Petra Procházková ve své práci pomáhá bořit společenské tabu v postoji k uprchlíkům. V redakci Deníku N informuje o dění v zahraničí a ve svém volném čase se věnuje neziskové organizaci Berkat. V rozhovoru přibližuje působení Berkatu a co chystají v budoucnu. Jaké bylo její působení ve válečných zónách? Jaké byly její začátky zahraniční zpravodajky a jak ji tato zkušenost změnila?
Novinářka a autorka několika knih, držitelka novinářských cen a medaile za zásluhy. V roce 1992 odjela pro Lidové noviny dělat reportáže do Ruska, žila zde deset let a stala se zpravodajkou válečných konfliktů v Evropě i Asii. Je také jednou ze zakladatelek občanského sdružení Berkat, společně pomáhají v Čečensku, Afghánistánu i na Ukrajině. „Soustředíme se vyloženě na individuální osudy lidí, kteří z nějakého důvodů propadnou sítem velkých humanitárních organizací,“ popisuje novinářka.
Váš nápad byl v Čečensku založit dětský domov pro válečné sirotky. Jak moc těžké tam bylo dětský domov zřídit?
Válka v Čečensku trvala od prosince roku 1994. Bylo to strašně únavné. Už se o tu válku ani nikdo nezajímal. Země byla nesmírně zdevastovaná a bylo tam hodně bezprizorných rodin a dětí. Začala jsem s vlastními penězi, s kamarádkou Janou Hradilkovou a kolem nás skupinou žen, které do toho šly s námi. Ze začátku jsme to ale nechtěly institucionalizovat. Řekla jsem si, že koupím domek a že tam udělám sirotčinec.
V tu dobu mě novinařina obtěžovala. Věděla jsem totiž, že to je k ničemu. Byla jsem frustrovaná, takže zřídit dětský domov bylo dobré východisko z toho nepříjemného pocitu, že ta novinářská práce je tady marná. Najala jsem pár čečenských žen z ulice, většinou to byly vdovy, které mi s dětmi pomáhaly. Neměli jsme ani elektřinu, koupili jsme generátor a vše šlo jako po másle. V Česku jsme museli založit nějakou instituci, protože to jinak nešlo, takže vznikl Berkat. O všechno papírování se staraly holky v České republice, pokračovaly jsme s různými projekty, ale mě poté z Ruska vyhostili.
Školní batohy od Berkatu pro afghánské děti, zdroj: archiv Berkatu
Můžete se teď do Ruska vrátit?
Pustili mě tam v roce 2011, hned jsem samozřejmě jela do Čečenska. Potkala jsem se s těmi nejbližšími, se kterými jsem tam žila, ale pak mně zase v roce 2014 vstup zakázali. Poté jsem zase do Ruska mohla, ale v Čečensku bylo problematické se pohybovat, už to nebylo tolik bezpečné, hlavně kvůli tomu, co tam nastolil jejich vůdce Ramzan Kadyrov.
Žila jste v Moskvě, Grozném i Afghánistánu několik let, vrátila byste se někam ráda?
Velmi ráda bych se vrátila do Ruska, nějaký delší zpravodajský pobyt bych nutně potřebovala. V Afghánistánu to také bylo velmi zajímavé. Samozřejmě tehdy jsem byla mladá, svobodná, bezdětná a to rozhodnutí žít v zemi, která není úplně komfortní, jsem dělala jen za sebe. S velkou rodinou, kterou mám to teď není možné. Když jsem v Afghánistánu žila, našla jsem si tam i manžela a naše příbuzné, kteří sem přijeli po nástupu Talibánu, máme doma. Můj sen je vrátit se spíše do Ruska než do Afghánistánu, protože k Rusku jsem si za deset let, co jsem tam žila, vybudovala opravdu velký vztah. Naposledy jsem tam byla v roce 2019.
Člověk nemusí mít na něco velký talent, ale musí být vytrvalý
Co vás vedlo k tomu být zahraniční zpravodajkou hlavně ve válečných zónách?
V zahraničí jsem vůbec být nechtěla, myslela jsem, že to nedokážu. Neuměla jsem jazyky, žurnalistiku jsem studovala ještě za komunismu. Po škole jsem sice chvíli pracovala v televizi, ale jelikož jsem nebyla ve straně, vyhodili mě, a začala jsem psát do časopisu Květy. V roce 1989 jsem nastoupila do Lidových novin, ale psala jsem například o módě nebo životním stylu.
Takže to vůbec na kariéru zahraniční zpravodajky nevypadalo. Poté došlo k tomu, že můj kolega Jaromír Štětina, který v Rusku byl a velmi tam chtěl jet a objevovat ho, si myslel, že po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se tam už nic zajímavějšího nestane. Přestalo ho to bavit a nikdo tam za něj nechtěl, tak jsem se přihlásila já. Pracovat v zahraničí bývalo výsadou mužů, nikdo mi moc nevěřil, ale byla jsem jediná, kdo jet chtěl. Ze tří plánovaných měsíců se tedy vyklubalo 10 let. Začátky ale byly velmi krušné, protože jsem to vůbec neuměla.
Kdy nastala první zlomová situace a vy jste si řekla, že to půjde a vydržíte tam déle?
Zlom nastal asi v říjnu 1993. Já jsem tam přijela v roce 1992 a byla jsem úplně zoufalá. Neuměla jsem tam jezdit autem, nikomu jsem nerozuměla, byla jsem úplně sama, nikoho jsem tam neznala. Ale v roce 1993 došlo v Moskvě k pokusu o puč v sídle parlamentu, kterému se říká Bílý dům, dnes tam sídlí ruská vláda. Vzbouřili se poslanci proti Borisu Jelcinovi, tehdejšímu prezidentovi. Já jsem se úplnou náhodou ocitla uvnitř a povedlo se mi zpracovat pár reportáží. Vlastně najednou jsem pochopila, že když dokážu být opravdu na místě, kde se něco děje, tak to půjde. Nejhorší bylo poslat článek do redakce. Dneska to není takový problém, protože je technika úplně na jiné úrovni.
Tehdy se najednou moje články ocitly na prvních stránkách v Lidových novinách. Já jsem zjistila, že ta akčnost a pozorování chování lidí v extrémních situacích, mě strašně zajímá. Objevovala jsem, jak se lidé mění, když se bojí o život nebo jsou ve stresu. Předtím si v Lidovkách ani nevšimli, že existuji. Takže jsem se odrazila ode dna, skamarádila jsem se s ruskými novináři a když v prosinci roku 1994 začala válka v Čečensku, já už jsem měla někoho, kdo mi pomáhal a lépe jsem se orientovala. Pochopila jsem, že nechci jet domů, protože chci všem dokázat, že to zvládnu.
Nikdo mi nevěřil, bylo mi 28 let a všichni si mysleli, že je to úplná blbost. Vlastně jsem se kvůli tomu i rozvedla, protože jsem chtěla něco zkusit. Hrozně mě iritovalo, že mi nikdo nevěří. Pak jsem pochopila, že měli pravdu, opravdu jsem to neuměla. Jenom dílem náhody jsem se z toho vyhrabala. Člověk nemusí mít na něco velký talent, ale musí být vytrvalý. Vadilo mi, že budu muset přiznat, že to neumím, že to nedokážu, ale vydržela jsem.
Změnily se pravidla hry, nastoupil Vladimír Putin a jede se úplně podle jiného řádu. Bylo to něco, co mě úplně vykolejilo, zasáhlo.
Ve své práci se neustále setkáváte s nekomfortními situacemi a výzvami. Co pro vás bylo za vaši kariéru nejtěžší překonat?
Já myslím, že největší zásah bylo to, že mě vyhodili z Ruska. S tím jsem se nevyrovnala nikdy, dokud mě tam nepustili zpátky. Jednak mě vyhodili takovým rychlým způsobem, že jsem přišla o spoustu věcí. Už jsem se nikdy nedostala do svého bytu, protože ho zapečetili a nepustili mě tam. Za druhé jsem najednou přišla o kariéru, o zázemí, o známé. Strašně těžce jsem to nesla, měla jsem pocit, že je to nespravedlivé. Vůbec jsem nepochopila, že se změnily pravidla hry, že nastoupil Vladimír Putin a jede se úplně podle jiného řádu. Bylo to něco, co mě úplně vykolejilo, zasáhlo. Vyrovnat se s tím mi pomohlo jen to, že jsem mohla jet po 11. září 2001 do Afghánistánu.
