Zdroj: osobní archiv Ivany Mančíkové

ROZHOVOR: Můj život se dělí na život před stáží a po stáži, říká Ivana Mančíková z organizace AIESEC

Jak poznat novou kulturu a k tomu ji i sebe obohatit o poznání? Organizace AIESEC nabízí dobrovolnické stáže, při kterých mohou zájemci rozvíjet svůj osobní rozvoj. Michaela Sapíková, vedoucí projektu YouthSpeak Forum a Ivana Mančíková, bývalá členka AIESECu nám přiblížily, jak stáže fungují a co všechno přinášejí.

AIESEC je studentská organizace, která se zaměřuje na rozvoj mladých lidí a dává jim příležitost v mezinárodním prostředí. Mladí lidé se podílí na mezinárodních projektech, které jim pomohou v seberozvoji a poznání.

Do jakých zemí nejčastěji dobrovolníci vyjíždějí?

Ivana: Kvalita práce odpovídá kvalitě zemí, do kterých zájemci jezdí. Od nás stážisté nejčastěji cestují do rozvojových zemí, které jsou chudé. I ty projekty tomu odpovídají. Například náš projekt EDISON se absolutně nedá srovnat s projekty v Brazílii či Indonésii. Problémy v těchto zemích jsou diametrálně jinde. I ti lidé mají jinou mentalitu. Projekt, který je pro nás připravený jen na 10 % je pro ně skvělý.

Projekt Edison, zdroj: osobní archiv Ivany Mančíkové

Jaké jsou podmínky účasti na stáži?

Michaela: Záleží, na kterou stáž se člověk chystá. My děláme tři typy stáží. První jsou dobrovolnické, u těch je podmínkou mít angličtinu na úrovni B1, aby se člověk dobře domluvil. Poté pořádáme pracovní stáže, ty mají podmínek více, ale jsou hlavně individuálně zaměřené. Poslední druh, který máme, jsou učitelské stáže, kdy se stážista stává zaměstnancem dané instituce, ale nejčastěji vyučuje nějaký jazyk.

Musí si dobrovolník hledat své vlastní ubytování?

Michaela: U dlouhodobější stáže je minimálně zajištěné ubytování. U těch kratších vám řekne manažer, že si musíte něco sehnat, protože je rozdíl, jestli tam zůstanete rok nebo jen šest týdnů.

Ivana: Když jsem byla já na stáži, jako dobrovolníci jsme měli zajištěnou hostitelskou rodinu. Lidé jsou v ostatních zemích velmi otevření a pohostinní, na rozdíl od nás v ČR. Tady tomu nejsou lidé moc otevření.

Michaela Sapíková

 Kdo všechno se může na stáž přihlásit?

 Michaela: Stáže nejsou jen pro studenty. Podmínkou je, aby měl   uchazeč 18 až 30 let.

 O které stáže je největší zájem?

Michaela: Určitě o dobrovolnické, z důvodu, že tam nejsou tak velké   podmínky pro výjezd. Každá ze stáží je zaměřená na cíle udržitelného   rozvoje (SDGs). U dobrovolnických stáží je největší diverzita, to   znamená, že můžete vycestovat na dobrovolnickou stáž zaměřenou   na ekologii do Brazílie a zároveň na učitelství v němčině, které je v   Gruzii.

Z jakých zajímavých projektů si může zájemce vybrat?

Michaela: Aby si dobrovolník vybral nějaký užší výběr, existuje několik nadnárodních projektů, které jsou zaměřené nejčastěji na cíle udržitelného rozvoje. V rámci SDGs existují jednotlivé podcíle, například žádný hlad, rovnost genderu, klimatické změny, život na souši a tak dále. Je jich celkem sedmnáct. AIESEC přislíbila OSN, že pomůže tyto cíle naplnit. Děláme to tak, že každá ze stáží, ať už dobrovolnická či pracovní, nějakým stylem cíle SDGs naplňuje. Dobrovolnické stáže jsou často zaměřené na učitelství, život na souši, ve vodě, rovnost genderu a ekologické a globální hnutí. Tato témata se v každé zemi ještě více specializují. Například v ČR fungoval nadprojekt EDISON, který se zaměřoval na edukaci v kulturních rozdílech.

SDGs, zdroj: AIESEC.cz

Může si zájemce o stáž vymyslet vlastní projekt?

Michaela: Projekty si lidé sami nevytváří, protože je určují příchozí země. Funguje to tak, že si daná země vytvoří svůj projekt, který naplňuje SDGs, a poté shání dobrovolníky, kteří přijedou a pomohou jim v jeho naplnění.

