Přes životní výzvy a překážky se Petra nevzdává. Ztráta zraku v dětství ji nezastavila v tvorbě ani životním optimismu. Její kniha Písmenovky vznikla jako experiment s písmeny a humorem, ale za tím vším je i silný příběh o odhodlání. V rozhovoru mluví o psaní, každodenních překážkách nevidomých, o vodicích psech a o tom, že se ze světa ztrácí komunikace, na které jsou nevidomí závislí.
Co tě motivovalo napsat tvou první knihu Písmenovky?
Začínala jsem psaním básniček. Bavilo mě hledat slova, která se rýmují. Později přišly dětské povídky, ale časem jsem cítila, že jsem témata vyčerpala. Pak vznikl románový příběh inspirovaný situacemi, které jsem zažila. Není to ale autobiografie – postavy jsou smyšlené.
Později jsem si vzpomněla na povídku Hořín, kde všechna slova začínala na písmeno „H“. Zkusila jsem to taky. Nejdřív jsem psala jen krátké texty pro pobavení. Postupně se z některých staly povídky přes celou stránku.
Vydat knihu pro tebe byl ale oříšek…
Původně jsem chtěla vydat román. Bohužel jsem narazila na neseriózního vydavatele, který zmizel bez odezvy. Můj sen vydat knihu ale zůstal. Jednou v parku při venčení vodicí fenky jsem potkala slečnu, která se o mně zmínila své šéfové. Ta mi nabídla finanční podporu, a tak světlo světa spatřila moje prvotina.
Lidé nechtějí věřit, že umím klávesnici z paměti!
Vzhledem k tvému hendikepu by mě zajímalo to, co asi každého. Jak vlastně píšeš?
Na počítači mám program, který „mluví“. Hlásí, co píšu, a dokáže mi přečíst menu nebo texty. Používám i klávesové zkratky, jako je třeba CTRL-B pro tučné písmo. Na klávesnici se orientuji díky hmatovým značkám. Klávesnici se musíme naučit zpaměti. Lidé nechtějí věřit, že umím klávesnici z paměti. Celou situaci mi komplikuje i můj další hendikep, protože nemůžu plně ovládat jednu ruku.
Psaní je tvoje vášeň. Plánuješ vydat další knihu, nebo dokonce už máš něco rozdělané?
Ano, už ji mám rozepsanou. Je o holce v pubertě, která řeší školu, přijímačky na střední, vztahy s mámou a objevuje první lásky. Takové pohodové čtení.
Písmenovky od Petry Zelenkové, foto: Veronika Bělešová
Určitě palčivým tématem musí být překážky ve městě a při komunikaci. S jakými problémy se musíš každý den vypořádat?
Moje každodenní výzva je především cestování, protože ve městě je spousta zbytečných bariér, které by tam být nemusely. Jsou to překážky od lidí okolo, komunikační bariéry, nebo komplikace od Prahy jako města.
A co ostatní, kolemjdoucí, cestující?
Jsou věci, nad kterými by se mohli lidé zamyslet. Chodím třeba venčit svou fenku do parku Hvězda. Málokterý nevidomý chodí volným prostorem rovně. Většinou musíte mít něco, čeho se držet. Jsou asi tací, kteří to svedou, ale myslím si, že málokdo z nás udrží směr. Někteří lidé prostě do cesty odstaví kočárek, kolo, dětské odrážedlo. Bylo by fajn, aspoň když vidí, že se k nim blíží někdo s bílou holí, aby své věci dali někam, kde nepřekáží. Já se tomu fakt nevyhnu.
Takže problém je orientovat se v prostoru a na chodníku…
Řešením jsou částečně vodící linie na chodnících, kterých si můžete všimnout na různých veřejných místech, třeba i v metru. Ne všude jsou však dořešené a nevedou tam, kam by měly. Nejhorší je stát, nebo odstavit své věci právě na tyto linie, obzvlášť když je v blízkosti silnice. No, já bych mohla pokračovat. Těch věcí je tolik. Třeba přesahující větve ze zahrady na chodník. Když dostanete větví do obličeje, nebo do oka, zejména jehličnanem, je to nečekané a nepříjemné.
Aktuálně vnímám jako velký problém elektrická auta, která nejdou slyšet.
Je hodně věcí, které si vidomý člověk vůbec neuvědomí, že by ostatním mohli dělat problémy
Také bych apelovala na pány popeláře, ke kterým já mám sice úctu, že nám dělají čisto, ale když pak popelnice na kolečkách stojí uprostřed chodníku, není to super. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem do ní vrazila uprostřed cesty na přechodu pro chodce.
To muselo být stresující…
Všeobecně, přecházení přes cestu je jedna z nejhorších věcí. Vodící pes přechod přes cestu vyhodnotit neumí. Pozná cestu, ale už nepozná, jestli můžeme přejít. Zastaví a čeká na můj povel k chůzi. Jsou řidiči, kteří mi přednost nedají a jedou. Pak jsou řidiči, kteří zastaví, ale já to nevím. Takže se klidně nebojte stáhnout okénko a zavolat. Aktuálně vnímám jako velký problém elektrická auta, která nejdou slyšet.
