Problematiku sexuality lidí s postižením jsme již v médiích mohli zaznamenat. Objevila se napříkad i v dokumentu Miluj mě, jestli to dokážeš (2016), který se věnuje tématu sexuální asistence. Málo lidí však ví, že existují i sexuální důvěrníci. Přes portál Givt můžete konkrétně podpořit unii sexuálních důvěrníků NEBUĎ NA NULE, z.s., která danou problematiku pokrývá. O životě lidí s postižením s námi mluvila předsedkyně spolku Hana Šimáčková.
Organizaci Nebuď na nule jste založili společně s Petrem Eisnerem v roce 2019 . Co Vás k tomu vedlo?
S Petrem Eisnerem jsme se profesně setkávali v sociálních službách především nad oblastí sexuality a vztahů lidí s postižením. Petr toto téma v České republice zaváděl v době, kdy bylo velkým tabu. Právě jeho přístup mě v roce 2008 oslovil a přilákal k práci sexuálního důvěrníka v sociálních službách. Začala jsem poskytovat sexuální osvětu a intervenci dospělým lidem s mentálním postižením v organizaci SKOK do života, vytvářet názorné edukační pomůcky, a nakonec i vzdělávat pracovníky pomáhajících profesí. Petr mě celou dobu provázel jako lektor, supervizor a konzultant v náročnějších zakázkách.
Co bylo prvním impulzem k založení Nebuď na nule?
Paradoxně zavedení sexuální asistence v České republice a následná praxe, se kterou jsme se setkávali. Toto téma přilákalo nebývalou mediální pozornost. Najednou se zdálo, že sexuální asistence je jediným možným řešením pro naplnění sexuálních potřeb lidí s postižením. Naše praxe ale jasně ukazovala, že sexuální asistence je cesta jen pro velmi malou skupinu našich klientů a že je naopak potřeba lépe zpřístupnit lidem s postižením přirozené nástroje podpory, jako je například srozumitelná sexuální osvěta a vytváření příležitostí pro navazování vztahů. A tak jsme se v roce 2019 spojili s dalšími kolegy po celé republice, kteří to viděli stejně a založili organizaci NEBUĎ NA NULE, z. s. – unii sexuálních důvěrníků České republiky.
Vaše organizace tedy sdružuje sexuální důvěrníky. Co dělá takový důvěrník?
Pracovní pozici důvěrníka většinou vykonává sociální pracovník, speciální pedagog či pracovník v sociálních službách, který splňuje legislativní požadavky pro přímou práci s klienty. Obsahem jeho práce je poskytovat sexuální výchovu, osvětu, intervenci či poradenství klientům s postižením. Nikdy by neměl překročit hranici demonstrace čehokoli na svém těle či na těle klienta ani být přítomen přímému uspokojování sexuálních potřeb klienta.
Jak se důvěrník liší od sexuálního asistenta?
Sexuální asistence je v současné době služba bez legislativního ukotvení. Poskytují ji jednotliví asistenti a asistentky, kteří absolvovali stohodinový kurz. Asistenti mohou jít v práci se sexualitou z hlediska intimity významně dále než důvěrník a může dojít i k přímému uspokojení sexuálních potřeb klienta.
Vnímáte spíše negativní reakce na sexuální asistenci ze strany veřejnosti?
Reakce jsou velmi různorodé. Bohužel se veřejnost seznamuje s faktem, že i lidé s postižením mají své sexuální potřeby, teprve ve chvíli, kdy čtou článek v bulvárním časopisu o sexuální asistenci. Možná právě proto toto téma budí tak velké vášně. Osvěta společnosti začíná „odzadu“ tím nejextrémnějším. Jsou zde skalní podporovatelé sexuální asistence, kteří by ji nejraději objednali pro všechny lidi s postižením plošně a pak tu jsou i odpůrci, kterým samotné spojení sexuality a postižení není vůbec příjemné a navrhují tlumení léky a sterilizaci lidí s postižením. Jsem přesvědčena, že zralý pohled na sexuální asistenci v České republice by měl vnímat nejen její přínosy, ale také její rizika. Velmi mě mrzí, že jsou zde nulové snahy o legislativní ukotvení této služby, které by přineslo více bezpečí pro klienty i poskytovatele. Dále by vnímání sexuality lidí s postižením velmi pomohlo pochopení, že sexuální asistence je jen jeden z možných nástrojů podpory.
Jaká je věková škála vašich klientů?
Máme radost, když se přijdou poradit rodiče mladších dětí ještě před tím, než nastoupí puberta. Stále si myslíme, že sexuální osvěta by měla začínat v rodině. Nejčastěji však za námi chodí lidé s postižením, když už mají nějaký problém. Já osobně mám klienty, kteří jsou již dospělí. Konkrétně moje aktuální věková skladba klientů je od 19 let do 60 let. Nejčastěji mě navštěvují klienti mezi 26. – 40. rokem života.
Jedním z mýtů je právě to, že většinová populace vnímá lidi s hendikepem buď jako asexuální bytosti nebo naopak se jich bojí a vidí v nich potenciální sexuální devianty. Jak tomu je ve skutečnosti?
Vždy mě trochu rozesměje, jak se tyto dva mýty navzájem samy vylučují. Mýtů spojených se sexualitou lidí s postižením, je celá řada. Na svých kurzech a přednáškách velice ráda začínám větou, kterou mi řekl Petr Eisner na začátku mé praxe. „Problémy v sexualitě lidí s mentálním postižením většinově nejsou způsobené samotným postižením, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale vycházejí ve většině případů z podmínek, ve kterých člověk kvůli svému postižení žije.“ To je přeci skvělé, protože právě ty podmínky můžeme změnit. Mnohokrát jsem zažila, jak zásadní proměna nastane, když zajistíme to, aby mohl být člověk s postižením aspoň hodinu denně nerušeně sám, lidé kolem něj respektovali jeho soukromí, respektovali ho jako pohlavní bytost a podporovali jej v naplňování sexuálních a vztahových potřeb. Problémem je i to, že sexualita bývá u lidí s postižením často nevhodně tlumena medikací.
