zdroj: osobní archiv Sylvie Krupanské

ROZHOVOR: Práce zdravotního klauna byla velká improvizační jízda, říká Sylvie Krupanská

Sylvie Krupanská pracovala sedm let jako zdravotní klaun v rámci organizace Zdravotní klaun, která v listopadu minulého roku oslavila dvacáté výročí. Mimo jiné hrála osm sezón v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Během svého působení byla třikrát nominovaná na Cenu Thálie. Nyní je herečkou v Divadle Husa na provázku. Jaká je práce zdravotního klauna? Jak těžké je děti rozesmát a jak probíhají klauniády?

Pracovala jste v rámci organizace Zdravotní klaun sedm let. Pomohlo vám v této činnosti vaše herecké vzdělání nebo jste se musela naučit nějakým speciálním dovednostem?

Určitě mi k tomu herecké vzdělání pomohlo, ale pracovala jsem s kolegy, kteří jsou úžasní klauni a herecké vzdělání nemají. Takže to není úplně předpoklad k práci zdravotního klauna. Ale mně osobně to pomohlo. Než začnete tuhle práci dělat, musíte projít půlročním konkurzem. Byly to víkendové dílny, během kterých jsme postupovali nebo vypadávali. Čeští klauni mají v rámci organizace Zdravotní klaun, která je součástí celosvětové organizace klaunů RNI (Red noses international), možnost jezdit do Vídně na workshopy. Na nich jsme se museli sebevzdělávat v různých odvětvích, v improvizaci, žonglování, triky, v partneřině (činnost, při které se klauni učí hrát spolu ve dvojici-pozn.red.) nebo v hudebních dílnách. Tyto workshopy byly intenzivní.

Připravujete se před každým vystoupením nebo spíš improvizujete? Určitě záleží, jak děti reagují, jak jsou na staré, na jakém jsou oddělení… 

Je důležité mít zkušenosti, než jdete poprvé před dítě. Nejdříve máte tři náhledy, kdy jdete se zkušenějšími kolegy a díváte se, jak to chodí. Poté si to vyzkoušíte jako třetí klaun a pak jdete naostro už jen ve dvojici. Tyhle zkušenosti získáte na workshopech, o kterých jsem mluvila. Nejdůležitější je ale improvizace, kterou děláte většinu času. Někdy je taky dobré, když nás navedou rodiče. Řeknou nám, co mají jejich děti rády, co je rozesměje. Vědí, co dítě potřebuje.

Je těžké děti rozesmát?

To záleží na situaci. Někdy ano. Mnohdy stačí vejít do pokoje, předvést prdění a máte je. Někdy vytahujete všechny možné fintičky, které víte, že na devadesát procent rozesmějí, ale nakonec nezaberou. V tomhle případě se mi osvědčilo netlačit na pilu, rozloučit se a jít pryč. Nebo když například navštívíte patnáctiletého chlapce nebo dívku, kteří vás mají na háku a vůbec je nezajímáte, s tím je třeba počítat.

Sylvie Krupanská byla třikrát nominována na Cenu Thálie (zdroj: osobní archiv Sylvie Krupanské)

Měla jste nějaký zaručený triumf, který vždy spolehlivě rozesmál?

Tahle práce je super na tom, že jste na to dva. Takže když cítíte, že vás nic nenapadne, kolega vymyslí něco skvělého. Nejvíc zabere být uvolněný a snažit se vycházet ze situace, která na nemocničním pokoji nastane. Nejdůležitější a největší část klaunování je improvizace. Z fíglů, my jsme tomu říkali rutiny, dobře fungují například „dveře“.

