Vítězslav Dohnal se od studií na Právnické fakultě v Brně věnuje dobročinným aktivitám. Spoluzakládal Ekologický právní servis, byl ředitelem neziskové organizace Pro bono aliance, zabývá se vzděláváním studentů práv a organizuje projekt Právníci v ulici. Za své aktivity získal v roce 2020 ocenění Právník roku v kategorii PRO BONO. V rozhovoru rozebíráme právní pomoc v neziskovém sektoru nebo co je srdcovým projektem Vítězslava Dohnala.
Na tvých facebookových stránkách jsem nedávno zaznamenala jednu z aktivit, nazval jsi ji 1. Memoriál Vítězslava Dohnala – pochod Blaník – Tábor. Pochod při příležitosti tvých narozenin měřil 50 km a startovné ses rozhodl věnovat táborským neziskovkám. Kterým organizacím a proč?
Jedna polovina výtěžku je už pevně daná, půjde na Fokus Tábor. Této organizaci proto, že se už tři roky, jako advokát pohybující se také v neziskovém sektoru, věnuji alespoň částečně pomoci lidem, kteří jsou nedobrovolně hospitalizovaní. Tak vlastně vznikl můj zájem. Zjistil jsem, že v této oblasti úplně nefunguje právní řád. Přestože zákony nejsou úplně špatné, tak aplikace je bídná. A zejména tam selhávají advokáti a soudci. Už i během covidu jsem zaznamenal, že otázka duševního zdraví a dostupnosti služeb pro lidi, kteří se dostávají a dostali do problémů psychického rázu, není dostatečná.
A druhá polovina?
Ještě nejsem rozhodnutý. Snažil jsem se vybudit zájem nebo reakci dárců, ale přišly asi jen dvě nebo tři. Na tom proto chci zapracovat a udělat si anketu, kam by to mělo směřovat. Mě by potěšilo, kdybychom našli třeba začínající sociální službu nebo aktivitu, která pomáhá přímo v terénu. Nějakou organizaci nebo projekt, kde by částka 20 tisíc byla významná.
Není to ale poprvé, kdy jsi udělal něco s dobročinným přesahem, z těch větších věcí je to například založení neziskovky Pro bono aliance, která se věnuje právnímu vzdělávání, zvyšování dostupnosti právní pomoci a profesní etikou právníků. Dělal jsi tam ředitele, teď jsi předsedou správní rady. Jak konkrétně si můžeme představit činnost této organizace?
V tuto chvíli jsou nejaktivnější dvě části. Jedna je zprostředkovávání právních služeb pro neziskovky a jejich klienty, ta se jmenuje Pro bono centrum. To funguje stále a rádi bychom v rámci této služby letos kladli větší důraz na pomoc lidem s psychickými problémy. A druhá část se jmenuje Škola lidských práv a její podstatou je týdenní intenzivní cyklus workshopů o ochraně lidských práv pro studenty ze všech právnických fakult. Letos bude šestý ročník takové obnovené podoby této akce, jejíž historie se táhne až do roku 2000. Zájem o ni stále je, i když někdy máme problém s propagací a s nalákáním účastníků. Věřím, že i letos Školu lidských práv opět zrealizujeme.
Takže vás covid nijak nezastavil?
Ne. Kolegyně Veronika Ježková zrovna nedávno pomáhala zorganizovat pobyt australských studentů v České republice, dále se podílíme například na kulatých stolech a přednáškách. To jsou ovšem spíš takové nárazové věci. Speciálně v oblasti nedobrovolných hospitalizací jsem zapojen do neformální pracovní skupiny, kterou organizuje kancelář ombudsmana. Chystáme doporučení pro advokáty, jak se těmto věcem lépe věnovat, dělali jsme kulatý stůl v Poslanecké sněmovně k tématu hospitalizací. Během roku je aktivit víc, ale jsou to jednotlivosti, trvalé aktivity jsou dvě.
