Zdroj: Terezie Machů

ROZHOVOR: Z michelinské restaurace do olomoucké Charity

Do Olomouce se přestěhovala kvůli práci v restauraci Entrée, poté jí nabídli místo ve Fieldu v Praze – v jednom ze dvou podniků v České republice oceněném hvězdou Michelin Guide. Pak adopcí dítěte přes internet otevřela novou životní kapitolu věnovanou charitě. „Gastronomie a sociální služby mají v jistém smyslu společné poslání, u obou profesí se staráte o druhé,“ říká pečovatelka Charity Olomouc Terezie Machů.

Terezko, ze startu řekni něco málo o sobě, třeba jak ses ocitla v Olomouci?

Pocházím z Karviné, v Českém Těšíně jsem odmaturovala na střední hotelovce. Je mi 24 let. Do Olomouce jsem se poprvé odstěhovala asi pět let zpátky. Entrée jsem sledovala už nějakou dobu a strašně moc jsem tam chtěla získat místo! Po roce stráveném v Entrée jsem absolvovala stáž v restauraci Radka Kašpárka a oni mi nabídli místo. Pracovat v michelinském podniku byl můj splněný dětský sen, neváhala jsem. Následoval tedy přesun do Prahy. Tam jsem se po nějaké době, v podstatě náhodou, dostala k charitě a spolupráci s ní a bylo jasno.

Jak se tak člověk z gastronomie ocitne v neziskovém sektoru? Bylo to rychlé rozhodnutí nebo jsi k němu dospěla postupně? A nechybí ti práce v restauraci?

Bylo to velmi spontánní rozhodnutí. Jednoho večera jsem brouzdala po internetu a našla stránky Arcidiecézní charity Praha a jejich projekt Adopce na dálku. Přišlo mi skvělé, že za pár peněz mohu podpořit dítě např. z Indie, Ukrajiny, Běloruska a podobně, jehož rodina nemá finanční prostředky na zaplacení vzdělání.  Adoptovala jsem si tedy malou holčičku jménem Kodatalapale a tím vše začalo. O pár dní později jsem viděla, že v centru Fatima pro tělesně postižené hledají pracovníka. Napsala jsem, že nemám vůbec žádné zkušenosti, ale láká mě tu práce zkusit a začít jako dobrovolník. Na pohovoru mi ihned paní vedoucí nabídla alespoň dohodu, na kterou jsem do centra docházela párkrát v měsíci a po cca 4 měsících jsem se rozhodla restauraci opustit a začít naplno pracovat v sociálních službách. Práce v gastronomii mi nechybí. Přestala jsem ji vnímat jako prostor, kde bych mohla mentálně růst. Občas chodím ke kamarádovi do kavárny na brigády, ale jen jednou za čas. Na práci servírky si nejvíc užívám komunikaci s lidmi. Je super mít možnost jim zlepšit den dobrou kávou či zákuskem. A to je v podstatě velmi podobné s prací pečovatelky, v obou případech se snažíte někomu pomoct, udělat v dané situaci nejvíc, co je ve vašich silách.

To máš vlastně pravdu, nikdy mě taková příbuznost nenapadla, přitom se nabízí. A jak dlouho si zpět v Olomouci a proč právě charita?

V Olomouci jsem zpět necelého půl roku. Po rozhodnutí přestěhovat se jsem ani chvíli nepřemýšlela nad jinou prací nebo organizací. Zaměstnání v charitě mě naplňuje po všech stránkách. Lidé jsou na sebe velmi hodní, laskaví. Pokud je člověk nemocný nebo má osobní problémy, na vše je brán ze strany charity a mých nadřízených ohled. Pečují o náš vnitřní klid a pohodlí. Na všem se dá domluvit, a proto si jejich lidský přístup nemohu vynachválit.

Což v gastronomii není úplně běžné…

Přesně, v tomto vidím dost rozdíl. Zaměstnanci v restauracích jedou na výkon, na rychlost, často třeba čtrnáctihodinové směny. Na osobní život se moc nehraje, často končíš po půlnoci a druhý den ráno nanovo. Jsem za tuto životní kapitolu ráda, ale už bych se do ní nevrátila.

Tempo práce se taky nedá moc srovnat, že?

Jak kdy. Ve fine dining restauracích by číšník měl mít na hosta vždycky dostatek času, ale realita je často hektičtější. Někdy přijdeš do práce a doslova tě to vcucne a za dvanáct hodin vyplivne. V mé současné práci mám na starosti v jednu chvíli jen jednoho klienta, můžu se s ním zapovídat.

Kdyby někdo o práci v charitě uvažoval, co pro to musí udělat? Jaké vzdělání je nutné pro výkon tvé pozice mít? Bylo podmínkou si nějakou školu dodělat, aby tě v Charitě Olomouc přijali?

Pokud chce člověk pracovat jako pečovatel v sociálních službách, není nutné žádné příslušné vzdělání, potřebuje jen dostatek empatie a lidskosti. A vlastně maturitu v jakémkoliv oboru. Samozřejmě existují i střední sociální školy, což je pro pracovníka výhodou. Pro člověka, který je úplný laik, je nutné si dle zákona o sociálních službách do jednoho a půl roku udělat kurz pracovníka v sociálních službách. Ten je víkendový a zpravidla ho proplácí zaměstnavatel. Já jsem se však v Praze postupně dostala více k práci sociální pracovnice. Měla jsem skvělou šéfovou, ta mě vše naučila a já se postupně začala orientovat v příspěvcích, celkově v žádostech, které pomáháme lidem vyplnit, a vyznat se v nich. Začala jsem individuálně pracovat s klienty. Velmi mě to bavilo a přála jsem si vědět více, abych si mohla být ve své práci jistější a lépe věděla, jaké má klient možnosti, a v čem mu mohu pomoci. Proto jsem se přihlásila na obor Sociální práce tady v Olomouci na Univerzitě Palackého. Studuji dálkově. Podle zákona o sociálních službách totiž sociální pracovník musí mít minimálně VOŠ nebo VŠ v oboru sociální práce. Je tedy rozdíl mezi pečovatelem v sociálních službách a sociálním pracovníkem.

Popiš mi prosím náplň tvé současné práce a jakým skupinám lidí pomáháš? Působíš hodně optimisticky, vidíš jen samá pozitiva, nebo se najde i něco negativního?

V současné době dělám pečovatelku v terénní pečovatelské službě. Pracujeme převážně se seniory a s tělesně postiženými lidmi všeho věku. Nejmladší klientka má 35 let, nejstarší 94. Baví mě navštěvovat klienty v jejich domácím prostředí. Ta komunikace i práce je mnohem přirozenější. Jediné negativum mě napadá, že je to občas fakt dřina na fyzičku. Navíc mám problémy se zády, což moje vedoucí ví, a proto nedostávám tyto “tahací” klienty moc často, ale jen výjimečně když je to nutné.

Co zpětná vazba od klientů? Jsou vděční? Nebo se najdou i tací, co si „vylévají zlost“?

Většinou jsou velmi vděční. Často chodíme k lidem, převážně důchodcům, kteří jsou celý den sami a jsou rádi, že si mají s kým popovídat. Samozřejmě se mi v praxi stalo, že byl na mě klient zlý nebo hrubý. Já však chápu, že každá nedůtklivost plyne z bolesti. Proto je potřeba se na ně nezlobit, nebrat si to osobně, zkusit zjistit, co ho trápí a jestli mu v tom nemohu pomoci. U důchodců to není tak časté, stávalo se to více u klientů například po ochrnutí, amputaci končetin a podobně. Tito lidé se smiřují se svým změněným životním stavem a situací.

To musí být dost náročné na psychiku. Je těžké nenosit si osudy lidí i domů? Nebo převažuje dobrý pocit, že můžeš někomu ulehčit svízelnou životní situaci?

Je pravda, že někdy je velmi těžké se odosobnit. Myslím, že je lidské a přirozené, že k některým klientům přilnete ani nevíte jak, a potom když je s nimi něco v nepořádku, dotkne se to i vás. Já však sama sebe neberu v této práci jako zachránce, spíše jako průvodce. Vím, že nemohu pomoci tomu, kdo nechce, proto se snažím odnaučit chtít vždy a všem pomoct za každou cenu. Každý je pánem svého života a já mohu pouze nabídnout pomocnou ruku a ukázat jiný směr. Pak už je rozhodnutí jen na klientovi. Ve volném čase odpočívám, medituju, rekapituluju a zpracovávám si zážitky pracovního dne, aby ve mně nic nezůstalo.

Takže ideální zaměstnanec je zároveň trošku psycholog vůči okolí i směrem k sobě. Které povahové vlastnosti musí mít člověk, aby mohl v charitě pracovat?

Měl by být lidský, laskavý a empatický. A dokázat přijímat život a každého klienta s pokorou a porozuměním.

Není asi snadné sehnat potřebný počet takových lidí. Kolik vás vlastně v charitě pracuje? Jste rozdělení na několik oblastí působení a každý se stará o svou? (např. lidé bez domova, lidé v krizi, rodiny s dětmi?)

Co se týče našeho týmu pečovatelek pro Olomouc město, je nás asi patnáct. Pak jsou i pečovatelky pro okolní vesnice, těch je podobný počet. Celá Charita má však přes sto dvacet zaměstnanců, kteří jsou rozděleni do různých oblastí sociálních služeb.

Posledních deset měsíců se nese ve znamení koronavirové pandemie. Jaký je dopad současné situace na vaši organizaci?

Přemýšlím, ale myslím si, že v podstatě žádný. S klienty stále fungujeme stejně. Chodili jsme i do rodin s covid pozitivními pacienty, to však naší práci nebrání. V obleku a všech ochranných pomůckách je to náročnější, ale nemůžeme klienta, který je například sám a upoután na lůžko, nechat bez péče a naší pomoci. Každý týden nás v práci testují, dodržujeme hygienické základy a na kanceláři nejsme ve více lidech.

Plus možná ekonomický dopad, ale o tom třeba příště s někým povolanějším přímo na tuto oblast. A otázka na závěr: Plánuješ do budoucna zůstat v Olomouci ve stávajícím zaměstnání? 

Po třech letech jsem se z Prahy vrátila zpět do Olomouce, za partnerem a větším klidem. A neměnila bych. Svou práci mám ráda a Olomouc je moje srdcovka, v Praze vše plyne v hektickém tempu a já už tak uspěchaně žít nechtěla.  

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *