V oblasti architektury se ženy často nacházejí v znevýhodněné pozici. Navzdory tomu, že tvoří významnou část absolventů architektonických škol, jejich zastoupení na vedoucích a významných pozicích zůstává nízké. Jak se momentálně daří ženám v oboru, který je společností po staletí převážně považován za pánský? Jakou genderovou propast vytváří architektura mezi muži a ženami? A existuje vůbec nějaká? Na to jsme se ptali Alžběty P. Brůhové z organizace Architektky.
Organizace Architektky původně vznikla s cílem podporovat a spojovat ženy v oblasti stavební kultury. Postupem času začala organizace reagovat na různorodé potřeby této profese. Jedná se o témata spojená se spravedlivou příležitostí a finanční odměnou, psychicky vyčerpávajícím studiem, konkurenčním prostředím, a především nedostatečným zastoupením žen na architektonické scéně nejen v praxi, ale i ve výuce a médiích. Statistiky ukazují, že v ČR studují architektonické obory z 60% ženy. Na vedoucích pozicích v ateliérech jich ale pracuje pouze 20%.
Hledají si ženy ve srovnání s muži obtížněji práci v architektonickém průmyslu?
Bohužel nemám tak konkrétní vědecká data na to, abych mohla s přesností a jistotou na otázku odpovědět. Víme ale, že v české společnosti bohužel stále rezonuje celá řada stereotypů, které se promítají i do pracovního sektoru – například že žena v určitém věku představuje pro vedení firem větší riziko s ohledem na potenciální odchod na rodičovskou, což se pak může podprahově promítat při volbě mužského protikandidáta. Nebo předsudky spojené s esencialistickým vnímáním tzv. mužských versus tzv. ženských vlastností a schopností. Nemyslím si ale, že architektonický obor představuje z tohoto úhlu pohledu nějaký obzvlášť specifický sektor.
Tedy nepociťujete, že ženy mají ztížené podmínky pro uplatnění ve srovnání s kolegy?
Spíš než otázka nalezení práce je pro mě zajímavé ptát se na rozdílné okolnosti pro kariérní postup žen a mužů, do kterého často vstupuje téma rodičovství.
Můžete to rozvést?
Co je znevýhodňující pro pečující rodiče – a v českém prostředí jsou primárními pečovatelkami stále v převážné míře ženy, tedy i architektky-matky – je norma práce na IČO namísto zaměstnaneckého poměru, která se praktikuje v mnoha ateliérech. V průzkumu Pracovní podmínky mladých architektů a architektek odpovědělo 48 % respondentů a respondentek do 35 let s ukončeným vzděláním, že pracují na živnostenský list pro jednoho odběratele. Tento deficit pracovněprávních vztahů má sám o sobě značně negativní vliv na sociální systém hospodaření celé společnosti.
A konkrétně máte na mysli jaké nevýhody?
Například pokud si budoucí matka-architektka neplatí dobrovolné nemocenské pojištění, nemá nárok na peněžitou pomoc v mateřství. Dále v tomto případě není vedení ateliéru vázané celou řadou povinností, které v případě pracovněprávního vztahu ukládá Zákoník práce – například dodržení výpovědních lhůt, garance místa po návratu z rodičovské, nárok na placenou dovolenou apod. Prostředí v mnoha architektonických ateliérech je tudíž nastaveno na daleko větší míru nejistoty a prekérnost.
V otázce rodičovství spatřujete nevýhody pro ženy v porovnání s muži?
Má to genderový aspekt, vzhledem k tomu, že u nás rodičovský příspěvek pobírají v 98 % ženy-matky a jen ve 2 % muži-otcové. Ať pracují na IČO nebo v pracovněprávním vztahu, uvnitř kultury nastavené na vysoký pracovní výkon se s ženami „hendikep z mateřství“ často veze po zbytek jejich kariéry.
Zdroj: Pracovní podmínky mladých architektů a architektek (průzkum)
Podepisuje se otázka genderu i na finanční odměně? Bývají ženy na stejných pozicích jako muži ohodnocovány menší částkou?
