Veronika Slámová je předsedkyně Divadelního spolku OUKEJ. V rámci spolku se věnuje herectví a uměleckému tlumočení hudby do českého znakového jazyka. V rozhovoru popisuje svou hereckou kariéru, jak DS OUKEJ funguje a čemu se věnují. Nebo jak probíhá umělecké tlumočení hudby v rámci skupiny Hands Dance.
Herectví se věnovala už od malička, vše vyvrcholilo studiem na JAMU a založením divadelního spolku se svými kolegy. DS OUKEJ má za sebou 8 let působnosti, nespočet divadelních představení a skvělých projektů, díky kterým pomáhají propojovat svět slyšících a neslyšících a šířit osvětu. Součástí DS OUKEJ je i skupina Hands Dance, ve které Veronika Slámová také působí a věnuje se uměleckému tlumočení hudby. Jelikož je Veronika Slámová neslyšící, byla součástí rozhovoru také tlumočnice z organizace Tichý svět, která celý rozhovor překládala z českého znakového jazyka do češtiny.
Jak vznikl nápad propojit slyšící a neslyšící umělce v rámci jednoho spolku?
Studovala jsem na JAMU, konkrétně na Divadelní fakultě, kde je obor se zaměřením přímo pro neslyšící, obor se jmenuje Divadlo a výchova pro Neslyšící. Po škole jsem ale měla problém se uplatnit – mezi slyšícími byla spousta bariér, kladl se důraz na mluvený projev, a to pro mě bylo složité, jelikož nepoužívám mluvenou češtinu.
Chtěla jsem hrát, pohybovat se v umělecké sféře, ale chyběl mi prostor, kde bych mohla tvořit. Z toho důvodu vznikl Divadelní spolek OUKEJ. Není to jen o divadle, ale cílem je i osvěta. Mnoho lidí nezná svět neslyšících, a my jim chceme ukázat, že jsme si rovni, že zvládneme stejné věci jako slyšící.
V současnosti v rámci spolku realizujete hodně projektů, můžete nám je přiblížit?
Je jich opravdu hodně. Děláme divadelní inscenace s názvy Hrdinky?!, Z pohádky do pohádky, Sova Očko nebo Zločin v šantánu. Například inscenace Hrdinky?! je o hluchoslepé ženě Helen Keller a je určena hlavně pro střední školy, ale je vhodná i pro osmou nebo devátou třídu a dospělé diváky. Nehodí se úplně pro malé děti, obsahuje i vážná témata. V rámci představení se znakuje, ale je tam zahrnut také mluvený projev. Po představení často navazuje workshop, kde studenti si vyzkouší Braillovo písmo, odezírání a další aktivity.
Z pohádky do pohádky nebo Sova Očko jsou naopak určeny pro děti. Jsou interaktivní – děti zapojujeme do děje, komunikujeme s nimi pomocí gest, beze slov, bez znakování. I děti, které znakový jazyk neznají, pochopí, co se děje. Chceme tím ukázat, že komunikace je možná i beze slov.
Představení Z pohádky do pohádky (zdroj: archiv Veroniky Slámové, foto: Míla Vašíčková)
Má divadlo velký význam pro rozvoj a vzdělávání neslyšících dětí?
Velký. Když jsem byla malá, pamatuji si vystoupení neslyšících hereček – to byl pro mě silný zážitek, který si pamatuji víc než jakýkoliv film. Živé divadlo má obrovskou sílu. Zvlášť když je doplněné workshopem, děti si odnesou hluboký a zapamatovatelný zážitek.
Neslyšící děti mají velmi málo možností zažít divadlo, které je pro ně přizpůsobené. Třeba jednou nebo dvakrát ročně. To je hrozně málo oproti možnostem, které mají slyšící děti. Proto se snažíme rozšiřovat nabídku, shánět finance a rozšiřovat povědomí.
Na jednom pódiu se potkávají lidé se zrakovým, tělesným i sluchovým postižením, v tom je ta spolupráce krásná. Výsledkem je silné, vtipné a velmi vizuálně zajímavé představení.
Proces tvorby divadelního představení musí být složitý, jak probíhá?