V Česku je postoj obyvatel k uprchlíkům všelijaký. Máte pocit, že svou prací pomáháte bořit společenské tabu v postoji k uprchlíkům?
Mám za to, že ano. Ale má to jeden háček. Skupina uprchlíků má mezi sebou zhruba stejný počet lidí slušných, neslušných, kriminálníků, inteligentních,… vlastně jako běžná společnost, ale s tou výjimkou, že v těch komunitách uprchlíků je logicky více lidí schopných a dravých. Protože ti, kteří nemají tyhle vlastnosti, se z té země nevydají.
Myslím si, že popisování problémů uprchlíků a to, jak to opravdu je, popisovat to v barvitosti, vede právě k tomu, aby se měnily předsudky. Lidé si nesmí říct, že si to přikrášlujeme. Není zkrátka možné to vše v krásných barvách vykreslit. Mám doma jedenáct Afghánců, přesně vím, jak těžce se do té společnosti zařazují. Co jsou jejich mínusy, co jsou jejich plusy. A to je třeba popisovat.
Někteří jsou schopnější, někteří jsou líní, chytří, zlí. To vše je třeba popsat tak, abychom donutili Čechy se trochu zamyslet, že oni jsou stejní jako my. V Berkatu právě toto máme překročit, protože máme pomáhat chytrým, zlým, hodným, to je jedno. Prostě tomu, kdo to potřebuje. Takže v tomhle nejsme obraz společnosti, jsme parta těch, kteří mají mít větší míru tolerance k jinakosti než běžná populace.
Zmínila jste, že u vás bydlí jedenáct Afghánců. Jak vás vnímali, když jste tam poprvé přijela a co na vás říkala vaše nová rodina?
Když jsem tam v roce 2001 přijela, byl Afghánistán po totální izolaci. Tím že tam byl Talibán, nesměli mít ani televizi, rozhlas, hudbu, bílých žen tam tedy moc nespatřili. Ale tajně se tam promítal tehdy populární film Basic Instinct a oni po vzoru toho filmu měli představu o západních ženách jako o poběhlicích. Takže na nás koukali trochu skrz prsty. Ale novinářky byly ve zvláštní kategorii, nás dost respektovali, snažili se nám pomáhat a chovali se víceméně slušně.
V manželově rodině mě přijali hezky, samozřejmě každá rodina je jiná, ale u mě to bylo dobré. Rozuměla jsem si s tchánem a ta rodina byla pokroková. Tchán, který už je po smrti, dlouho pracoval na americké ambasádě, byl v Evropě, cestoval, pil alkohol, nedodržoval ramadán. Měl mě rád, protože jsem byla zdrojem alkoholu, protože se nedal koupit. Cizinci mohli nakupovat v takovém speciálním obchodu. Upřímně řečeno ze začátku šlo i o to, že jsem byla obrovským ekonomickým přínosem té rodiny.
S Berkatem je tam teď také mnohem těžší pomáhat, správa bývala daleko liberálnější a vše se teď vrátilo o 50 let zpět.
Dokázala byste si teď v Afghánistánu představit žít?
Já si myslím, že bych to i nějakou dobu dala, moje práce je založená vlastně na tom, že čím je někde hůře, tím se o tom lépe píše, je to bohužel tak. Žila jsem tam 6 let a bylo to velmi zajímavé. Projezdila celý Afghánistán, zpracovala jsem stovky reportáží, to už se mi nikdy nepodaří, protože se mi lidé už tolik neotevřou.
I když zemi v roce 2021 zase ovládl Talibán, nebojím se tam jet, protože Člověk v tísni tam operuje normálně, zaměstnává i ženy. K cizinkám se chovají jinak. Talibán chce, aby se o nich hezky psalo, aby se ukázalo, že to nejsou takoví hrdlořezové. Tu práci bych ale měla ztíženou tím, že by na mě neustále někdo dohlížel. S Berkatem je tam teď také mnohem těžší pomáhat, správa bývala daleko liberálnější a vše se teď vrátilo o 50 let zpět.
Myslíte si, že teď Talibán může spolupracovat s Ruskem?
Spoluprací bych to úplně nenazvala, protože oni si těžce mohou konkurovat. Afghánci nejsou dobří vojáci, nejsou schopni žádné disciplíny. Nesnášejí nadřízenost, oni ji považují za nadřazenost. Nejsou schopni se tu nechat zaměstnat, protože nesnesou mít nad sebou šéfa. To je jejich největší integrační problém, neschopnost respektovat autority.
Takže z tohohle pohledu se moc nehodí do regulérní války, jakou teď Rusové vedou. Jsou nepřátelé Spojených států a takové Rusko vyhledává po celém světě a s takovými se bratří. Minimálně území Afghánistánu je velmi strategické. Nachází se mezi dvěma atomovými velmocemi, Íránem a Pákistánem. Leží na cestě různých ropovodů, plynovodů, sousedí kousíčkem i s Čínou. Je to neuvěřitelně nehostinná země, hornatá, ale poloha je strategická. Takže když nad tím územím máte kontrolu, kterou teď Talibán má, tak to je velmi významný spojenec. Sice nebude dodávat drony a rakety, ale to území mají Rusové víceméně k dispozici.
Jste autorkou i několika knih, dvě z nich jsou romány Frišta a Aluminiová královna. Obě vychází z příběhů afghánských a čečenských žen. Jak těžké bylo se mezi ně začlenit a získat si jejich důvěru?
U těch čečenských to nebylo moc těžké, protože já jsem se v té komunitě pohybovala i v rámci dětského domova, spolupracovala jsem s nimi. Rozhovory jsou autentické, souhlasily s tím a vyprávěly mi příběhy pod svým jménem, pod svou tváří.
To v Afghánistánu nebylo možné, protože afghánská rodina je strašně uzavřená před okolím, nic se nesmí vynášet ven. Všechno je považováno za intimní a všechno se odehrává uvnitř rodiny, rozhovory tedy nebylo možné udělat. Musela jsem sáhnout vlastně k takové fikci, smíchala jsem příběhy mnoha různých žen, které mi různě po večerech vyprávěly, ty příběhy jsem potom spojila v jeden. Společnost je tam separovaná, takže když jsme přišli kamkoliv na návštěvu k příbuzným, tak můj muž šel do mužské části a já do té ženské. Tam muži nesměli, takže jsme se bavily, o čem jsme chtěly, strávila jsem tam stovky večerů, začala jsem si psát různé poznámky a doma jsem si to dávala dohromady. Při humanitární práci jsem také narazila na různé šílené příběhy.
Teď vaše kroky povedou na Ukrajinu, potom do Gruzie a do Moldavska. Máte ještě v plánu nějaké další projekty?
Příští rok bych se chtěla dostat do Afghánistánu. Má to různé háčky. Jeden z nich je i ten finanční. Je to drahé. Žádné redakce v Čechách nejsou bezedné. Musím se tedy pořádně rozmyslet, aby to mělo smysl i z hlediska nákladů, které nebudou malé. A z hlediska bezpečnosti si tam potřebuji najít někoho spolehlivého, musím také získat akreditaci. Takže příprava bude dlouhá a náročná, ale chtěla bych tam jet.
Ukrajinky, kterým Berkat pomáhá od začátku války, úplně přišly o dům. Zdroj: archiv Berkatu
Do Afghánistánu povedou i kroky Berkatu?
