nás místo, kde o smrti může dál mluvit, co zažívá a proč to nejde překonat. Klient může zesnulému napsat dopis, nebo povyprávět, co spolu zažili.
Jakou pomocí se Vy jako terapeutka konkrétně v Radosti zabýváte?
Většina ostatních terapeutů se zabývá spíše dospělými a dospívajícími klienty. Já se zde zaměřuji hlavně na děti, ale ráda pracuji i s dospělými. Poptávka je velká a dětských klientů je hodně. Zaměřuji se například na práci s úzkostmi a různými strachy, pak také na děti, které mají potíže s emocemi například v důsledku různých diagnóz, nejčastěji ADHD.
S jakými problémy se děti nejčastěji potýkají?
Nejčastěji se to týká práce s emocemi. Úzkosti, strachy, u dospívajících dětí panické ataky, suicidální myšlenky nebo sebepoškozování, depresivní nebo úzkostné stavy. U menších dětí je to o práci
s diagnózou ADHD, kdy mají často problém s regulací emocí. Mají návaly vzteku nebo problémy ve školním kolektivu. Pracuji také s dětmi, které mají úzkosti, špatně spí a mají noční můry. Velkou kategorií čítají děti, u nichž v rodině probíhá rozvod rodičů a ony se z toho cítí špatně.
Jakou vlastnost by měl terapeut mít?
Já si myslím, že by měl mít nehodnotící postoj a měl by se umět vcítit do svého klienta, být
empatický. Terapeut by měl klientovi nabídnout bezpečné prostředí, kde může cokoliv říct a nebude odsuzovaný.
Co je nejtěžší na práci terapeuta?
Pro mě osobně je těžké nenosit si práci domů. Člověk by si měl nechat prostor i pro sebe a nezabývat se jen prací. Někdy může být těžké čelit vypjatým emocím klientů, je důležité takové situace ustát a zachovat si svůj vnitřní klid.
Máte nějakou metodu, která Vám v tom pomáhá?
Pomáhá mi se zaměřit na své tělo a říct si, jak se teď cítím. K tomu vedeme i naše klienty. Je důležité naladit se sám na sebe a uvědomit si, že jsem v napětí a že se musím uvolnit, nadechnout nebo se třeba lépe opřít o židli. Je důležité se stabilizovat, aby to člověk mohl přenést i na své klienty.
Jaká je situace dětí docházejících na terapie? Máte pocit, že je klientů více oproti předešlým letům?
Myslím si, že v době covidu došlo k nárůstu pacientů a potřeby vyhledat psychologa. Souvisí to i s tím, že psychologů je málo, zejména dětských psychiatrů a psychologů. U nás v jižních Čechách jich také moc není, poptávka je velká.
Čím to je, že je málo dětských terapeutů?
Pro někoho je práce s dětmi náročnější než s dospělými. Někteří z toho možná mají obavu. Co se týká dětských klinických psychologů, to je jiná kapitola. Je složité si udělat atestaci. Člověk musí pět let vystudovat psychologii a pokud se rozhodne dělat psychoterapii, musí podstoupit terapeutický výcvik, který trvá minimálně dalších pět let. Kliničtí psychologové musí absolvovat pětiletou atestaci a u dětských klinických psychologů jsou to minimálně o další dva roky navíc. Takže to je asi ten důvod, proč je tak málo terapeutů. Je složité se k tomu dostat.
Mohlo by se vám líbit
Komentáře