Nemocnice, doma nebo hospic? Dříve přecházela zkušenost, jak pečovat o umírajícího v přirozeném prostředí z generace na generaci a každý znal rituál domácího umírání, který poskytoval oporu, nabízel útěchu a dopřával pozůstalým prostor pro vyrovnání se smrtí. 20. století se neslo ve znamení přesunu paliativní péče do nemocnic a hospiců do anonymních rukou personálu.
V České republice byl první hospic otevřen v roce 1995 v Červeném Kostelci. Velkou zásluhu na jeho založení měla MUDr. Marie Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí u nás, která jej neúnavně rozvíjí a podporuje dodnes. V současné době je hospiců v ČR celkem 16 a nabízí cca 450 lůžek. Podle doporučení Rady Evropy by na počet obyvatel měla u nás být lůžková kapacita alespoň 515 lůžek. O pacienty se stará interdisciplinární tým složený ze zdravotnického personálu (lékařů, sester a ošetřovatelek), ale i sociologů, psychologů, případně i duchovních. Je obvyklé, že je s pacientem v hospici trvale přítomen i někdo z jeho nejbližších. V případě, že to zdravotní stav nemocného dovolí, lze využít služby mobilních hospiců.
Důstojnost umírání je velmi složitá entita, která má svůj filozofický, společenský i historický rozměr. Náhled na smrt se vyvíjí a mění stejně jako lidstvo samo. Ale teprve od 19. století ji doprovází zesílené vzbuzování úzkosti. Do té doby byla spíše pociťována jako něco všedního. Chybějící strach ze smrti však neznamenal, že by pozůstalí kvůli nebožtíkům netruchlili. Smutek se vyskytoval ve všech obdobích, i když intenzita byla různá. Pozůstalí v současné době přijímají skon druhého obtížněji než dříve. Neobávají se tedy vlastního konce života, ale smrti jiných.
Za každou cenu chceme zachránit všechny bez ohledu na věk či zdravotní stav. Ptá se ale někdo v tuto chvíli nemocného, co si přeje on? Trendem je prodlužování života, které nebere v potaz kvalitu závěrečné životní fáze. A nejtěžší je o tom s člověkem mluvit, obzvláště jedná-li se o rodinného příslušníka či blízkou osobu. Diskutabilním tématem je i vhodně zvolená míra upřímnosti. Za vše mluví příklad z praxe Svatošové: Pacient mě požádal, abych vyřídila vzkaz jeho rodině, která se s jeho praktickým lékařem už při stanovení diagnózy zhoubného nádoru dohodla na taktice „milosrdné lži až do konce“. Do té však postupně zabředla tak hluboko a tak trapně, že už raději návštěvy u nemocného vzdala a omezovala se na telefonický kontakt s personálem hospice. Pacientův vzkaz zněl doslova takto: „Vyřiďte jim, ať přijdou, ale nedělají ze mě blbce. Nemám to rád.“
K obdobným situacím je nutné přistoupit individuálně, těžko říct, zda lze mluvit o dobrých a špatných rozhodnutích. Existují však lidé, kteří umírají s vnitřním pokojem, jistotou a beze strachu a právě ti spolu se svými podporujícími rodinami přispívají k pozitivní proměně vztahu české společnosti ke smrti a umírání.
Mohlo by se vám líbit
Komentáře