Záleží na konkrétní inscenaci, ale některé kroky jsou všude podobné. Nejprve oslovíme režiséra a začneme shánět finance. Pokud je získáme, pustíme se do práce. Pokud ne, musíme projekt buď odložit, nebo zmenšit jeho rozsah. Poté přichází na řadu scénář – definujeme si téma, děj, role. Většinou máme omezený počet herců, maximálně dva až tři, aby byly náklady nižší a abychom mohli s inscenací jezdit po republice.
Dále nás čekají klasické zkoušky, výroba kostýmů a rekvizit, často vlastními silami. Než uvedeme premiéru, děláme v rámci týmu předpremiéru, kde si navzájem dáme zpětnou vazbu – co funguje, co ne. Zajišťujeme také zvukový doprovod a řešíme, jestli je potřeba tlumočník. Až vše doladíme, proběhne veřejná premiéra.
Povíte mi více o inscenaci Zločin v šantánu?
Toto představení je společný projekt s Divadlem BARKA, které nedávno slavilo třicetileté výročí od svého založení, a dalšími soubory – Divadélko Fortel a Divadlo Járy Pokojského. S posledně jmenovaným souborem jsme spolupracovali už dřív, před deseti lety jsme se zapojili do inscenace Přelet nad kukaččím hnízdem. Tehdy jsme použili tzv. stínové tlumočení – stáli jsme vedle slyšících herců a tlumočili jejich repliky do znakového jazyka a zónové tlumočení, kdy jeden tlumočník tlumočil více herců. V divadle většinou tlumočení zajišťují slyšící tlumočníci, protože se mohou opřít o to, co slyší. My jako neslyšící jsme tehdy museli vnímat, kdy herec začne mluvit, podle pohybu jeho úst. Byla to nová zkušenost a velká výzva a bylo potřeba se s nimi více sehrát.
Ve Zločinu v šantánu jsou zapojeni herci s různými formami handicapu. Já například tlumočím herce na vozíku a občas je potřeba kromě překladu pro neslyšící doplnit i neverbální komunikaci, které tento herec není schopen kvůli svému postižení předvést. Například situace, kdy by herec doplnil svou repliku založením rukou v bok, tak toto gesto udělám já jako jeho tlumočník. Na jednom pódiu se potkávají lidé se zrakovým, tělesným i sluchovým postižením, a v tom je ta spolupráce krásná. Výsledkem je silné, vtipné a velmi vizuálně zajímavé představení.
Představení Zločin v šantánu (zdroj: archiv Veroniky Slámové, foto: Míla Vašíčková)
Setkáváte se jako neslyšící herci s předsudky nebo bariérami?
Kdyby neexistoval DS OUKEJ, bariéry bych pociťovala mnohem víc. Díky tomu, že spolek mám, žiju v prostředí, kde mě nic až tak neomezuje. Ale třeba při zkouškách se často potýkáme s nedostatkem tlumočníků. Obzvlášť pokud je režisér slyšící a většina herců také, je potřeba mít tlumočníka – a těch je málo. Někdy jsme museli využívat studenty, kteří chodili tlumočit v rámci praxe, ale ti ještě nemají takovou zkušenost.
U rapových skladeb musím opravdu rychle znakovat a informace hodně zhustit, aby se vše stihlo.
Překládáte do českého znakového jazyka s Hands Dance třeba na Colours of Ostrava, jak celý proces překládání hudby probíhá?
To hodně záleží na typu skladby. Když překládáme písničky, potřebujeme dopředu setlist a texty, jelikož připravujeme se i měsíc předem. Umělecké tlumočení není možné dělat „z fleku“, protože v písních je často spousta metafor a skrytých významů, které musíme správně přeložit do znakového jazyka.
Spolupracujeme v týmu. Slyšící, kteří nám popíšou rytmus, tempo, melodii a náladu skladby. My, neslyšící tlumočníci, pak hledáme správné znaky, které by ladily nejen významově, ale i pohybově a rytmicky – třeba aby prodloužený tón měl odpovídající prodloužený znak. Poté přichází fáze, kdy trénujeme s hudbou, ladíme rytmus.
Vše musíme natrénovat tak, aby se nestalo, že bych doznakovala a zpěvák by ještě stále zpíval. V takovém případě musím znaky přidat nebo prodloužit, aby to hezky sedělo. Nebo naopak u rapových skladeb je to zase v rychlém tempu, takže musím opravdu rychle znakovat a informace hodně zhustit, aby se vše stihlo. Důležité je, aby zůstal kontext, informace a obsah skladby stejný a je strašně těžké hledat v tom balanc. Slyšící kolegové nám dávají zpětnou vazbu na rytmus, my jim naopak na znakovou srozumitelnost.
