Na kolik peněz byste vyčíslili život vašeho dítěte?

V červnu tohoto roku prošel třetím čtením Poslaneckou sněmovnou návrh jednorázového odškodnění ve výši 300 000 Kč ženám, které byly protiprávně sterilizovány mezi lety 1966 až 2012. Návrh nyní čeká projednání v Senátu. Zákon o odškodnění by na první pohled neměl vyvolávat kontroverze. Cesta od teorie k praxi byla však plná překážek, zpochybňování ze strany české vlády, nezájmu a více či méně skrývaného rasismu a diskriminace.

Iniciativa od svého počátku vyvolává vášně a spory. Dobře to ilustruje příběh dvou žen, které se účastnily demonstrace před jednou z ostravských nemocnic. Happeningu se účastnili i novináři. Po zveřejnění tváře jedné z demonstrujících dostala dotyčná výpověď z práce, proti jiné sepsali nájemníci domu, kde žena bydlela, petici. Načež přišla o bydlení. Proti samotnému návrhu v Poslanecké sněmovně v květnu 2020 vystoupila například poslankyně Monika Jarošová z SPD s tím, že lékaři z České gynekologické a porodnické společnosti nemají žádné informace o násilné sterilizaci. 

Ačkoliv by se také na první pohled mohlo jevit, že se jednalo o politiku komunistického režimu, tak poslední zdokumentovaný případ protiprávní sterilizace je z roku 2007 a před časem přinesl Deník N ve spolupráci s webem WICE World News svědectví ženy, která podstoupila vynucenou sterilizaci ještě v roce 2010. 

Podle hrubých odhadů jde o tisíce žen, které byly nedobrovolně sterilizovány.

Co si představit pod pojmem protiprávní sterilizace?

  • V návrhu zákona je protiprávní sterilizace definována jako: „zdravotní výkon zabraňující plodnosti, k jehož provedení oprávněná osoba neudělila souhlas, nebo souhlas udělila při takovém porušení právních předpisů upravujících v rozhodném období provedení zdravotního výkonu zabraňujícího plodnosti anebo za takových okolností, jež vylučují nebo vážně narušují svobodu a prostotu omylu uděleného souhlasu“.

Jak protiprávní sterilizace probíhaly prakticky?

Jak uvádí romistka Helena Sadílková v podcastu Kolaps z dubna 2020 a jak ostatně předestřel ombudsman již ve své zprávě z roku 2005, tak byl vyvíjen nátlak zejména sociálních pracovníků na sterilizaci určitých skupin lidí. Převážně jde o romské ženy, ale i o osoby se zdravotním nebo jiným postižením nebo o osoby pocházející z disidentských kruhů. Šlo tedy o osoby, které se režimu jevily jako problémové. Oficiální politika komunistického režimu byla zásadní, podpůrnou roli ale sehráli lidé, zejména lékaři a sociální pracovníci. Nedobrovolně sterilizovaná Elena Gorolová v podcastu Kvóty deníku Alarm uvedla, že i po sametové revoluci ji jedna sociální pracovnice řekla, že ji vyhodí z odboru, pokud se prováděným sterilizacím nepodřídí.

Tlak na ženy spočíval například v pohrůžkách odebrání dětí, dávek, ale šlo i o podmínění stavebního povolení nebo zadržování partnera ve věznici. Za sterilizaci se v tehdejší době poskytoval štědrý sociální příspěvek, v roce 1988 šlo až o 10 000 Kč a v podcastu s Helenou Sadílkovou se objevuje i případ ženy, která po nepodařené sterilizaci otěhotněla, načež byla úřadem donucena k potratu – vzhledem k tomu, že už obdržela příspěvek za sterilizaci. Stěžejní roli zde sehrál informovaný souhlas, který, pokud vůbec byl předložen k podpisu, tak býval často předkládán při gynekologických zákrocích. Například během porodu. Jako v případě Eleny Gorolové, která když se dozvěděla, že jí byla provedena sterilizace, kterou podepsala, tak ani nevěděla, co sterilizace znamená. Někteří lidé argumentují tím, že ženy se mohly soudit bezprostředně po zákroku –  mnoho z nich ale nerozumělo následkům sterilizace, nevěděly, k čemu dávají souhlas, některé ani neuměly číst. Stávalo se i to, že lékař ženě během císařského zákroku řekl, že pokud nepodepíše souhlas se sterilizací, tak zemře.