Pokud se nemýlím, tak tvé jméno je spjato s Ligou lidských práv…
Ano, to je dobrý příběh. Základem toho všeho byl vlastně Ekologický právní servis (EPS). Šlo o organizaci ekologických právníků, u jejíž zrodu jsem stál já a tři další studenti právnických fakult. Tři z Brna a jeden z Prahy. Tím byl Jan Dusík, exministr pro životní prostředí na krátkou dobu, nyní je tam náměstkem. V Brně jsem to byl já, Pavel Doucha a Martin Prokop. A EPS se časem zejména díky činnosti Martina Prokopa rozkročil i mimo tu environmentální oblast do oblasti lidskoprávní. Jedním z prvních neenvironmentálních témat bylo domácí násilí. Pak jsme se věnovali projektu Občanské právní hlídky, který se snažil monitorovat fungování policejních složek při veřejných shromážděních. S tím zase přišel jeden z našich mladších kolegů, Jiří Kopal. Všechny tyto aktivity se ale stále konaly pod značkou EPS. Takže v jednu chvíli už to opravdu vypadalo asi divně a nesrozumitelně. Kolegové, kteří byli aktivnější v oblasti lidskoprávní, chtěli svou práci prezentovat pod značkou, u níž by nemuseli stále vysvětlovat, proč se ekologové věnují domácímu násilí. A tak nakonec se z Ekologického právního servisu vydělila Liga lidských práv. Ne že bych Ligu tedy přímo spoluzakládal, ale je to něco, co vzniklo na půdorysu EPS.
Nedostatek nedůvěry v systém je jedním ze základních problémů společnosti
Mimo to organizuješ projekt Právníci v ulici, v rámci kterého se v Táboře konají veřejné besedy s významnými právnickými osobnostmi. Co tě dovedlo k takové aktivitě? Šlo o přiblížení právní profese veřejnosti?
Měla to být osvěta, ne primárně šíření právních znalostí mezi neprávníky. Hlavním cílem nebylo zvyšování jejich znalostí o právu, mělo to směřovat k tomu, jak funguje právní systém. V pozadí s myšlenkou zvyšování důvěry lidí v systém, a to tím, že budou znát lidi, kteří pomyslně stojí na vrcholu pyramidy. Snažil jsem se do Tábora, kde se akce konala, dovážet ty, o kterých si myslím, že svou práci dělají dobře nebo jsou inspirativní. Je fakt, že to nemělo takový dosah, jaký jsem původně očekával. Představoval jsem si, že lidí bude chodit víc, ale vytvořila se skupina asi 30 lidí, kteří chodili víceméně pravidelně. Záleželo taky na osobnosti, která přijela. Když tady byl Pavel Rychetský nebo Pavel Zeman, tak lidí přišlo určitě přes 50. Pak jsem se snažil z toho dělat i online přenosy nebo záznamy, které se posléze zveřejňovaly, což asi nějaký dopad mělo. Teď jsme měli během covidu pauzu, dělali jsme to online, naposledy byl v Táboře Jan Kysela. Teď se nacházíme ve fázi takového nádechu. Stěžejní myšlenkou stále zůstává zvyšování důvěry v právní stát, protože si myslím, že nedostatek důvěry v systém je jeden ze základních problémů, se kterými se naše společnost potýká.
V rozhovoru pro E15 ses zmínil, že ses původně nechtěl věnovat aktivitám spjatým s neziskovým sektorem, ale že tě údajně ovlivnila ještě během studií brigáda pro Hnutí Duha. Jaké další faktory tě potom „svedly“ k práci pro nezisk?
Já jsem na práva šel vyloženě proto, že tam nebyla matematika. Jsem původem z vesnice, měl jsem představu, že se budu věnovat trestnímu nebo obchodnímu právu. Řekněme, že jsem o tom nic nevěděl. Studium pro mě pak bylo hodně teoretické a reálný kontakt s živým právem byl přes dobrovolnictví v Hnutí Duha, kde se nás kolegové často ptali na právní věci a my jsem nic moc nevěděli a museli jsme to zjišťovat. A pak záhy od roku 1995 právě přes Ekologický právní servis, který původně působil v prostorách Hnutí Duha, intenzivně s nimi spolupracoval, ale nikdy nebyl součástí. Pak se osamostatnil i formálně.
Takže Hnutí Duha bylo tvou cestou do světa neziskovek.
Tam jsem zjistil, jak to funguje v oblasti životního prostředí. A nějak se to mně i mým kolegům zalíbilo. Takže to byla motivace. Ale vlastně jsme nechtěli při zakládání EPS usilovat o trvalou aktivitu. Měli jsme představu, že až skončíme na fakultě, půjde stále o studentskou neformální platformu. My se toho ale drželi a udrželi jsme. Já jsem tam byl činný až do roku 2008, kdy jsem se začal věnovat advokacii. EPS jsem zcela opustil a věnoval jsem se trochu Pro bono alianci, dostupnosti právní pomoci. Jelikož mě začalo více lákat téma dostupnosti právní pomoci, právní infrastruktury pro ochranu lidských práv. Protože si myslím, že to jinak nikdo moc nedělal a nedělá.
Právní profesionál by měl společnosti něco vracet svou prací
Co tě dál drží u těchto aktivit?