A co instrumentální skladby, kde není žádný text?
Tam se soustředíme na vizuální vyjádření tónů, rytmu a atmosféry a o čem ta píseň je, jelikož se nemůžeme opírat o text. Například u Vivaldiho Čtvero ročních dob používáme vizuální znaky pro jaro, podzim, vodu, vítr nebo bouřku – to všechno jde ztvárnit bez použití znaků jako slov, jen čistě pohybem a mimikou. Používáme popisné prvky znakového jazyka – například hluboký tón znázorníme nafouknutými tvářemi a těžkým pohybem, zatímco vysoký tón může být lehký, jasný a rychlý.
Máte teď v rámci Hands Dance nebo DS OUKEJ nějaké nové projekty?
Teď se připravujeme na velký projekt – tlumočení festivalu Smetanovy Jabkenice, které budou letos 7. června. Tam letos budeme už potřetí. Vloni bylo dvousté výročí narození Bedřicha Smetany, a tehdy poprvé jsme úplně celý program tlumočili do znakového jazyka. Byla to opravdu velká akce, kdy od jedné odpoledne až do osmi večer, paralelně probíhaly různé programy, takže nás tam muselo jet hodně. A také proběhla premiéra představení Prodaná nevěsta aneb co se dělo o minulé pouti, které jsme v DS Oukej připravili.
Letos se vracíme, budeme zajišťovat tlumočení operních árií, koncertů, programů v muzeu Bedřicha Smetany a další. Už teď to připravujeme – je to opravdu velký projekt, který vyžaduje hodně koordinace.
Další tradiční akcí je předávání Cen Mosty, kterou pořádá Národní rada osob se zdravotním postižením. Na téhle společenské akci tlumočíme nejen slavnostní projevy, ale i pěvecká vystoupení. S touto akcí už spolupracujeme víc než deset let. Dále se připravujeme i na tlumočení na Colours of Ostrava.
Tlumočení Hands Dance (zdroj: archiv Veroniky Slámové)
Plánujete s DS OUKEJ i nová divadelní představení?
Chtěli bychom určitě vánoční pohádku, protože ve školách je velká poptávka po vánočních představeních. Bude to menší inscenace vhodná pro dětské publikum a premiéru plánujeme ke konci roku. Zároveň vymýšlíme další projekty, ale aktuálně zvažujeme, co zvládneme ještě letos a co až v příštím roce. Je to vždy o tom najít balanc mezi kapacitou, financemi a poptávkou.
Největší odměna je to, když vidím, že se divákovi představení líbilo.
Co byste si přála, aby si diváci odnesli z vašich představení?
Hlavně bych si přála, aby zmizely předsudky. Jeden starosta mi po představení řekl, že se přišel podívat „ze slušnosti“, že čekal něco amatérského, ale nakonec byl překvapený, jak profesionální to bylo. Vím, že spousta lidí má podobné očekávání.
Jakmile slyší, že je inscenace tlumočená nebo že v ní hrají neslyšící herci, často si automaticky myslí, že tomu nebudou rozumět a nepřijdou. Přitom to tak vůbec není – představení jsou koncipovaná tak, aby jim rozuměli i slyšící diváci. A ti, co přijdou, pak většinou litují, že váhali.
Chtěla jste být herečkou odjakživa?
Úplně malá jsem chtěla být klaun. Ale od dětství jsem chodila do dramatických kroužků, až do osmé třídy. Na střední škole byla pauza – chyběla nabídka pro naši věkovou skupinu. Ale pak jsem šla na JAMU, a tam už jsem se divadlu věnovala naplno. Na divadle mě nejvíce baví přemýšlet o tom překladu, jak ztvárnit obsah, jak předat myšlenku divákovi. Baví mě i samotný proces – společné zkoušky, sdílení nervozity, příběhů, pocitů. Jsme propojeni jako tým a je v tom obrovská energie.
Pamatujete si svůj úplně první výstup na jevišti?
