Karel Giebisch, zdroj: osobní archiv Karla Giebische

„I nevidomým se zdají sny. U představivosti vždy ztroskotám na podobě člověka,“ říká nevidomý masér Karel Giebisch

Ztráta zraku u Karla prohloubila jeho vnitřní prožívání i schopnost představivosti. Svět kolem sebe vnímá především skrze atmosféru míst. Sny ho provázejí celý život, vždy ale bez jakékoli obrazové podoby. Vizuální stránka pro něj zkrátka neexistuje. Dokonce i lidé mu mohou být nepříjemní jen na základě jejich hlasu. Přesto jeho největší touhou zůstává spatřit člověka — bytost, jejíž podobu si nikdy nedokázal představit.

Karel (34) se živí jako masér, věnuje se technologiím, miluje cestování, je aktivní na sociálních sítích a píše blog. Od narození je bohužel nevidomí. Žije plnohodnotný život, ve kterém se hendikepem nenechává omezovat. Určité situace ale prožívá jinak, než všichni ostatní. Nejde o cestu do práce, nakupování potravin nebo placení účtů, ale o vnitřním prožívání. Jak sám popsal, jeho mozek se nikdy nedostal do kontaktu s vizuálním smyslem, a tak se naučil, že nic, co si člověk představí, není nemožné. Jak si ale člověk může cokoliv představit, když v životě nic nespatřil?

 Vizualizujete si obličeje lidí nebo byste spíše hovořil o auře?

Já si tváře lidí nepředstavuji. Podobu člověka si nedovedu vizualizovat, protože nemám vůbec ponětí, čeho se držet. Nic mi neříkají rysy v obličeji, barva očí, vlasů a další znaky, podle kterých hodnotíte toho druhého. Základ pro mě představuje zabarvení tónu hlasu a vyjadřování člověka.

Nepřiměje Vás ani tón hlasu představit si, jak daný člověk asi vypadá?

Pokouším se o to, ale zde zapracuje spíš fantazie než realita. Ve své práci maséra se mi už nejednou stalo, že mi byl něčí hlas příjemný, ale následně jsem zjistil, že jeho postava má 120 kilo a struktura pokožky mi je nepříjemná na dotek. Takže hlas není všechno. Je však tím hlavním, co u mě rozhoduje, jestli spolu budeme i nadále komunikovat.

Významné místo lze poznat vnitřním pocitem. Ani já sám si to nedokážu vysvětlit, ale možná bych řekl, že je to nějaká magie.

Znamená to, že si přece jen vytváříte určitou představu o vzhledu?

Já si člověka nedovedu představit jako vy, vizuálně. Řekl bych, že získám vnitřní představu, například jestli je štíhlý, otylejší, jakou má asi strukturu pokožky, jestli je jemný, přísný, odhodlaný, bojovný apod. Ale hlavně jakou má povahu, což dokážu po delší době komunikace odhadnout.

A co děláte, když Vám někdo „nesedne“?

Mohu s klidem konstatovat, že někteří lidé mi nejsou sympatičtí po hlase. A tím pádem je nemám potřebu vyhledávat a bavit se s nimi. Například když hlas zní manipulativně, tak jako sladce, což je vlastně hezké, ale něco na tom hlase se mi prostě nezdá.

Karel na cestách, zdroj: osobní archiv Karla Giebische

Karel na cestách, zdroj: osobní archiv Karla Giebische

Stává se Vám to samé i s prostory? Zkrátka, že je Vám po příchodu do určitého prostoru nepříjemně?

Ano. Já se právě z toho důvodu nejsem schopen účastnit pohřebních obřadů. Je to způsobeno tím, že si místa představuji především pocitově, nikoliv vizuálně. Například čichem cítím to, co ostatní necítí. A celkově vnímám atmosféru místa velmi intenzivně. Těžko se to popisuje, je to jakýsi vnitřní pocit. A kvůli tomu prožívám místa s tíživými emocemi intenzivněji, než kdybych je viděl.

Myslíte si, že ztrátou zraku jste nabil mnohem silnější prožívání?

To rozhodně. Věřte mi, že významné místo lze poznat vnitřním pocitem. Ani já sám si to nedokážu vysvětlit, ale možná bych řekl, že je to nějaká magie, i když na ní nevěřím. Moje fantazie v takových chvílích pracuje na plné obrátky. I když představa umí být mnohem barvitější než realita.

Takže u míst si vytváříte jejich obraz v mysli?

Nejlepší představu o konkrétním místě si udělám z detailního textového popisu, který někde najdu. V dnešní době stačí poslat fotku prostředí umělé inteligenci, a ona mi textový popis prostředí vytvoří. V některých případech dokáže popsat i emoce lidí. A můžu vám říct, že popisy umí být velice barvitý. Nicméně vizuální vjem daného místa nikdy nemám.

Můj mozek nezná zrakový vjem, a proto nezná hranice představivosti.

Zmínil jste, že Vaše fantazie pracuje na plné obrátky. To musíte mít velmi pestré sny.

Sny prožívám stejně jako celý svůj život. Vizuální stránka věci tam není. Takže sen prožívám na základě vnitřních pocitů, sluchu, hmatu, čichu a chuti.

Takže svou představivost ve snech nevyužíváte?

Má počáteční představa lidí, míst, předmětů a prostě všeho, vzniká na základě barvitých textových popisů z knih nebo popisu, který mi někdo přítomný poskytne. Následně začne pracovat má fantazie na plné obrátky. A klidně se může stát, že některé situace si představuji až moc nadpřirozeně. Tím pádem mohu snít někdy až moc mimo realitu, protože můj mozek nezná zrakový vjem, a proto nezná hranice představivosti.

Karel na cestách, zdroj: osobní archiv Karla Giebische

Karel na cestách, zdroj: osobní archiv Karla Giebische

Říkal jste, že místa prožíváte intenzivněji. Platí to i u snů? Zažíváte například noční můry?

Občas se mi stane, že prožívám sen jako kdyby to byla realita. Ale na noční můry netrpím. Nicméně si myslím, že vy sny dokážete více prožít, protože máte funkční všechny smysly. Například já jsem se párkrát pokoušel napsat knížku, ale vždy jsem skončil na tom, že jsem nedokázal popsat člověka.

To jsme se hezky vrátili na začátek rozhovoru k mé první otázce.

Ano, ztroskotám na tom, protože člověka v knížkách nikdo nepopisuje. Myslím natolik detailně, aby moje představa si ho dokázala poskládat. To je také důvod, proč já pro všechno potřebuji velmi detailní popis, kdežto vám stačí dvě věty.

Byl by to právě člověk, kterého byste si přál vidět ze všeho nejvíce?

Asi bych chtěl nejraději vidět své nejbližší. I když bych je pravděpodobně nepoznal. (smích) Ale jsem si jistý, že bych měl život vzhůru nohama, protože to, co si představuji, musí být se zrakem mnohonásobně barvitější.

Pro žurnalistiku jsem se nadchla již na střední škole a nyní tento obor studuji v magisterském programu. Má touha vše vyzkoušet způsobuje mou nedochvilnost, a také širokou škálu zálib, do kterých počítám focení, nahrávání podcastů, zpívání, sporty nebo psaní článků. V těch se nejraději zabývám sociálně-politickými otázkami. I proto považuji psaní o neziskových organizacích za důležité, neboť mají sílu měnit realitu.

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *