Porodnické násilí je termín, který lze definovat jako fyzické i psychické zásahy, které negativně ovlivňují ženu i dítě. Zahrnuje různé formy nátlaku, jako je manipulace, zastrašování či nepřiměřené ovlivňování rozhodování. Jak se žena může chránit? A co udělat pro to, aby porodnické násilí vůbec neprobíhalo?
Porod by měl být pro ženy intimním, kouzelným a nezapomenutelným okamžikem. Pro mnoho z žen se ale stává traumatizující zkušeností, protože zažily porodnické násilí. „Například provedení nástřihu na ženě, která se explicitně verbálně, potažmo i fyzicky brání, je násilný čin. Jde dokonce i o násilí fyzického a intimního charakteru. Spadají sem ale též nadávky, vyhrožování, vulgární výrazy, zastrašování, vydírání ve smyslu: „Umře vám dítě“ nebo „Tak to můžete jít někam jinam, u nás takto rodit nebudete“, tedy vyhrožování odmítnutím péče. Může to být i separace od doprovodu nebo od zdravého novorozence,“ vysvětluje Lilia Khousnoutdinova, zakladatelka NF Propolis33, který vznikl primárně na podporu ženských charitativních a osvětových iniciativ.
Lilia Khousnoutdinova, osobní archiv odbornice
Žena se často cítí zneužitá, zrazená, nebo má pocit vlastního selhání, protože se nedokázala ubránit.
V České republice ženy nejčastěji poukazují na provádění lékařských zákroků bez jejich dostatečného informování a možnosti dát souhlas, nebo dokonce navzdory jejich výslovnému nesouhlasu. Podle dat vyplývá obrovský výskyt zmiňovaného nástřihu hráze. Zatímco v některých velkých porodnicích se tento zákrok drží kolem deseti procent, což je ostatně i doporučená hladina dle WHO (World Health Organization, pozn. red.) a dalších světových organizací, na dalších pracovištích vidíme i přes padesát procent.
Dále si stěžují na manipulativní praktiky, jejichž cílem je přimět je k podstoupení zákroku. Například zastrašování možným ohrožením života dítěte. „Substandardní péče potom zahrnuje veškeré formy lékařské péče, které nejsou opodstatněné podle evidence-based medicine, tedy různé zastaralé rutiny, postupy a neschopnost reflektovat nejnovější výzkumy. S tím se pojí i určitá tradiční kultura na oddělení, ze které personál není schopen nebo nechce vystoupit tak, aby vycházel vstříc individuálnějším požadavkům,“ říká Lilia.
Dlouhodobé důsledky na zdraví žen
Fyzicky se můžeme bavit například o hojném poranění typu epiziotomie, tedy nástřihu, který byl nevyžádaný a často s sebou nese ohromný psychický balast. „Žena se často cítí zneužitá, zrazená, nebo má pocit vlastního selhání, protože se nedokázala ubránit. I pokud se nejedná o nástřih, ale žena má stejně pocit, že ztratila kontrolu nad porodním procesem, můžeme se bavit o takzvaném „ukradeném“ porodu. Ten nemusí mít nutně fyzické následky, ale pro její psychiku, pro propojení se s miminkem, jejich vztah, a hlavně vnímání sebe sama v rámci mateřských kompetencí může mít vliv zcela zásadní,“ zdůrazňuje odbornice.
Fyzická zranění i pocity zneužití pak ovlivňují nejen vnímání vlastního těla, ale i schopnost prožívat sexualitu, což se promítá do celkové kvality partnerského vztahu.
Podle zakladatelky nadačního fondu může mít porodnické násilí zásadní dopad na partnerský a intimní život ženy. Zejména pokud byl její partner svědkem situace, kterou vnímá jako násilí a zradu, aniž by jí dokázal zabránit. To může výrazně narušit důvěru ve vztahu. Fyzická zranění i pocity zneužití pak ovlivňují nejen vnímání vlastního těla, ale i schopnost prožívat sexualitu, což se promítá do celkové kvality partnerského vztahu. Důsledky se však odrážejí i v širším kontextu – ve vztahu ženy k sobě samé, k vlastnímu tělu, k dítěti, k partnerovi i v jejím vnímání mateřské role a schopnosti prožívat toto období radostně.
„Ostatně víme, že podle Národního ústavu duševního zdraví pětina žen po porodu trpí různou formou psychických potíží. Lze předpokládat, že subjektivní vnímání porodu se odráží i na schopnosti dobře zvládat šestinedělí a pozitivně vnímat mateřství. Příčiny jsou velmi komplexní. Na jednu stranu zde máme zdravotníky, kteří popírají existenci porodnického násilí jako takového, a to i přes svědectví a výpovědi žen,“ vysvětluje Khousnoutdinova.
„Dále jsou zde lékaři, kteří tvrdí, že takové situace jsou naprosto v pořádku a žena by se měla „obětovat“, protože o tom je role matky. Řekla bych však, a doufám, že se nemýlím, že takových je naprosté minimum. Pak tu máme rutinu a jisté zvyklosti. Pokud někdo vykonává určité postupy dlouhá léta, může být těžké daný přístup změnit. Dále jsou tu tendence, který jsme podělili z minulého režimu, tedy že pacient je vnímán spíš jako někdo, kdo by měl být vděčný za to, že nějakou péči vůbec dostane, nikoli jako partner. Na místě je tedy určitě budování více partnerského vztahu mezi lékaři a pacienty,“ dodává.
Dnes se stává, že se ženy „obrní“ paragrafy, berou si do porodnice manžela, dulu, mají dlouhatánský porodní plán a přichází v určitém bojovém módu. Takový přístup zpravidla odráží obavy.
Svou roli zde hraje i únava a přepracovanost zdravotníků, jejich nedostatečné ohodnocení, vyčerpání, vyhoření. V práci pro zdravotnický personál není dostatek psychologické podpory, prožívají častokrát psychicky náročné situace a musí čelit nelehkým rozhodnutím. „A samozřejmě u nás chybí kontinuální péče, která je postavená na vztahu mezi ženou a zdravotníkem. To může být porodní asistentka, což je nejlogičtější varianta pro fyziologickou ženu, ale také lékař, což také v některých zemích vidíme. V takovém systému je pak prostor pro vybudování vzájemného vztahu. To je za prvé bezpečnější, protože zdravotník je dobře obeznámen se specifiky a anamnézou dané ženy, ví, co od ní může očekávat, kde jsou její slabiny, a co asi u porodu bude potřebovat. A za druhé se můžou skutečně začít poznávat a důvěřovat si,“ dodává.
Jak se žena může chránit?
„Dnes se stává, že se ženy „obrní“ paragrafy, berou si do porodnice manžela, dulu, mají dlouhatánský porodní plán a přichází v určitém bojovém módu. Takový přístup zpravidla odráží obavy a často i negativní zkušenost z minulosti. Nicméně to může mít různé dopady, včetně toho, že personál se pak spíše postaví do konfrontační polohy. V každém případě je ale třeba včas probrat se svým poskytovatelem péče své představy a potřeby. V rámci kontinuální péče tuto příležitost automaticky máme. A pokud jdu do porodnice, kde nemám nasmlouvaného vlastního zdravotníka, tak je nutné se sejít na oddělení a opravdu si projít porodní plán a ujistit se, že mám dobrý pocit nejen z faktických tvrzení nemocnice, ale obecně i z atmosféry a způsobu jednání zaměstnanců,“ sděluje odbornice.
Právě díky pocitům z prostředí nemocnice a dojmu ze zdravotnického personálu nebo díky shodě požadavků ženy a standardů nemocnice lze „obrannou“ náladu uklidnit. „Zjištění, že to, co žena žádá v porodním plánu, jsou standardní způsoby nebo úkony nabízené nemocnicí, a že o ně nemusí takzvaně bojovat, ale že s nimi naopak může počítat, minimálně v případě zdravého porodu, jsou rozhodující,“ popisuje Lilia. Optimální variantou je vše dopodrobna probrat, vysvětlit proč nám na konkrétních věcech záleží a domluvit se. „Pokud to nejde v jedné nemocnici, určitě se najde jiná, kde to možné bude. Ostatně porodní turistika je v České republice velmi rozšířená,“ říká.
Rezervy často vidíme v takzvaných soft skills. Jako je schopnost empatie, jasná a laskavá komunikace a celkově respektující přístup. Toto vše jsou věci, ve kterých by se mohlo mnoho zdravotníků zlepšit.
Co změnit, aby porodnické násilí neprobíhalo?
Když k těmto jevům dochází, měli bychom je přestat ignorovat a začít je brát jako společnost vážně, především pak z právního hlediska. Můžeme začít udělovat pokuty, vést mediální diskuze, které se staví na stranu ženy a její autonomie. Důležité je také vzdělávání v oblasti komunikace a možnosti mediace, to je nutné například pro starší zdravotnický personál, který měl trochu jinou školu než mladší generace.
„Často totiž není problém v lékařské neodbornosti jako takové. Naopak si troufám říct, že většina českých lékařů je opravdu skvělých. Ostatně, ne nadarmo patříme ke světové špičce, co se výsledků týče. Rezervy však často vidíme v takzvaných soft skills jako je schopnost empatie, jasná a laskavá komunikace a celkově respektující přístup. Toto vše jsou věci, ve kterých by se mohlo mnoho zdravotníků zlepšit. Mělo by to pramenit přímo z univerzit zdravotnických studií a samozřejmě by to mělo být i tématem lékařských konferencí a seminářů,“ vysvětluje Lilia.
Je klíčové nastavit jasná pravidla a postupy pro řešení komplikovaných situací, například vytvořit etickou komisi či mechanismus pro přezkoumání sporných případů. „Nicméně všechno to začíná a končí u toho, abychom si jako společnost konečně opravdu řekli, že ženská tělesná autonomie je důležitá a je důležitý i legitimní standard, který by měl být vždy respektován,“ apeluje.
Mohlo by se vám líbit
Historie interrupcí: Právo na život, nebo svoboda ženského těla?
Komentáře