To mi budete asi muset vysvětlit blíže…

Jeden ze dvojice klaunů je popleta a ten druhý je chytřejší. Říkali jsme tomu jednička a dvojka. Šéf je jednička a popleta dvojka. Tenhle fígl spočíval v tom, že jednička vešel do pokoje, zavřel dveře a dvojka zůstal venku. Jednička mu zase dveře otevřel, aby šel dovnitř, ale dvojka místo toho, aby vešel, tak zavřel dveře zvenku, nebo zůstal na dveřích či pod nimi. A takhle to můžete opakovat třeba šestkrát. Tahle rutina je dobrá, když chcete jít na jistotu. Pak jsem používala kouzelnické triky, kdy jsem například kouzlila nosy. Po kouzelnických tricích jsem ale sahala, když už jsem byla unavená. Nebo jsem je používala na začátku na rozjezd, než jsem se do toho dostala. Každý má světlé a slabé chvíle.

Být zdravotním klaunem musí být náročné na psychiku.

Ano, to určitě. Klauni mají dokonce i psychologické supervize, kde řeší různé problémy, které nás v práci tíží. Já jsem jednou měla pocit, že se mi klauniáda nepovedla a pak jsme to na supervizi probírali. Nejtěžší je, když jdete klaunovat a na pokoj leží stejně staré dítě, jako máte doma. Na to jsem potom myslela ještě několik dní. Někdy tu práci nesundáte s kostýmem.

Vzpomenete si na nějaké vystoupení se silným zážitkem?

Když se mě někdo takhle zeptá, tak si vždy vzpomenu na úžasný zážitek, který se nám stal na JIP s kolegou doktorem Aloisem Vemenem, to je jeho klaunské jméno, já jsem byla spodní sestra Zdeňka Nouzová. Ležel tam chlapec, měl asi třináct let, v kómatu po havárii, ale vnímal. Maminka nám řekla, že by ho potřebovala zaktivizovat, ať jsme klidně vulgární. Kolega představoval popletu a začal hrát na ukulele sprostou písničku a já jsem ho jako ten chytřejší klaun peskovala, ať se nechová jako blázen. A chlapec se poprvé v kómatu usmál, byla to jeho první reakce v mimice. To byl silný zážitek.

Spodní sestra Zdeňka Nouzová,
zdroj: osobní archiv Sylvie Krupanské

Vystupujete i pro jiné než dětské pacienty?

Ano, vystupovala jsem i před seniory. Musela jsem absolvovat geriatrický workshop. Pak jsem ještě klaunovala i v hospicu, ale ten přístup je tam zase jiný než na geriatrii…

Jaký je tedy rozdíl v přístupu klauna k dětem a seniorům?

Každé vystoupení, ať už před dítětem nebo seniorem, je svým způsobem radostné a každé je někdy vyčerpávající. Když jdete ke geriatrickému klientovy, tak si myslí, že si z něj budete dělat srandu. Stává se, že se vyskytne předsudek: „běžte za děckama, ne za mnou“. Ale geriatrie se hodně liší, zpíváme jim písničky, tančíme, vzpomínáme se seniory na hezké chvíle. Dáváme jim přičichnout k voňavým věcem, například ke kávě nebo čaji, abychom aktivizovali jejich smyslová centra. Nebo jsme tam jednou přinesli plyšového ptáčka, kterého si hladili. Ptáme se jich na rady, jak si sehnat partnera… senioři špatně slyší, vidí, jinak myslí. Musíte k nim chodit blíž, pořádně artikulovat nebo se zeptat, do jakého ucha máte mluvit.

Zdravotní klauni nejsou jenom pro děti (zdroj: zdravotniklaun.cz)

Co vás na této práci nejvíce naplňovalo?

Já tomu ani neříkám práce. Byla to jedna velká improvizační jízda. Nejvíc se mi líbilo, že jsem viděla okamžitý efekt. Když zkoušíte v divadle dva měsíce nějakou hru, tak výsledek vidíte až na premiéře. Tady to vidíte okamžitě. Jdete klaunovat a buď někoho rozesmějete nebo ne.

Jsem studentka žurnalistiky a na neziskovkách se mi nejvíc líbí jejich skvělé nápady, díky kterým jsou schopny pomoct ostatním. Ve volném čase se nejradši věnuji malování, hraní videoher, čtení či cestování. Také ráda píšu příběhy a sbírám kaštany. V každé bundě mám alespoň jeden pro štěstí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.