Ivana: Z vlastní zkušenosti vím, že velká část projektů má nějaký obsah či téma a lidé mohou vycestovat do určité země za účelem nějaký projekt vytvořit. Mohou realizovat své nápady. V rozvojovějších zemích si z velké části zájemci dotváří projekty sami, mají velký prostor v kreativitě. Každý si může najít to své a obohatit to svým pohledem.

Řekněme, že bych chtěla někam jet na stáž. Jaký je další postup?

Michaela: Ve chvíli, kdy se člověk zaregistruje, je přiřazen k nějaké pobočce, kde jej provádí výběrovým procesem. Každý z přihlášených má svého manažera, který mu pomáhá představit nejvíce zajímavé stáže. Dále ho provádí procesem interview, kdy si má sehnat letenku, dohlíží, aby si stážista obstaral víza a před odjezdem s ním dělá odchozí seminář, kde se zájemci znovu říká, co ho čeká, kdy ho kdo vyzvedne, jaké jsou koronavirové podmínky a podobně. Manažer je takový strážný anděl, který na vás dohlíží. Stážista mu může kdykoliv zavolat, když se něco stane.

Jak dlouho stáže trvají?

Michaela: Dobrovolnické bývají na šest týdnů. Krátkodobé pracovní jsou také na šest týdnů, středně dlouhé jsou na tři měsíce a dlouhodobé na půl roku až rok. Učitelské jsou podle semestru na jeden až dva.

Pamatujete si nějaký zajímavý projekt, který sklidil úspěch na mezinárodní úrovni?

Michaela: Projekt EDISON, který jsme měli u nás v ČR, byl známý i na mezinárodní úrovni a mělo o něj zájem hodně stážistů. Dále například zřizuji YouthSpeak Forum se svým týmem. Jedná se o akci, která je zaměřená na lokální rozvoj lidí. Mladí lidé mají možnost prezentovat své nápady a projekty, které naplňují SDGs. Poté máme i lokální projekty, například SpeakUp z Prahy, který vyhrál mezinárodní cenu.

Pomohou stáže lidem v jejich budoucí kariéře?

Ivana Mančíková

Michaela: Samozřejmě, všechny stáže si můžete zapsat do životopisu a můžete zmínit, že mate zahraniční zkušenost. Ale podle mě je důležitější osobní rozvoj než zařazení do životopisu. Ve chvíli, kdy jste v zahraničí a musíte řešit krizové situace, musíte vystoupit ze své komfortní zóny a komunikovat s lidmi, kteří nerozumí vaší řeči – to je ta nejcennější zkušenost.

Ivana: Někde dole v životopise mám pod čarou uvedené, že jsem na takové stáži byla. Ze začátku jsem díky tomu získala svou první práci, ale ten seberozvoj je určitě důležitější. Kdybych na stáž nejela, určitě nejsem tam, kde jsem teď. I o pět let později si uvědomuji, co vše mi to dalo. Když řeším nějakou situaci, tak si řeknu „už jsem řešila i horší věci, tak se z toho nezblázním“. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že můj život se dělí na život před stáží a po stáži.

Na jakém projektu jste se podílela?

Ivana: Můj projekt byl v Brazílii, pracovala jsem na enviromentální výchově dětí z chudé čtvrti. Ekologie v Brazílii absolutně nikoho nezajímá, proto je hodně důležité přivážet znalosti a zápal. Věřím, že jsme dětem něco předali a postrčili je k tomu, aby o tom přemýšleli.

Enviromentální projekt v Brazílii, zdroj: osobní archiv Ivany Mančíkové

A máte pocit, že je to teď už lepší?

Ivana: Těžko říct. Tehdy jsem si myslela, že tam jedu zachránit svět, což se nestalo. Tamní obyvatelé mají úplně jiné problémy. Byla to opravdu chudá čtvrť. Na druhou stranu si myslím, že už jenom to, že jsme dětem ukázali, že existuje jiný svět, může zapříčinit, že budou chtít něco lepšího než jen přežívat. Ne všechny tamní děti čeká skvělý život, ale kdyby to bylo alespoň jedno dítě, tak to budeme brát jako výhru.

Enviromentální projekt v Brazílii, zdroj: osobní archiv Ivany Mančíkové

Chystáte do budoucna něco nového?

Michaela: V průběhu pandemie se AIESEC zaměřil nejen na stážovou část, ale i na rozvoj leadershipu. V průběhu omezení cestování jsme se hodně zaměřili na projekty, které byly testovány na národní úrovni. Do budoucích let proto chceme projekty posunout na lokální úrovni, pro konkrétní kraj.

Jsem studentka žurnalistiky a na neziskovkách se mi nejvíc líbí jejich skvělé nápady, díky kterým jsou schopny pomoct ostatním. Ve volném čase se nejradši věnuji malování, hraní videoher, čtení či cestování. Také ráda píšu příběhy a sbírám kaštany. V každé bundě mám alespoň jeden pro štěstí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.