A co ve městě? Co je podle tebe největší průšvih?
Spousta vodících prvků, které by měly pomáhat, jsou bohužel k ničemu. Uvedu příklad v metru, zejména na Petřinách je to “super.” Když vyjdete z metra směrem k tramvaji, z budovy metra jsou otevřené čtyři dveře. Vodící pás vede jen od jedněch konkrétních. Takže když vylezu, chodím zprava doleva, zleva doprava a hledám, kde jsou ty vodící dlaždice v rovném betonu. Když vodící pás konečně najdu, pokračuju směrem k přechodu. Jdu a jdu a ťuk – a najednou sloup. Uprostřed vodícího pásu je sloup. To je tak, když někdo u projektování nepřemýšlí.
Vodící pás, ilustrační foto. Zdroj: Freepik
Lidé si to dokáží hůř představit, když ten hendikep nemají. Nebo nikoho takového ve svém okolí…
Uvnitř metra od eskalátorů vedou tři tenké linky, které mají být vodící linií, pod holí nejsou téměř cítit. Já zásadně chodím s nataženou holí a rukou podél okraje nástupiště, abych si pořád hlídala mezeru. Všichni se mě snaží samozřejmě odtáhnout doprostřed, protože tam mám vodící linii. Tak jsem jednou vyzkoušela, kampak mě dovede.
To mě zajímá, předpokládám že do metra?
Čekala byste, že vede do metra? Já také. Čekala jsem, že v určitém místě zahne a dovede mě na místo, kde zastavuje vagón metra. Linie však vede do zdi. To je prosím vodící prvek. Posledním příkladem, který se vztahuje k Petřinám je výtah nahoru. Když jsem jím jela poprvé, měla jsem naučenou trasu. Že vyjdu na opačné straně metra, než jsou eskalátory a půjdu rovně domů. Tento výtah má však mezipatro, ze kterého se musí jít do druhého výtahu. Žádný vodící pás tam ale není. Vystoupila jsem z prvního výtahu v domnění, že jsem nahoře. Omyl, ze všech stran jsem narážela do zdí a byla jsem úplně v koncích.
Dobrý den, nepotřebujete pomoct?
S dopravou se, přepokládám, pojí i komunikace. Jaké máš v tomto ohledu zkušenosti s ostatními lidmi?
Co se týče okolí nás nevidomých, já bych byla ráda, kdyby se lidé naučili nabízet pomoc. Která vlastně obsahuje jenom, s pozdravem, čtyři slova. Bez pozdravu dvě: „Dobrý den, nepotřebujete pomoct?”
Ty jsi vlastně v určitých situacích na pomoc druhých odkázaná…
Osobně někdy čekám na přechodu, protože se bojím přejít. Nevím kde zastavilo metro, nebo tramvaj a mám strach. Ano, jsou lidé mezi námi nevidomými, kteří dokáží odmítnout opravdu hrubě, typu: „Nechte mě být, co mi budete pomáhat, já si pomůžu sám, běžte si po svých.” Jsou to lidi, kteří se svým hendikepem psychicky nesmířili a uzavřeli se do sebe. Chce to nad tím mávnout rukou a nenechat se odradit pomoc nabízet. Protože jsou lidi jako já, kteří na tu pomoc kolikrát čekají a ona nepřichází.
Ilustrační obrázek, zdroj: freepik.com
Chápu, že se lidi mohou prostě stydět. Ale jsou i tací, kteří pomoc nabízejí, ne?
Jistě, že ano. Pak jsou ale lidé z úplně opačného spektra, kteří svým entuziasmem dokáží i uškodit. Občas se třeba potřebuju soustředit na svou naučenou trasu a někdo mě začne tahat za ruku a říkat: „Já vám pomůžu, já vám pomůžu.” Chytnou mě a začnou táhnout. To může být nepříjemné a zároveň můžete odvést nevidomého někam, kde už si to nepamatuje a nebude mu to vycházet.
Co bys vzkázala ostatním lidem, jak se zachovat když někoho nevidomého potkají?
Když potkáte nevidomého, stačí se slušně zeptat: „Nepotřebujete pomoct?“ A když řekne „ne, děkuju“, nevnucujte se. Když pomoc přijme, komentujte i to co děláte, třeba: „Chytím vás za ruku, jdeme do leva, teď pozor schod.” Pravidlo je, nejdřív mluvit a pak se dotýkat. Nedávno mě pán vzal v metru za ruku s dobrým úmyslem mi pomoci, ale neřekl před tím nic. Já se vám tak lekla. Zkrátka a dobře, vracejme zpět do života komunikaci, ochotu a vstřícnost.
Mohlo by se vám líbit
Rozhovor s obrnářem Víťou aneb Z vozíku na nohy
Komentáře