Elena Gorolová a odvaha začít mluvit

Ve chvíli, kdy lékař Eleně Gorolové řekl, že už nikdy nebude moci mít děti, nevěřila mu. A jí samotné potom nevěřil manžel, když mu řekla, že zákrok podstoupit nechtěla. Sám se potom styděl začít o problému mluvit s rodinou nebo kamarády. Dodnes jsou ženy, které se partnerovi nikdy nesvěřily, natož aby měly odvahu vyprávět svůj příběh novinářům. Strach můžou mít i kvůli případům, kdy dvě ženy v minulosti sice dostaly odškodnění od nemocnice, jejich děti potom ale ve škole šikanovali spolužáci s tím, že “cikánům jde jen o dávky”. 

Dráha nejvýraznější lidskoprávní aktivistky na poli nedobrovolných sterilizací Eleny Gorolové začíná ve chvíli, kdy v televizi viděla informace o neziskové organizaci Vzájemné soužití spojující protiprávně sterilizované ženy. Zapojení do neziskovky jí mimo jiné umožnilo zjistit, že není sama, což jí následně dodalo odvahu začít o problému mluvit. I dnes jsou neziskové organizace důležité, ať už jde o Ligu lidských práv, která zastupovala protiprávně sterilizované ženy, o IQ Roma servis nebo o romskou vzdělávací a mediální organizaci Romea. Ta se problematice věnuje po spoustu let. Elena Gorolová dnes pracuje ve Vzájemném soužití o.p.s. jako terénní pracovnice.

Cesta za spravedlností trvající více než 40 let

Návrh zákona je vyústěním cesty, kterou započali chartisté, kteří jako první na problém upozornili v roce 1978. Česká republika byla také dlouhodobě kritizovaná ze strany mezinárodních organizací. Kupříkladu komisař pro lidská práva v rámci Rady Evropy označil politiku českého státu v této věci za hrubé a systematické porušování lidských práv. Jako jeden z nejdůležitějších milníků však bývá uváděna teprve zpráva veřejného ochránce práv z roku 2005. Ombudsman se nedobrovolnými sterilizacemi začal zabývat díky podnětu Evropského centra pro práva Romů, na které navazovala podání od IQ Roma servis, Ligy lidských práv a Vzájemného soužití. 

V roce 2009 se česká vláda protiprávně sterilizovaným omluvila. O problému se však příliš nemluvilo a nemluví. Své v tom hraje bolestivost událostí, mnoho žen prošlo nesmírně traumatizující zkušeností, kterou do dnešních dnů léčí psychofarmaky, nehledě na ztracené životy a rozpadlé rodiny. Ona bolestivost se prolíná s neochotou veřejnosti tento komplexní problém vynést na světlo. Některé Neromky se k iniciativě za odškodnění nechtěly přidat, dokud nebyla jistota, že tam budou i jiné osoby než romské národnosti. Romské rodiny jsou obvykle velké, sterilizace však byly prováděny i ženám, které dítě neměly ani jedno. 

Odškodnění jako symbol

Návrh zákona se v průběhu času vyvíjel, výše odškodného byla původně stanovena na milion korun. Odškodnění by se mělo týkat asi čtyři sta žen. Českou republiku by tak zákon stál maximálně 120 milionů korun. Pro představu: 120 milionů je v rámci rozpočtu středního města určeno jen na investice. Zástupci iniciativy dnes ale mluví o tom, že jim nejde o vysoké odškodnění. Jde jim o pochopení a porozumění. A minimálně to jim dlužíme. 

Hodnota lidského života je nevyčíslitelná. Život nenarozeným dětem nevrátíme. Stejně jako nedobrovolně sterilizovaným ženám možnost být matkou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *