Poslaneckou sněmovnou hladce prošla novela zákona o hmotné nouzi, o jejímž obsahu jsme minulý týden vydali článek. Proti návrhu hlasovali jen Piráti, někteří poslanci z ČSSD a Jan Čižinský z KDU-ČSL. Návrh z dílny ODS vzbudil sympatie nejen většiny poslanců, ale i běžných občanů. Čemuž se dá rozumět.
Jedná se o názorový článek autorky na aktuální téma.
Zpravodaj novely, Jan Bauer z ODS, v rozhovoru pro Radiožurnál z července 2021, říká, že solidarita má své hranice, přičemž dávky nejsou automat na peníze a každý nese odpovědnost za své chování. Eva Fialová z ANO v parlamentní rozpravě zaznamenané v pořadu 90′ ČT24 vyjádřila přesvědčení, že slušní lidé z vyloučených lokalit mají nárok se v klidu vyspat nebo na to, aby jim nikdo nekradl boty. Jan Hrnčíř z SPD v Interview Plus prohlásil, že právo má platit pro všechny. Dle jeho slov smyslem života nemá být neustálé pobírání sociálních dávek, normální je chodit do práce. Se všemi těmito názory lze souhlasit, ostatně snad každý se s nimi může ztotožnit. Nicméně je nepochopitelné, proč tyto bohulibé postoje mají být prosazovány jedním z nejhorších možných přístupů.
Budou volby – potrestejme chudé za chudobu
Zdá se, jako by většina politiků rezignovala nejen na solidaritu, ale také na zdravý rozum. Nebo že by v tom hrály roli volby?
V politice všeobecně zabírají spíše emotivní témata, což chudoba a „nepřizpůsobiví“ jsou. Diskurz české politiky je dlouhodobě takový, že jsou oblíbená témata, která jsou namířená proti menšinám. Ať už jde o menšiny romské nebo sexuální. Jak by řekl pan prezident, odporné.
Dávky v hmotné nouzi pobírá menšina lidí. Jak uvádí Česká televize, v České republice byl počet žadatelů o hmotnou pomoc necelých 107 000 (data jsou z května 2021). V rámci státního rozpočtu tak představují zanedbatelnou částku peněz. Vyplacené prostředky navíc díky ekonomickému růstu klesly mezi roky 2013 a 2018 o téměř 50 %. Pochopitelně během pandemického roku 2020 došlo k mírnému nárůstu osob v hmotné nouzi. Občan, který by ale čekal větší solidaritu státu, by se ale nesetkal s pochopením. Podpora osob žijících na samé hranici životního minima je totiž velké politické téma, které se setkává s vděčnou odezvou u voličů.
Dlouhodobý étos strany ODS je založen na svobodě jednotlivce, individuální zodpovědnosti a volném trhu. Strana tradičně není příliš solidární, ostatně nejedná se o stranu levicovou. Například v roce 2018 odmítla jakoukoliv solidaritu s Itálií v otázce přijetí pár desítek uprchlíků. Zároveň někteří členové ODS byli označeni za obchodníky s chudobou. Ale i pro voliče strany, která se chlubí tím, že „chudí budou trpět a o to nám jde“, mohou však být důležitá čísla a fakta. Když očividně nebyla důležitá pro poslance.
Dávky v Česku. Luxus je, když máte večer ještě co jíst
Do dávek vyplácených v hmotné nouzi spadá příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc. Příspěvek na živobytí je průměrně poskytován ve výši 4 188 na měsíc. Doplatek na bydlení podobně, průměrně 4 127 Kč.
V příspěvku na živobytí a mimořádné okamžité pomoci hraje velkou roli životní minimum, má rozhodující úlohu při posuzování hmotné nouze. Životní minimum jednotlivce je od 1. 4. 2020 3 860 Kč. Životní minimum potom například dítěte do šesti let je 1 970 Kč. Pokud tuto částku vydělíme třiceti, docházíme k tomu, že dítě do šesti let věku má na život 65 korun na den. V této částce má být zahrnuto kromě nákladů na bydlení všechno – strava, hygiena, šatstvo, služby. 65 korun na den. Krabička másla stojí v supermarketu 55 korun.
Představte si vyžít s těmito částkami po dobu jednoho měsíce. I když nejste rodič samoživitel, i když nejste v bytové nouzi, i když nemáte exekuce. Na tyto už tak ohrožené osoby chudobou totiž pandemický rok dopadl nejvíce.