Data nám v limitované míře poskytuje výzkum Rovná odměna. Mzdová a platová kalkulačka nemapuje přímo obor architektury jako takové, ale jsou zde k dohledání data z oboru stavebnictví. Například na pozici projektantka budov v soukromém sektoru má 50letá žena s vysokoškolským vzděláním pracující v pražské firmě o velikosti 10-49 lidí o 16 % nižší mzdu než její mužský kolega na stejné pozici. Třicetiletá žena v situaci se stejnými parametry má o 15 % nižší mzdu než její mužský kolega na stejné pozici. Permutací je bezpočet, tak všem doporučuji, ať si interaktivní kalkulačku vyzkouší.
Jaké jsou podle Vás důvody finanční nerovnosti? Může za to právě rodičovství?
Důvodů, které k tomu vedou, je celá řada – od toho, jak rozdílně se jako společnost vztahujeme k lidem na základě jejich genderu, přes předsudky vycházející z esencialistického pohledu na schopnosti mužů vs. žen, až po systémové aspekty vedoucí ke znevýhodňování lidí v určitých životních situacích na pracovním trhu. Zde můžeme zmínit například nedostatek systémové podpory pro slaďování práce a péče. V tomto architektura není ničím specifická oproti jiným oborům a nástroje k narovnání situace jsou popsané v bezpočtu studií a literatury.
Je propast utvořená mezi pohlavím opodstatněná? Existují podle Vás rozdíly (v přístupu k práci, inspiraci,..) mezi muži a ženami v architektuře?
I na základě činnosti naší skupiny Architektky jsem dospěla k závěru, že pouze z hlediska biologie je odpověď ne. Naše skupina je tak pestrá, architektky se věnují tolika různým tématům a používají tak různorodou sadu nástrojů, že hledat tam nějakou jednotící linku je obtížné. Tahle diverzita mi připadá jako velmi zdravá a inspirativní. Druhá věc je, že nás společnost socializuje podle našeho biologického pohlaví, čímž vznikají oddělené, genderované žité zkušenosti.
Zdroj: Pracovní podmínky mladých architektů a architektek (průzkum)
Co tím myslíte?
Začíná to už před narozením nakupováním růžových oblečků pro holčičky a modrých pro chlapečky, přičemž tyto situace se táhnou v životě dál a vytvářejí odlišnou životní zkušenost pro ženy a pro muže. V tomto ohledu můžeme tvrdit, že mají architektky určitého věku například větší pravděpodobnost citlivosti pro témata jako je navrhování bezbariérového prostoru, protože se v životě prostě častěji setkávaly se situacemi, kdy po městě jezdily s kočárkem. To ale neznamená, že by byli architekti-muži hůře biologicky vybavení pro jízdu s kočárkem po ulici, jen tomu jejich žitá zkušenost vlivem různých důvodů nemusí odpovídat.
Rozumím. Nevnímáte to jako problém genderu, ale spíše podpory a vzájemného respektu. Nemáte zájem o šíření soutěže mezi pohlavím, například že ženy-architektky nejsou stejně dobré jako muži-architekti.
Věřím, že ženy jsou v architektuře stejně dobré jako muži, a že neexistuje kvalitativní dělicí linie na základě pohlaví. Připadá mi také podnětné zamyslet se nad tím, proč máme – možná podvědomou – tendenci odvozovat kvalitu od mužské normy. Stejně tak by mohla být otázka postavená „Jsou muži v architektuře stejně dobří jako ženy?“ Má odpověď by i v tomto případě byla totožná.
Proč tedy ale stále přetrvává smýšlení o architektuře jako o mužském oboru?
Připadá mi důležité poukázat na historickou linii referování o architektuře a na způsob vytváření oborového kánonu. Ten je standardně vyučován na vysokých školách a jeho narativ pak má vliv i na média, oborový diskurz či vnímání oboru širokou veřejností. I díky feministickým teoriím se nyní začíná více kriticky mluvit o dlouhodobém systematickém konstruování architektonického kánonu skrze výstupy tvorby individuálních autorů – z drtivé většiny logicky (privilegovaných) mužů, protože ženy po dlouhou dobu historie neměly přístup ani ke studiu architektury, ani k praxi.
Takže za to může historie?
V něčem je z psychologického hlediska mnohem jednodušší si pamatovat pouze jediné jméno a možná máme jako společnost stále tendenci přisuzovat jednotlivci až božskou sílu a stavět bájného hrdinu na piedestal. Tento mýtus o geniálním architektovi je ale velké zkreslení. Byť nechci upírat zásluhy lidem ve vedení, architektura je především otázkou úsilí celých týmů s mnoha odbornostmi, které bývají redukovány na jednu nejznámější postavu. Vnímám ale, že i to se poslední dobou mění.
Protože jste zmínila vyučování na vysoké škole, ráda bych položila následující otázku týkající se psychické náročnosti studia. Vy jste se na Instagramu organizace Architektky ptali sledujících, zda při svém studiu zažili zneužití moci. Co jste z ankety zjistili a šlo převážně o odpovědi žen či mužů?
Data z našich anket nejsou z pohledu vědecké metodologie reprezentativní už vzhledem k tomu, že převážnou část našeho instagramového obecenstva tvoří ženy, takže v tomto bych si netroufla vytvářet jednoznačné závěry. Nicméně z příkladů, které s námi respondentky v anketě v roce 2023 sdílely, bylo patrné, že na některých architektonických fakultách v České republice bylo v rámci studia přítomné sexualizované násilí a sexistická kultura, které se obecně více dotýkají žen. Je ale možné, že jejich mužští kolegové se potýkali s jiným, specifickým druhem šikany/obtěžování, které se nám do ankety nepromítly. Další reakce reflektovaly nedostatek respektující komunikace ze strany některých vyučujících, které se dotýkalo respondentstva bez ohledu na jejich gender.
Zdroj: Architektky.net
Zdroj: Architektky.net
Z našeho rozhovoru jsem pochopila, že Architektkám jde spíše o pomoc a inspiraci v oboru, než o prohlubování genderových rozdílů. Dalo by se obecně říct, že to, o co vám jde, je dosáhnutí různorodosti? Například zapojit více architektů do plánování města/budovy/parků/…?
Věřím, že různorodost/pestrost je klíčový aspekt pro zdravé fungování systémů. Jsem toho názoru, že by bylo ideální zapojovat do architektonického plánování co nejrůznorodější skupinu nejen architektů a architektek, ale i těch, kdo projekt následně realizují a užívají. Ti všichni totiž architekturu spoluvytváří. Tento přístup se v poslední době čím dál více objevuje třeba díky používání metod tzv. participativního plánování.
Také se hledají cesty, jak do plánování zapojit i jiné než lidské aktéry, kteří v místě žijí. Osobně jsem přesvědčená, že architektur existuje celá řada. Skrz zmiňovaný kánon jsme možná nabyli dojmu, že architektura s velkým „A“ rovná se originálně a kvalitně zpracované prostorově velké výstupy, z čehož derivujeme architekturu obecně – zmiňovaná města, budovy, parky… To je podle mě ale také jistá redukce. Architektura je v prazákladě hmotový rámec pro život, který lze naplňovat celou řadou výstupů, metod, materiálů a procesů. I zde je potřeba větší různorodost.
Alžběta P. Brůhová s Adélou Pečlovou, zdroj: osobní archiv Alžběty
Platformu Architektky založily v roce 2019 Alžběta P. Brůhová s Adélou Pečlovou. O dva roky později vznikl stejnojmenný spolek, jehož součást tvoří i Adéla Vavříková. Všechny tři jsou v současnosti členkami výboru spolku.
Mohlo by se vám líbit
ROZHOVOR: Hojit zjizvená místa české historie
Ruský student v Česku: „Strašná chyba, která nestála za žádný ztracený život,“ říká o Ukrajině
Komentáře