Nezisková organizace Chuť pomáhat vznikla před osmi lety v reakci na válečná strádání obyvatel Donbasu. Založil ji elektrikář z Brna, Michal “Kody” Kislicki. Přečtěte si v jediném rozhovoru, který organizace od začátku invaze poskytla, jak nyní probíhá evakuace z válečných zón na Ukrajině nebo proč s dětmi z Ukrajiny nejdou hrát obyčejné české hry.
Chuť pomáhat je malá neziskovka zaměřená na pomoc lidem na Ukrajině. Nevznikla ale v reakci na aktuální dění, ale už v roce 2015, kdy jste se rozhodl pomoci civilistům zataženým do války o východní Ukrajinu. Co vás tenkrát přimělo vyrazit na Ukrajinu a začít pomáhat?
V dubnu 2014 jsem vyrazil na pochod ukrajinským Zakarpatím a najednou začala válka na východě země. Rozhodl jsem se tam vydat jako dobrovolník pomáhat civilistům a během dvou měsíců se naučil jazyk a stal se částí týmu místní ukrajinské organizace. Vozili jsme na frontovou linii léky a potraviny především seniorům a ostatním lidem, kteří neměli kam jít a snažili se válku přečkat po sklepech svých domů. O svých zážitcích z fronty jsem začal psát na Facebook a překvapila mě míra nabízené pomoci mně neznámých lidí z Česka a Slovenska. Abychom mohli tuto pomoc na Ukrajinu dostat, založili jsme v roce 2015 Chuť pomáhat a rozjeli první samostatné projekty na pomoc lidem na frontě v nouzi.
Můžete popsat, jaké problémy jste řešili od roku 2015 do února letošního roku, kdy došlo k propuknutí celostátního konfliktu?
Za osm let strávených na válečném území toho bylo opravdu hodně. Do začátku bylo těžké pochopit samotné místo a jeho kulturu. Domluvit se jak s úřady, tak i s místními ukrajinskými organizacemi a jednotlivými dobrovolníky. Pochopit jak vlastně pomáhat efektivně samotným lidem v nouzi. Spousta prostředků a energie v prvních letech vyšla naprázdno v projektech, které se mi nepovedly nebo měly minimální efekt. Ale to všechno byly zkušenosti, které pomáhaly krok za krokem vytvořit efektivní organizaci pomoci a soustředit se na ty projekty, které pak začaly pomáhat nejvíce – zimní projekt Teplo pro frontové babičky a teď letní Tábory Bezpečí pro frontové děti – oba tyto projekty děláme už od začátku a dnes efektivně pomáhají dvěma nejpotřebnějším skupinám.
Jaké problémy řešíte dnes?
Jsme sice malá organizace, ale dnes máme jak důvěru dárců, tak i dobře fungující strukturu pomoci na frontě, stejně jako dost zkušených členů týmu v první linii nebo i další prověřené partnerské organizace na Ukrajině. S rozšířením konfliktu do půlky Ukrajiny nepřišlo nic, co se týče samotné pomoci, co bychom už za těch 8 let nedělali. Evakuace lidí z fronty, jídlo pro potřebné na frontu, zajištění týlového zásobování, komunikace s Dárci – to všechno funguje dobře. Složitý byl první měsíc konfliktu (únor/březen), kdy jsme se především snažili zabezpečit rodiny našich ukrajinských členů týmu Chuti pomáhat, dostat je do bezpečí a zajistit jim potřebnou podporu. Mnoho z nich muselo opustit svůj domov a stali se stejnými běženci jako lidé, kterým jsme osm let pomáhali. Jakmile se nám podařilo se postarat o rodiny členů týmu, bylo možné se začít opět soustředit na zachraňování lidí na frontě. První evakuaci vlastními silami jsme zvládli třetí týden od vypuknutí otevřené invaze Ruska na území Ukrajiny.
Nebezpečí je potřeba přijmout a vědomě se pro něj rozhodnout.
V půlce dubna jste na Facebooku zveřejnili příspěvek, kde píšete, že váš tým odvezl do bezpečí už 1200 dětí. Kdo tvoří váš tým? Jak se vypořádáváte s nebezpečím, které zažíváte?