Často zaznívá pojem solidarita, na kterou už jsou mnozí alergičtí, ale představa, že stát dávkami financuje život na vysoké noze, je naprosto mylná. Dávky jsou v České republice dlouhodobě podceněné. Podle sociální antropoložky Lucie Trlifajové oslovené Deníkem Alarm, z dávek není možné vyjít, pokud člověk nedisponuje půjčkami, podporou rodiny nebo neformální prací. Solidarita by ale měla vypadat jinak, než tak, že některé z nás nenechá demokratický právní stát v 2021 umřít hlady na ulici.
Kritici dávek, v tomto případě například Jan Hrnčíř z SPD, v už zmíněném podcastu Interview Plus tvrdí, že si lidé mají především najít práci. Podle Trlifajové nicméně řada lidí na sociálních dávkách pracuje, jejich práce však bývá nízkopříjmová.
V debatách zazníval i argument, že jsou dávky zneužívané. Což vede k otázce, žádal někdo z politiků někdy o dávky v hmotné nouzi? Pravděpodobně by totiž věděl, že je velmi těžké je zneužít. Jsou spojeny například s povinností před úředníky detailně prokázat finanční stav domácnosti. Pracovníci úřadů také mají bezprecedentní nárok na vstup do domácností nízkopříjmových skupin. Zneužívání dávek je uváděno v jednotkách procent. To opravdu nenasvědčuje zneužívání dávek systémově. A nevede to k potřebě systémového nástroje.
Zároveň, i kdybychom připustili zneužívání dávek, tak cestou není dávky snížit. Je to podobná situace, jako když se na českých silnicích jezdí rychle. Touto logikou bychom zrušili silnice a auta. Tady je nám jasné, že řešení nebezpečné rychlosti spočívá asi v něčem jiném…
Problémy vyřešíme dalším problémem?
Návrh může vytvářet iluzi smysluplnosti, ovšem problémy lidí žijících na okraji společnosti je třeba chápat v celé jejich šíři. Veřejnost vnímá, že počet sociálně vyloučených lokalit stoupá. Potvrzuje to i šetření sociologa Ivana Gabala, dle kterého se počet těchto lokalit během posledních let zdvojnásobil. Co však bývá opomíjeno, je například rozrůstání půjčování peněz od lichvářů, jelikož lichváři například na rozdíl od státu peníze poskytují okamžitě. Nebylo by lepší místo snižování dávek řešit raději to, že ti, kteří potřebují pomoc okamžitě, na ni čekají dlouhé měsíce?
Návrh ODS takové jednání bude nadále posilovat a pravděpodobně posílí i kriminalitu, která se stane poslední šancí jak v dané lokalitě přežít. Jak zaznělo v duelu se Zbyňkem Stanjurou, další represe podle ředitele Institutu pro sociální inkluzi, Martina Šimáčka, povede k prohloubení problémů. Lidé na okraji společnosti už dnes často mají exekuce, pracují na černo, což je podle Šimáčka jediná systematická možnost výdělku, a často se stěhují z jednoho nevyhovujícího bydlení do druhého. Represe dopadají, ale nejsou účinné. Nebylo by tedy na místě řešit stávající problémy a ne je prohlubovat?
Kriminolog Kupka a socioložka Trlifajová varují v článku Alarmu před tím, že návrhem budou nejvíce ohroženy matky samoživitelky. Tím, že přijdou o doplatek na bydlení, můžou přijít o bydlení a spolu s tím i o děti. Děti potom mohou skončit v dětských domovech, což problém přenáší na další generace a stát se finančně zatíží mnohem víc, než kdyby s chudými efektivně pracoval.
Dopad na děti bude zdaleka nejzávažnější. Dítě, které nebude mít kde bydlet, stěží bude mít vzorné studijní výsledky a pečlivě vypracované úkoly. Tím, že budeme chudé děti vytěsňovat ze vzdělávacího systému, tak bude docházet k tomu, že budou mít mnohem horší uplatnění na trhu práce. Vzdělaný člověk se jednoduše společnosti z dlouhodobého hlediska vyplácí. Problémy sociálně slabých dětí se dá řešit i jinak, podle sociologa Daniela Prokopa jde například o zřízení zvláštního příjemce dávek pro děti, které žijí v rodinách, jež zneužívají dávky. Takový příjemce by potom mohl hradit dětem školní obědy nebo pomůcky.