Nevím, jestli bylo úplně první, ale pamatuji si představení o vesmíru. Já jsem byla planeta Země, děti kolem mě měly různě barevné kostýmy a pohybovaly se jako planety nebo hvězdy. Krásné bylo, že to představení mě učila jedna studentka z JAMU. Byla úplně první neslyšící na tom oboru, který jsem poté taky vystudovala, a dnes jsme kolegyně ve spolku a vystupujeme spolu.
Je nějaká role, která vám obzvlášť přirostla k srdci?
Ano, asi postava Helen Keller v inscenaci Hrdinky?!. To je silné představení, které stále reprízujeme. A pak vzpomínám na Alenku v říši znaků, kde jsem hrála Bílého králíka. Bylo to moc zábavné, a zároveň krásně zpracované.
Představení Hrdinky?! (zdroj: archiv Veroniky Slámové, foto: Míla Vašíčková)
Máte nějaký svůj herecký sen?
Chtěla bych si zahrát v muzikálu. Mít vlastní roli, kde bych zpívala rukama – znakovým jazykem – a někdo by mě přitom hlasově tlumočil do mluvené nebo spíše zpívané češtiny. Ne tlumočit písničky někoho jiného, ale být sama zpěvačkou ve znakovém jazyce. To je můj velký sen a věřím, že se jednou splní.
Co je pro vás při herecké práci nejtěžší a co naopak nejvíce milujete?
Nejnáročnější jsou přípravy – přenášení věcí, stavění scény, úklid po představení. Nemáme tým techniků, děláme si vše sami. Nebo třeba světelné zkoušky – když zhasne světlo a já zrovna znakuji, musím přestat, počkat a nemůžu komunikovat. Je to nutné zlo, ale chápu, že to k tomu patří. A miluji komunikaci s diváky. Když se naváže oční kontakt, cítím jejich reakce – smích, napětí, dojetí. Největší odměna je to, když vidím, že se divákovi představení líbilo.
Setkala jste se někdy s reakcí publika, která vás zasáhla?
Ano. Děti často po představení přijdou a obejmou nás. Pamatuji si jednu holčičku z dětského domova ve Valašském Meziříčí, kde jsme hráli ve škole pro neslyšící. Po workshopu za mnou přišla, objala mě a řekla, že chce, abych byla její maminka. To mě dojalo až k slzám.
Existují jen neslyšící soubory a není běžné, aby neslyšící herci působili v běžných, slyšících, divadelních souborech. Divadelní spolek OUKEJ je v tomhle směru výjimečný.
Jak jsou podle vás neslyšící herci v České republice vnímáni?
Situace není ideální. Většinou existují jen neslyšící soubory a není běžné, aby neslyšící herci působili v běžných, slyšících, divadelních souborech. Divadelní spolek OUKEJ je v tomhle směru výjimečný, jelikož se snažíme o rovnocennou spolupráci mezi slyšícími a neslyšícími herci v rámci produkování divadla a tvoření divadelních inscenací a nejsme zaměření jen na tlumočení.
Ve filmu a televizi jsou bariéry horší, jelikož v hereckých agenturách není zapsaný jediný neslyšící herec. Když režisér potřebuje obsadit roli neslyšícího, často vezme slyšícího herce. Přitom neslyšící herci existují – jen o nich nikdo neví, protože nejsou zaregistrovaní v agenturách.
Relativně dobrá situace je v České televizi. Spolupracovala jsem tam na dětském pořadu Hopsasa nebo na tlumočení pohádek do znakového jazyka v rámci pořadu Čtení do ouška. Ale soukromé produkce o nás často vůbec nevědí. Je potřeba větší osvěta.
Poradila byste něco mladým neslyšícím lidem, kteří se chtějí také chtějí věnovat herectví?
Aby se nevzdávali a nestyděli, aby sebrali odvahu otevřít se. A hlavně, aby nebyli sami, našli si někoho, kdo je podpoří. Může to být slyšící nebo neslyšící, to je jedno – důležité je mít zázemí a nemuset bojovat sám.
Pokud to jde, doporučila bych studium na Divadelní fakultě JAMU, to mně osobně dalo strašně moc. A pokud někdo nechce nebo nemůže studovat, poradila bych mu, aby naslouchal konstruktivní zpětné vazbě, ať už pozitivní nebo negativní, protože díky tomu se posouváme dál. Určitě je také důležité sledovat reakce diváků – jak se tváří, jestli se baví, nudí. To vám řekne mnohem víc než slova.
Mohlo by se vám líbit
Komentáře