V týmu pracuje desítka ukrajinských řidičů plus další dobrovolníci a týlová podpora na Ukrajině. Většina z nich to má stejně jako já, nebezpečí je potřeba přijmout a vědomě se pro něj rozhodnout. V záchraně lidí na frontě vidíme misi, nebo osobní poslání. Věříme, že právě pro tohle jsme se narodili a proto to máme dělat. Mě osobně tohle přijetí osobního poslání zbavilo v roce 2014 strachu z cest do ostřelovaných měst na frontě.
Původně byla Chuť pomáhat orientovaná na pomoc v bojové zóně Ukrajiny. Bojové zóny jsou ale dnes na mnoha místech země. Kde tedy působíte?
Pro nás se vlastně nakonec zase tak moc nezměnilo. Po neúspěšném dobývání Kyjeva a Charkova se ruská armáda opět soustředí především na Donbas. Špatné spíš je, že ve Slavjansku, kde jsme měli těch osm let základnu a kde byl klid, teď zase dopadají rakety a my se museli stáhnout do Dnipra a ze Slavjansku evakuujeme. Celkově tedy stále působíme tam kde i dřív, v neokupovaných částech Doněcké a Luhanské oblasti.
Poskytujete sociální, materiální a duchovní podporu. Dají se zvládat všechny tyto složky podpory, nebo je něco, na co se dnes primárně zaměřujete?
Vždy když vypukne první fáze konfliktu, která je pro většinu obyvatel nečekaná, je největší potřeba v evakuaci a materiální – potravinové pomoci. Stejně jako ve společných modlitbách. Většina našich řidičů a členů týmu patří k některé z místních církví a někteří jsou i kaplani – mohou tedy poskytnout i tuto pomoc. Sociální stránkou věci se většinou můžeme zabývat až později.
Jaké jsou příběhy lidí, se kterými se potkáváte?
V tuto chvíli na mě nejvíce doléhají příběhy dětí. Mnohé z těch co jsme se o ně na frontě dříve starali, dnes nemůžeme najít, nevíme, co se s nimi stalo. O to víc nám teď záleží na tom uspořádat Tábory Bezpečí pro ty, které se nám z fronty podařilo evakuovat, alespoň trochu z nich vyplavit prožitá traumata a dát jim naději zase na normální život.
Je nějaký příběh, který vám nejvíce utkvěl v paměti?
Jak moc je důležité vyplavit traumata si vždy připomenu na zážitku z prvního tábora pro frontové děti, který jsem pořádal v roce 2015, který se v různých obměnách opakuje na všech táborech, co na Ukrajině děláme. Chtěl jsem tehdy s dětmi hrát jednu míčovou hru, kde je třeba vyhodit míč do vzduchu a říct jméno někoho z dětí kdo jej má chytnout. Po vyhození míče do vzduchu si však všechny děti okamžitě lehly na zem a s ustrašenými výrazy si zakrývaly hlavu. Byly zvyklé, že ze vzduchu přiletí jen granát nebo mina. Tak jsme poprvé zjistili, že většinu známých her z ČR s dětmi nemůžeme hrát, protože mají podtext v tom, co jim může na frontě ublížit. Od té doby program táborů připravujeme společně s psychology, abychom naopak dětem pomohli se uvolnit.
Díky vám si už 620 dětí odpočinulo od války, zachránili jste před umrznutím 534 babiček a proběhlo 27 úspěšných táborů Bezpečí. Jaké aktivity chystáte do budoucna?
Jsme malá neziskovka, takže se budeme dál soustředit na to, co jsme za ty roky vypilovali a umíme to nejlépe. Teď je pro nás důležité co nejlépe oslovit dárce s podporou Táborů Bezpečí a postarat se zhruba o 500 frontových dětí na které máme v táborech kapacitu. Na podzim, předpokládám, rozjedeme opět Teplo pro frontové babičky – tedy věnování dřeva, aby v zimě nezmrzly.
Jak je možné podpořit Chuť pomáhat?
Projděte si videa o naší pomoci na webu, a pokud se vám bude líbit, jak to děláme a komu pomáháme, budeme vděční za každou podporu. Právě teď můžete věnovat některému z frontových dětí Tábor v Bezpečí na tomto odkazu.
Mohlo by se vám líbit
ROZHOVOR: Hojit zjizvená místa české historie
Komentáře