Preventivní pohlavek chudým potrestá celou společnost
O převýchovu se má snažit i zamýšlená novela. Naprosto nesprávným způsobem. Předkladatelé novely se podle všeho domnívají, že tím, že připraví rodiny o bydlení a jídlo, tak děti začnou chodit častěji do školy, matky si rozmyslí, jestli s „kriminálníkem“ žít i nadále nebo že člověk, který skončí na ulici, bude mít větší motivaci a šanci najít si práci. Tato představa už snad nemůže být více iluzorní.
Názory, kdo může za stav, který ve vyloučených lokalitách a mezi chudými panuje, se různí. Někteří viní z dlouhodobé nečinnosti vládu, někteří vnímají korupci jako viníka toho, že k potřebným se nedostaly peníze z fondů Evropské unie na integraci a intenzivní sociální práci. Ať už za daný stav může kdokoliv, je krátkozraké trestat ty, kteří v celém řetězci stojí nejníže, tedy osoby ohrožené chudobou. Přijetí zákona nás jako společnost nakonec bude stát víc než dávky vyplácené v hmotné nouzi. Rozpadlé rodiny, děti v dětských domovech, nárůst bezdomovectví, nárůst kriminality, práce na černo, více exekucí.
V roce 2020 nejvyšší bývalý státní zástupce Pavel Zeman vyčíslil jeden den pobytu ve vězení na 1200 Kč. Ústavní péče pro dítě podle poslední analýzy Ministerstva práce a sociálních věcí stojí měsíčně průměrně 44 570 Kč. Ještě jednou, příspěvek na živobytí je průměrně poskytován ve výši 4 188 na měsíc. Doplatek na bydlení podobně, průměrně 4 127 Kč.
Jde o nesrovnatelně vyšší částky, než jaké jsou maximální dávky v hmotné nouzi. I kdyby novela dopadla jen na desítky lidí, tak se stát zatíží mnohonásobně více, než když investuje do integrace a sociální práce. Nehledě na zničené životy lidí.
Stát by se měl vyhýbat populistickým řešením, které zranitelné skupiny, daňové poplatníky, neziskové organizace nakonec budou stát nejen více peněz. Solidarita nemusí nutně být o vyplácení dávek. Účelem státu by mělo být podle známé definice naučit lidi, jak si počínat bez něj. Zdá se, že politici definici pochopili špatně: počínání by mělo ideálně být bez ilegální práce nebo kriminality. Do čehož budou lidé hnáni. Smyslem novel zákonů, všemožných úprav sociální práce a podobně by nemělo tedy být dočasné snížení životně důležitých dávek, ale nastavení pravidel takových, kde bude dodržování pravidel důsledně vymáháno, ale nebudou opomíjeny základní životní potřeby a bude možné z bludného kruhu chudoby, nevzdělanosti a zadlužení vystoupit. To je koneckonců lepší pro každého, nejen daňového poplatníka.
V tuto chvíli nezbývá než troufale doufat, že senátoři pochopí, že ilegální práce, kriminalita, větší chudoba a nevzdělanost k lepší společnosti nepovedou. Nebo že si najdou, kolik peněz stojí den ústavní péče nebo vězení. Zabere to asi minutu.
Mohlo by se vám líbit
1. 30 let se problem nevyresil. Proc? Fakt to nikdo vyresit nechtel? Nejspis chtel. Kopec lidi jako autorka clanku – nebyli toho schopni. Proc?
2. Jake jsou naklady trestne cinnosti a porusovani zakona, ty autorka do vypoctu zapomela.
3. Jake zpusoby reseni navrhuje autorka – co udelat aby slusni lide v danych lokalitach nebyli systematicky terorizovani?
1. Nevím, proč to nikdo nevyřešil. Je to dobrá otázka, proč je stav takový, jaký je. Politici říkají, že chybí systémové nástroje, někdo z Člověka v tísni tvrdí, že kvůli korupci se neinvestovalo do kvalitní sociální práce a integrace. Ta otázka by měla být položena politikům a lidem, kteří mají/měli reálně šanci něco změnit. Proč vy myslíte, že ten problém přetrvává?
2. Přesně o tom mluvím – když se novela schválí, tak to povede k větší kriminalitě.
3. Investovat do sociální práce, snažit se všechny integrovat do společnosti, nastavit fér podmínky (důsledně vymáhat dodržení podmínek, ale lidem pomáhat, ne je systematicky terorizovat:), třeba je přestat diskriminovat na trhu práce). Jak byste to řešil vy?