Myslím, že by kreativitě pečujících velmi pomohlo, kdyby si zkusili představit jeden jediný den prožitý se zásahy do intimity, které prožívá člověk s postižením…
Spousta lidí s postižením bere obrovské zásahy do soukromí a intimity jako běžnou součást každodenního života. Jakými konkrétními kroky mohou pečovatelé nebo rodiče nastavit hranice, které by pomohly s rozvojem zdravé sexuality u postižených jedinců?
Je to jednoduché. Pojďme potřebu soukromí a intimity respektovat i u lidí s postižením. Narušování intimity by vždy mělo dávat jasný smysl. Vstupujeme do ní ve chvíli, kdy například poskytujeme asistenci při úkonech hygieny, oblékání, předáváme informace dalším pečujícím či podporujícím. Sdílíme však vždy jen to, co je nutné a snažíme se být velmi srozumitelní. Měli bychom mít vždy na mysli důstojnost klienta a hledat cesty jak do intimity zasahovat co nejméně. Myslím, že by kreativitě pečujících velmi pomohlo, kdyby si zkusili představit jeden jediný den prožitý se zásahy do intimity, které prožívá člověk s postižením, který například potřebuje podporu i na toaletě a ve sprše.
V jakých ohledech konkrétně je seznamování pro postižené lidi složitější?
Složitější je především v příležitostech. Velmi záleží na tom, kde člověk s postižením žije, zda umí sám cestovat, trávit volný čas a účastnit se příležitostí k seznámení. Určitě je seznamování lidí s postižením spojeno s riziky, se kterými je také dobré v rámci sexuální osvěty a intervence pracovat. V rámci našich Pracovních skupin sexuálních důvěrníků podporujeme organizace v krajích, aby umožnili klientům se vzájemně poznávat a mohli tak rozšířit své možnosti navazovat vztahy. V posledních letech je velmi populární i seznamování přes sociální sítě, především facebook a instagram. I tady se snažíme pracovat s riziky a nabízet bezpečné možnosti seznamování.
Když bychom se od seznamování posunuli trochu dále, jak funguje uzavírání manželství mezi lidmi s handicapem?
Pokud mají lidé s postižením omezení svéprávnosti v této oblasti, není možné sňatek ani registrované partnerství uzavřít. Velmi často se setkáváme s tím, že toto omezení není v zájmu klienta a že by bylo vhodné tato práva mu navrátit. Díky skvělé práci našich kolegů, jako je například profesionální podpůrkyně a právnička Alena Nosková, která se zabývá opatrovnictvím, se daří plnit i sny o manželství některým našim klientům.
Pokud to ale opravdu nejde?
Ve chvíli, kdy omezení svéprávnosti trvá, chtějí někteří naši klienti přistoupit k oficiálnímu potvrzení jejich vztahu aspoň uspořádáním zásnub nebo přednesení svatebního slibu bez formálních dopadů – takzvaná svatba na oko. Při těchto alternativách je důležité klientům srozumitelně vysvětlit, že takový, ač pro ně velmi důležitý slib, nemá právní dopad.
Zdroj: sbírka Donio spolku Nebuď na nule
Jak může pomoct každý z nás?
Největší pomocí od většinové společnosti je umění adekvátní reakce na lidi s postižením. To znamená, reagujme na projevy chování tak, jako bychom reagovali u lidí bez postižením. Netolerujme překračování zákonných a společenských norem. Adekvátní zpětná vazba je pro sociální učení velmi důležitá. Často se setkávám s tím, že se moji přátelé nechají obejmout našimi klienty, aniž by se společně znali a měli spolu jakýkoli vztah. Říkají: „Ti vaši klienti jsou tak bezprostřední, mají svůj svět.“ Já jim na to často říkám, zda přemýšleli nad tím, co si teď o jejich vztahu ten klient myslí. Jak klient rozumí tomu, že objal cizího člověka a on se nechal a potvrdil, že to bylo hezké. Může teď sahat na všechny lidi kolem sebe? Všichni jsou hodní a jeho přátelé? Také je prosím, aby se zamysleli, jak by se chovali, kdyby je takto obejmul úplně cizí člověk bez postižení? Často jsou z toho velmi zajímavé rozhovory.
Co je pro vás ideální cíl vaší činnosti?
Naším hlavním cílem je, aby měli lidé s postižením a jejich rodiny dostupnou a kvalitní podporu v oblasti sexuality a vztahů a to od chvíle, kdy takovou podporu potřebují a v místě, kde ji potřebují. Proto jsme vytvořili Pracovní skupiny sexuálních důvěrníků po celé České republice a realizujeme Sebezkušenostní výcvik: Sexuální poradce pro specifické cílové skupiny lidí s postižením. Chceme tak zvyšovat odbornost pracovníků sociálních služeb a školství, kteří se této oblasti věnují. Jak jsem se již v tomto rozhovoru zmínila, prostředí, ve kterém žije člověk s postižením, je zásadní nejen pro jeho sexuální zdraví. Ústavy nejsou a nikdy nebudou místem, ve kterém může člověk s postižením důstojně žít, protože tu není možné zajistit podmínky, které respektují individuální přání, práva a potřeby.
Mohlo by se vám líbit
Komentáře