Budou tomu dva měsíce, co Tureckem otřáslo zemětřesení. Důležitou úlohu při záchraně přeživších sehráli i psi. Miroslav Mazálek se věnuje jejich výcviku v rámci Jihomoravské brigády, která je částečně součástí kynologického klubu Šlapanice. Na práci se záchranářskými psy jej nejvíc motivuje neustálé posouvání hranic výkonů psa a zkoušení nových způsobů komunikace. Jaká rizika potkají záchranářské psy v terénu? Jak probíhá trénink a jak se psi v akci chrání?
Jaké jsou nejdůležitější vlastnosti a schopnosti, které by měl mít pes pro práci v záchranářských operacích?
Musí to být silný a vyrovnaný pes, který se sám o sobě cítí silný a nebojí se. Je jedno, jestli bude malý, střední nebo větší. Měl by být silnějšího konstitučního typu, například německý ovčák, australský ovčák, skotský ovčák, border kolie, mohou to být i kříženci z útulku, u záchranářských psů není podmínka, aby bylo plemeno čisté.
Záchranářský pes také musí mít dobré pachové vlastnosti. Je celkem jedno, jestli je to typ pracovní, lovecký nebo pastevecký. Musí umět pracovat v týmu a kolektivu, sám řešit určité situace a přemýšlet. Pes má radost z jakékoliv práce, kterou mu nabídnete, nebojí se o sebe, protože ví, co dokáže v rychlosti, obratnosti a věří si i ve stížených podmínkách jako je vítr, tma, sklepní prostory, práce ve výškách, noc, déšť a vítr. Hlavní je, aby byl pes kontaktní k lidem, nemá k nám mít respekt, ale vidět v nás přítele.
Jak probíhá trénink záchranářského psa?
Začíná se u štěňátka, kterému nahrazujete rodiče. V přírodě ve smečce se štěně od rodičů učí překonávat překážky, učí se lovit, orientovat se podle pachu a určovat, co je nebezpečné. Chovatel by měl už s matkou vodit šestinedělní štěňata do temných prostor, aby se učili překonávat nějaký schůdek, lavičku, kanál, rošt anebo terén, který není zcela běžný – ať už to je písek, sypký povrch nebo něco trochu klouzavého. Samotný výcvik je dlouhodobý proces, během kterého stupňujete nároky na psa a formou sportu dosahujete vyšší výkonnosti. Na rozdíl od běžného všestranného výcviku potřebujete mít kolem sebe tým lidí, kteří vědí, jak pracovat se psem a nepokazit ho. Celý výcvik je založený na pozitivním přístupu a metodách, které zvyšují motivaci psa k nalezení osoby. Může to být pamlsek, míček nebo jiná hračka, u loveckých plemen se někdy používá taková chlupatá věc, něco jako pešek. Aby pes hledal člověka podle pachu je pro něj sice přirozená ale náročná záležitost, nesmíte mu nabídnout možnost hledat podle zraku nebo sluchu, prioritní musí být čich.
Jaké to pro ně bylo v Turecku?
Psi v Turecku měli těžkou práci, protože jak to popsali záchranáři, kteří tam byli, tak po pěti dnech šel cítit mrtvolný pach a psi se v tomto prostředí museli orientovat a hledat pach živých a zraněných. Zahraniční jednotky, které tam byly, to neuměly, protože na to psy necvičí.
Jak dlouho trvá, než jsou psi připraveni na práci?
Málokdy se stane, že psovod přijde s cílem dosáhnout nejvyššího vrcholu. Když je to spolu začne bavit, postupně zvyšují svou výkonnost a odbornost, až dosáhnou zkoušky buď v sutinovém nebo terénním výcviku. Pokud se psovod rozhodne, že se chce věnovat práci v sutinách, musí dosáhnout nejvyšších zkoušek a potom se pouští do praxe. To trvá zhruba čtyři až pět let. Pokud splní nejvyšší zkoušku, takzvaný atest ministerstva vnitra, jak my říkáme, která se provádí před komisí složenou z předních představitelů složek integrovaného záchranného systému, může jít do akce.
Můžete popsat, jak probíhá atest?
Atest je praktická zkouška v nalezení osob před odbornou kynologickou komisí, která jim připraví podmínky podobné těm, které se budou vyskytovat v reálném zásahu. Komise připraví prostor někde, kde se například likviduje městská čtvrť. Na tomto prostoru psům schovají lidi do sutin a potom jim dají pokyn, aby sutiny prošli a vyhledali osoby. Pokud se to psovi podaří, dostávají s psovodem atest na dva roky. Teprve potom jsou povoláváni do akcí.
Jak se pes zvládne vyrovnat se strachem a stresem v terénu?
Pes se nebojí. Strach je něco, co psa i člověka svazuje a nedovolí jim vykonat práci. Stres je něco jiného. Ten může vznikat z dlouhodobé práce, kdy pes nemůže dlouho nikoho v sutinách objevit, najednou se začne snažit za každou cenu někoho najít a začne panikařit. Obrací se na svého psovoda, který to pozná okamžitě a svého psa podpoří – například ho nechá odpočinout nebo mu pokyne rukou, ať to zkusí jinde. Kolem sutin chodí lidé, hasiči, specialisté, je tam hluk a pes v tomto chaosu musí hledat závan živého pachu člověka. Je to složitá a těžká práce.
Jaké jsou největší výzvy při práci se záchranářskými psy a jak se s nimi zachází?
Největší výzva v praxi pro psovoda je najít pohřešovanou osobu v sutině nebo v terénu. Ve výcviku je to posouvání hranic možností psa. Tak jako každý sportovec musí dodržovat určitý životní režim, tak i pes musí být v kondici a v pohodě, aby zvyšování jeho úrovně schopností bylo postupné. Platí tady pravidlo, „kdo chce rychle a moc, tak brzo skončí a nemá nic“. Záchranářští psi jsou členové rodiny a podle toho se s nimi jedná a zachází. Psovod a pes tvoří tým. Psovod musí vědět čeho je jeho pes schopen a kde má svoje hranice, pes zase věří psovodovi, že ho nepošle do situací, které nezvládne a jsou třeba nebezpečné.
Jaká jsou nejčastější rizika a nebezpečí, kterým jsou záchranářští psi vystaveni při práci?
Ne každý psovod je ochotný riskovat se svým psem jeho zdraví. Spousta psovodů, které jsem měl ve svém týmu nakonec dělala jen základní zkoušky nebo zkoušky lehčího typu, protože měli příliš rádi svého psa na to, aby dovolili jeho zranění. Nejnebezpečnější jsou v terénu skleněné výplně. Při výbuchu se všechna okna, dveře i nábytek rozletí. Pokud se v tom pes pohybuje, musí se naučit opatrně našlapovat a nesmí tam zběsile lítat, aby si nepořezal packy. Může se stát i to, že se pes propadne, ale většinou se provádí průzkum, než tam psa pustí. Pes není tak těžký a navíc má pud sebezáchovy, to je strašně důležitá věc. Když uvidí něco, co nedokáže překonat, tak to buď obejde, nebo tam vůbec nejde. To je přesně o tom silném nervovém typu, kdy si pes sám určuje stupně nebezpečí a sám si určuje cestu k úspěchu.
Jak se psi chrání v hromadách sutin?
Musíme si uvědomit, že v sutinách a rozvalinách při zemětřesení nemůžete na psa dávat nic, za co by se mohl zachytit. Pes se potřebuje protáhnout skulinou, a ne se zachytit za drát. Co se týká pořezání nožiček, dáváme psům takové botičky. Ty ale psovi dáváme na nohy až tehdy, když se zraní. V případě, že víme, že je v terénu hodně skla, můžeme psovi botičky dát. Ale psi to nemají moc rádi, protože na ně nejsou moc zvyklí a taky se nemohou na nerovném terénu jako jsou třeba betonové panely zachytit drápy. Pohyb je pro ně daleko těžší a nebezpečnější než bez nich.
Existuje nějaká první pomoc pro zraněné záchranářské psy, když se v sutinách zraní?
