Zdroj: POHODA – společnost pro normální život lidí s postižením, z.ú.

Lidé s postižením nejsou plyšáci. Tak na ně nešišlejme

Víte, jak se chovat k lidem s mentálním postižením? Víte, jak s nimi komunikovat a jak je oslovovat? Tento text vznikl ve spolupráci s pražskou organizací Pohoda, která už od roku 1998 usiluje o to, aby lidé s mentálním postižením mohli žít plnohodnotným životem. Tato společnost provozuje chráněné bydlení, denní stacionář, poskytuje osobní asistenci a zároveň organizuje i vzdělávací kurzy.

Klára Šuhajová, která v organizaci zajišťuje komunikaci s veřejností, říká, že zdrobňování jmen lidí s postižením se stalo natolik rozšířeným jevem, že už se nad ním nikdo nepozastavuje, což je podle ní samozřejmě špatně. Představte si, že by vás ráno někdo při příchodu do práce oslovil třeba Evžínku nebo Lucinečko. Docela děs, co myslíte? Takhle se dospělí lidé navzájem netitulují. A jestli je to člověk s postižením nebo bez s tím nemá vůbec co dělat. Jedním z cílů organizace Pohoda je vést své klienty k samostatnému a dospělému životu. „Víme, že pokud s někým budeme jednat jako s dítětem, těžko se nám podaří posunout ho někam dál. Je potřeba mít na paměti, že lidé s mentálním postižením nejsou děti ani plyšáčci, ale dospělí, kteří se snaží žít plnohodnotný život,“ shrnuje Klára Šuhajová.

S individuálním respektujícím přístupem ke klientům se setkáme spíše v menších komunitních službách, který ale často není samozřejmostí ve velkých ústavních zařízeních. V těch často panuje spíš táborový režim a na nějaký osobnostní rozvoj klientů nebývá ani čas, ani prostor. Michal Novotný momentálně bydlí sám v bezbariérovém bytě, ale v ústavní péči žil mnoho let. „V ústavu na vás nikdo nemá čas. Říkám tomu průmyslová péče. Je tam hodně klientů a málo personálu. Stává se, že na vás zapomenou. Mě třeba jednou zapomněli na záchodě,“ shrnul Michal Novotný pro stránku Svobodně žít

Podle Kláry Šuhajové se něco takového v malé organizaci, jakou je například Pohoda, nestane. „Tady si můžeme dovolit individuální přístup a ke klientům přistupujeme jako rovný k rovnému. Když odcházím domů a míjím některého z klientů na chodbě, ani mě nenapadne vyžblebtnout nějakou infantilnost typu: ‚Pá, pá, Mirečku.‘ Prostě řeknu: ‚Na shledanou, Mirku, těším se na Vás zase zítra,‘ protože panu Mirkovi už dávno nejsou tři roky a šišlat na něj zdrobněliny se fakt nehodí,“ říká Klára Šuhajová. Tak až příště potkáte na ulici člověka s jakýmkoliv znevýhodněním, pamatujte na to. Zaslouží si stejnou úctu a respekt jako kdokoliv jiný.

Jestli si chcete počíst o tom, co je v organizaci Pohoda nového, doporučujeme sledovat jejich FB stránku a taky je můžete nákupem podpořit u nás na Givtu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.