Na filmovém festivalu Ji.hlava představila Jarmila Štuková dokumentární film Moje nová tvář, který nabízí unikátní příběh Martiny. Ten mapuje její cestu po brutálním útoku bývalého partnera k nalezení odvahy do nového života. Jak film vznikal? Jak se Martina při natáčení cítila a co ji vedlo k založení neziskové organizace Burn Fighters?
Před deseti lety se Martina Izingová ocitla v nemocnici po útoku kyselinou. Měla popálení třetího stupně na horní polovině těla a přišla o zrak. Léčebný proces byl velmi náročný, proto založila neziskovou organizaci Burn Fighters, která se zaměřuje na pomoc popáleným lidem a jejich blízkým. Od 26. října je v kinech ke zhlédnutí dokumentární film Moje nová tvář, který mapuje, jak Martina překonává zranění a začleňuje se zpátky do života. Martině byla udělena Cena Olgy Havlové a film získal Cenu publika na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava.
Kde započal nápad natočit film?
Na začátku jsme se potkali s režisérkou Jarmilou Štukovou. Tehdy v roce 2014 natáčela o kyselinových útocích v Indii. Téma v ní hodně rezonovalo a chtěla ho propojit s Českou republikou. Takových případů v Česku moc není, a tak mě přes mého psychologa oslovila.
A vy jste hned souhlasila?
V té době jsem nechtěla moc komunikovat s médii. Nepřišlo mi to vhodné, ani důležité. Ale nakonec jsme se s Jarmilou sešly. Povídaly jsme si o její práci a o tom, co dělá. Přišla řeč na spolupráci, ale já svůj příběh medializovat nechtěla. Tehdy jsme nevěděly, kam se dostaneme, nebo že vznikne nějaký dokument. Postupně jsem se začala pomalými kroky vracet do běžného života, rozhodla jsem se udělat si masérský kurz a Jarmilu zaujala má cesta. Dva roky po mém úrazu jsme začaly natáčet a mapovat můj návrat do života, práce… netušily jsme, že to bude na tolik let a že to bude tak pestré.
Jaké jste měla pocity během natáčení filmu?
Film jsme natáčely sedm let na tři kamery – na filmovou, ta přišla až později, na Jarmilinu kameru a já jsem si doma natáčela videodeníky. V nich jsem sdílela své největší obavy a strachy, to, co jsem niterně prožívala. Kolikrát jsem do videodeníků natáčela hodně těžké okamžiky. Psychicky ani fyzicky jsem se u toho necítila vůbec dobře. Začátky pro mě byly hodně těžké. Kamera se mnou byla ale i na hezkých místech – třeba na studijním pobytu na Maltě nebo když jsem dostala prvního vodícího pejska.
Jak se cítíte, když vidíte svůj příběh zobrazený ve filmu?
Pro mě je to trošku vracení se do minulosti. Můj život se za tu dobu hodně posunul. Když vidím, jaká jsem před osmi lety byla, je to pro mě na jednu stranu úsměvné, na druhou smutné. Sama na sobě vnímám, že jsem udělala kus práce. Byla bych ráda, kdyby se dokumentem kapitola útoku uzavřela, už to není moje téma. Chci, aby se mluvilo o Burn Fighters a o práci, kterou dělám.
Měla jste nějakou vnitřní sílu, která vás posunula vpřed během celého uzdravovacího procesu?
Já si myslím, že to v sobě mám. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela. Vždycky jsem si našla malý úkol, na kterém jsem pracovala. Například jsem se učila poslepu orientovat v nemocničním pokoji, nebo jsem se učila ovládat telefon, počítač, začala jsem sama chodit s holí ven. Takže jsem postupně dělala další a další kroky, pracovala jsem na tom, abych se naučila žít sama bez zraku a být co nejvíce samostatná.
Jaká poselství nebo sdělení byste si přála, aby si diváci z filmu odnesli?
Přála bych si, aby byl dokument pro lidi motivací, inspirací a nadějí, že pokud se dostanete na dno, nebo když nevidíte žádnou naději ve svém životě, tak přece jenom tam nějaká malá jiskřička je a není potřeba se vzdát. Byla bych ráda, kdyby film lidi motivoval k nalezení vnitřní síly se zvednout a jít dál. Taky bych byla ráda, kdyby se lidi zamysleli nad tím, jaké hodnoty jsou nejdůležitější.
Co vás inspirovalo k založení neziskové organizace Burn Fighters?
Když jsem byla v nemocnici, chyběl mi někdo, s kým jsem mohla sdílet své prožitky a strachy. Potřebovala jsem si s někým popovídat o tom, jaké to je mít popálený obličej a jizvy skoro na celém těle. Nenarazila jsem na nikoho, kdo by prožíval podobnou věc. Jarmila, která se začala zajímat o popálené lidi, se spojila se Simonou Rýdlovou a ta se pak spojila se mnou. Simča si taky prošla popáleninovým úrazem. Najednou jsem se setkala s člověkem, který prošel tím samým a má podobné zážitky. Vyměňovaly jsme si spolu zkušenosti z nemocnice, co nás trápilo, co nám chybělo a shodly jsme se na tom, že informací o popáleninách je málo a lidé by na to neměli být sami – člověka takový úraz zasáhne jak fyzicky, tak i psychicky, ovlivní celou rodinu. Říkaly jsme si, že když nám chyběl někdo, s kým bychom mohly úraz probrat, proč bychom nemohly udělat organizaci, která bude pomáhat popáleným lidem a bude jim nablízku.
Jak lidem s popáleninovým úrazem v organizaci pomáháte?
V Burn fighters lidem radíme, jak se správně starat o jizvy, protože informovanost o následné péči je pořád nedostatečná. Pomáháme popáleným a jejich rodinám, děláme srazy pro popálené, snažíme se je motivovat našimi příběhy. Také jsme se zaměřili na prevenci. Zjistili jsme, že prevenci nikdo nedělá. Jezdíme do základních a středních škol, kde besedujeme s dětmi, sdílíme s nimi naše příběhy a snažíme se je upozornit na rizika spojená s popáleninovým zraněním. Když vidí konkrétního člověka, kterému se to stalo, hodně to na ně zapůsobí.
Spolupracujete v organizaci s odborníky?
Ano, jsme napojení na Královské Vinohrady na kliniku popáleninové medicíny, spolupracujeme s doktory Robertem Zajíčkem a Lenkou Šetelíkovou. Když se na nás někdo obrátí, jsme schopní jej propojit s odborníky.
V kontextu vašeho uzdravování – jak se nyní cítíte ve vztahu k sobě samé?
Jsem deset let po úrazu. Pravidelně jsem chodila na terapie, které mi hodně pomohly. Musela jsem si najít cestu sama k sobě a začít se mít ráda. Musela jsem najít sebehodnotu. To mi dalo hodně práce, ale řekla bych, že dneska už se mám ráda. Připadám si daleko hezčí než před útokem.
Mohlo by se vám líbit
Komentáře