Psi většinou utrží řezné rány, nebo se napíchnou na ostrý předmět, ale musím zaklepat, není to příliš časté. Každý psovod má svoji lékárničku první pomoci, kde má obvazy, kompresní obvazy a gumové škrtidlo na zastavení třeba tepenného krvácení. Po prvotním ošetření následuje návštěva veterináře a odborné ošetření. V řadách našich členů jsou i doktoři, zdravotní sestry hasiči, a ti se snaží nás neustále vzdělávat v poskytování první pomoci jak psům, tak lidem.
Jaké jsou vaše zkušenosti s prací se záchranářskými psy a co vás na této práci nejvíce motivuje?
Se psy pracuji od svých šestnácti let, a i když je život psa velmi krátký, dá se toho s ním stihnout tolik, aby jeho život s vámi měl smysl a vy mu dali pocit sounáležitosti a potřebnosti. Moji psi byly vždy všestranní, rozvíjel jsem u nich jak vztah ke člověku, tak výcvik obranný a stopařský. Mimo jiné jsem prováděl lavinový výcvik, atest v plochách, abych věděl, jak a na co mám psovody připravovat a taky výcvik ve vyhledání utopených. Z mého hlediska výcvik záchranářského psa je jeden z nejtěžších výcviků, protože nepracujete s nacvičenými šablonami jako u poslušnosti, každý prohledávaný terén je jiný a na vás je, jak si s tím poradíte. Neustále posouváte hranice výkonů psa, je to něco, co mě žene neustále dopředu, zkoušet nové způsoby komunikace a dosahovat výkony, které jsou na hranici lidského chápání, ale z psího hlediska nic mimořádného, jen po vás chce, abyste mu srozumitelně vysvětlili, co má udělat.
Jaká je role člověka v týmu záchranářského psa a jak spolupracují?
Na zkušenostech člověka a psa závisí úspěch celé akce. Role člověka je psa provést prostorem, který pes prohledává. V sutinách se psovod stará o jeho bezpečnost a určuje priority. Pes mu musí věřit, když ho zavěsí k sobě na lano a spolu se vznášejí v prostoru, že nespadne. Pes zase dělá svoji práci – snaží se zachytit živý pach člověka v nějakém prostoru kam ho psovod zavede, dohledat zdroj pachu a pak nález oznámit štěkáním. Jeden bez druhého to nedá. Pes i psovod mezi sebou neustále komunikují, člověk musí psa číst, aby ho mohl podpořit nebo usměrnit, a naopak pes sleduje v rámci svých možností pohyby, mimiku a povely psovoda.
Jaký má být vztah mezi záchranářským psem a jeho majitelem?
Záchranářský pes, i když je to člen rodiny a provádí tento výcvik prospěšný člověku, musí mít mantinely, jako ostatně by měl mít každý pes. Vymezíte mu, co může a co nesmí, nijak se to nevymyká péči o jiné psy. Rozvíjíte schopnosti psa a pak už je to na něm. Nemůžete mu říct: „Běž tam, tam je zasypanej člověk“. Vy to nevíte. Přijdete k hromadě rozvalin a jsou tam jen holé zdi a všechno je pobořené. Musíte se psem nějak začít pracovat. Pes si po vstupu do prostoru sám určí, kterým směrem proudí vzduch, jak zachytit pachy, začne je třídit a rozlišovat. Psovod ho jen vede. Musíte se psa naučit číst. Pohybem svého těla, uší a ocasem vám sám říká: „něco mám, dohledám to, už jdu po tom“. Když si neví rady, tak se na vás otočí a vy mu pokynete, ať to zkusí třeba jinde. Je to taková mimika, kdy ho uklidníte a ujistíte. Mezi člověkem a psem musí být neustálá spolupráce a komunikace. Psovod a pes jsou tým.
Jaký je vztah Jihomoravské brigády a neziskové organizace kynologický klub Šlapanice?
Šlapanice jsou kynologický klub, kde pracuju jako instruktor výcviku. Měli jsme tam svou základnu. Ve Šlapanicích vznikaly počátky záchranného výcviku od roku 1978. Šlapanice byly vždy základnou pro naší práci, scházíme se tam na výcviky poslušnosti a na základy záchranářského výcviku. Jihomoravská brigáda navíc nově buduje trenažér pro výcvik záchranných psů.
Mohlo by se vám líbit
Komentáře