Součástí práce advokáta by podle mě měla být nějaká malá část, různě velká, nějaké dobročinné činnosti. Pro většinu kolegů jde asi o menší části. Nemyslím tím jen přispívat na charitu. Samozřejmě i já přispívám na různé projekty, mimo to dělám různé aktivity. Jako například ten pochod. To je trochu sranda, trochu protože rád chodím na delší výlety. A vím, že mám spoustu kamarádů, kteří rádi přispějí na charitu a nestydím se je požádat. Domnívám se, že každý advokát by měl společnosti něco vracet i svou právní prací. Nemyslím to tak, že protože mě společnost nechala vystudovat, tak jí mám něco vracet, to ne. Pro mě jde vlastně takový dar, že se mi daří. Že můžu dělat práci, která mě alespoň z větší části baví. A mám pro ni snad nějaké vlohy a schopnosti. Aspoň podle toho, co si myslí někteří moji klienti. Není to něco, co bych si svojí pílí vysloužil, ačkoliv jsem musel občas na něčem intenzivně zapracovat… Jako důvod proč něco vracet vidím to, že jsem měl v životě větší štěstí než někteří jiní a proto mám tu možnost. Tak mi to nedělá problém a myslím si, že takhle by to mělo být. Koneckonců ani pro mě dobročinné aktivity netvoří většinu mé práce. Dělám běžně placenou advokacii. Navazuji na činnost v EPS, hodně se věnuju věcem ze stavebního práva, územnímu plánování, správnímu právu. Ale jednoduše věřím tomu, že právní profesionál má v této oblasti nějakou část svého času věnovat něčemu dobročinnému.
Workshop na Škole lidských práv, zdroj: skolalidskychprav.cz
Věnoval ses nebo věnuješ různým tématům – ekologii, správnímu právu, lidským právům, vzdělávání mladých právníků. Co je takový tvůj srdcový projekt a proč?
Z toho všeho je to pro mě pořád Škola lidských práv. Celkově si myslím, že vzdělávání a práce s mladšími lidmi, klidně i mladšími, než jsou na vysoké škole, nebo minimálně tam, má největší smysl a největší dopad. Vnímám, že ze Školy lidských práv odcházejí do společnosti lidé, kteří pak dělají zajímavé a užitečné věci. Je jich spousta. I z těch, kteří byli na naší akci třeba v roce 2000 nebo 2010, se s některými absolventy potkávám a vidím, že jsou buď v neziskovkách nebo v nějakých veřejných funkcích, někteří jsou například soudci. A myslím si, že mimo jiné tento náš projekt, Týden s lidskými právy, je natolik intenzivní, neformální a zapojující je do toho dění, že je v dobrém slova smyslu navždy poznamenal. Myslím, že máme za sebou v historii několik desítek, možná stovek lidí, které jsme inspirovali a třeba trochu nasměřovali. To je dle mého důležité.
Co je pro tebe teď aktuálně výzva, jakým dalším oblastem by ses ještě chtěl věnovat? Něco, na co třeba teď nemáš prostor, ale máš to před sebou v budoucnu?
Chtěl bych začít něco podobného, jako jsou Právníci v ulici, ale v tomto případě více vzdělávací aktivitu. Takové Street Law. Už jsem to jednou sliboval. Když jsem se sám stal Pro bono právníkem roku, což ale bylo v době, kdy přišel covid. Ale stále to mám ve svých dlouhodobých úkolech, že se k tomu musím vrátit. Věřím na práci s mladými lidmi, ale současně, což je vlastně i v těch neziskovkách, na práci na takové té nižší úrovni. Přímo v terénu.
A jak to bude vypadat?
Bude to opět v Táboře a budeme nabízet třeba lidem na sídlištích semináře či přednášky na právní témata, která by je mohla zajímat. Exekuce, insolvence, nájemní vztahy, možná něco s pracovním právem. Teď už máme skoro rok po covidu, tak jsem si říkal, že by bylo načase tu myšlenku oživit. Rád bych letos dva takové semináře zkusil. Primárně je to vzdělávání a pomoc, ale současně to vlastně pořád směřuje k té důvěře. Chtěl bych zaměřit tuto novou aktivitu i fyzicky tam, kde jsou lidé, kteří nepřijdou na besedu do divadla nebo do kavárny. Aby to pro ně bylo nízkoprahové a vzbudilo to zájem lidí, kteří jinak třeba žijí s pocitem, že se na ně všichni vykašlali a právo je pro ně jen strašák a klacek, kterým je někdo mlátí po hlavě.
Mohlo by se vám líbit
ROZHOVOR: Hojit zjizvená místa české historie
Komentáře