Určitě ano. Teď se tedy soustředíme na Ukrajinu, ale když by se mi podařilo do Afghánistánu jet, tak věřím tomu, že naši sbírku obnovíme a najdeme si tam lidi, kterým budeme moci pomáhat. S lidmi vždy komunikujeme osobně a potřebujeme se s nimi znát, potřebujeme s nimi trávit čas, aby tam vznikla důvěra. Ze začátku jsme tam vozili hlavně humanitární pomoc, poté rozjeli projekt „Bazarety“. Afghánky totiž krásně vyšívají a váží nádherné koberce, takže jsme na začátku prodávali jejich výrobky v Česku a peníze jim vraceli, což bylo velmi náročné na zkoordinování. Po nástupu Talibánu v roce 2021 jsme se starali hlavně o vdovy s dětmi. Chceme jim teď pořídit slepice, které jim chvíli vydrží.
Také chystáme velký projekt, který jsme pracovně nazvali „Chytré končetiny pro ukrajinské vojáky“. Soustředí se na lidi, kteří mají amputovanou nějakou končetinu, nejčastěji dvě nebo tři. Chceme to dělat takovou formou adopce na dálku, kdy vlastně najdeme jednoho vojáka, který je na tom špatně, nemá rodinu a darujeme mu chytrou končetinu, aby zase mohl lépe fungovat. Chceme to brát postupně, jednoho po druhém, brát to jako takovou pomoc invalidům. Lidé budou znát jejich příběh, jak k tomu došlo a o co se snaží teď, jestli chtějí spíše ruku nebo nohu.
Co je hlavním posláním Berkatu?
Berkat je takové zvláštní specifické občanské sdružení, protože je tam většina žen. Založily ho ženy a provozují ho ženy, máme ve svém týmu jen dva muže. Z toho vyplývá i taková, na první pohled, mírná chaotičnost a emoční zaujetí. Ale na druhou stranu, právě s touto výbavou toho Berkat hodně dokázal. A tím hlavním mottem, které jsme od začátku, kdy jsme kolem roku 2000 Berkat s Janou Hradílkovou založily, ještě když jsem byla v Čečensku, razily je to, že pomoc, kterou poskytujeme, není plošná, je hrozně selektivní, protože jsme malinká organizace.
A protože my nechceme vybírat lidi podle toho, jestli se nám líbí nebo ne, tak to máme jako ve Třech oříškách pro Popelku – jaký osud nám spadne do cesty. Bez ohledu na to, kdo ten člověk je a jaký je, my mu pomůžeme. Nezjišťujeme, jestli je hodný, sympatický, nesympatický, prostě mu pomůžeme, protože to potřebuje. Lidé nedokážou získat pomoc, kterou nabízí různé divize OSN nebo Člověk v tísni, spadnou nám do cesty a my je tam „seberme“.
Neměli jste někdy myšlenky na to rozrůst se více?
Měli, my jsme se dokonce trochu rozrostli, protože ta idea, se kterou jsme do toho vstupovali, byla idea dobrovolnictví. Nikdo to nemáme jako zaměstnání. V jednu chvíli se toho ale nashromáždilo hodně, projekty byly veliké a část žen v Berkatu se tomu chtěla věnovat více, takže se začaly podávat granty. Ale já jsem touhle cestou nechtěla jít, ne proto, že bych tím pohrdala, ale protože to není můj šálek kávy. Takže jsme se rozdělili a vznikla organizace InBáze, která dodnes funguje úplně jinak než my. V Berkatu nás zůstalo opravdu málo, o žádné granty nežádáme, ale děláme veřejné sbírky většinou na jednotlivce. Jejich osudy pak popisujeme, sledujeme, věnujeme se jim. Pro nás je to hojnost z mála.
Jste s těmi lidmi, kterým pomůžete nadále v kontaktu?
Když to jde tak ano, ono velmi záleží na tom, kde ta lokalita je. Když je to v Afghánistánu, je to složitější, protože od roku 2021, kdy se tam vrátil Talibán, jsme tam naše projekty museli omezit. Protože ono to „berkatění“ je založené hlavně na tom, že neposíláme peníze naší spřátelené organizaci a nenecháme to na nich. Já se tam většinou při své novinářské práci ocitnu, ten příběh nějak popíšu, hlavně to vidím a od toho se poté odvíjí naše pomoc.
Mohlo by se vám líbit
Milá Dominiko, vyborny rozhovor s Petrou Procházkovou, velka gratulace a jen tak dal,..
Eliška a Pavel