Zdroj: Renadi.cz

ROZHOVOR: V očích lidí je alkoholik ten, kdo nastoupí do léčby. Je to paradox, myslí si Kateřina Humlová z organizace Renadi

Renadi je nezisková organizace poskytující lidem a jejich blízkým odbornou psychosociální pomoc a podporu pro změnu životní situace související s užíváním alkoholu. S Kateřinou Humlovou, koordinátorkou projektu Terén, jsme si povídali o neobvyklých metodách léčby, problematice alkoholismu v Česku nebo třeba i o tom, jak to má s alkoholem ona sama.

Co je přímo náplní projektu Terén?

Trochu snížit práh dostupnosti služby Renadi. My máme kontaktní centrum, ambulanci a následnou péči. Ne každý je ale schopný přijít osobně, může mít nějakou bariéru a nemůže docházet ambulantně. Proto v Brně a okolí docházíme za klienty do bytu, do nemocnice nebo do psychiatrické nemocnice, a už předtím než nastoupí do služeb nebo následné péče, tak my vyrážíme za ním a už ho nějakým způsobem dokážeme zachytit, navázat s ním spolupráci a předat ho do té služby. Člověk, který je zrovna v nemocnici potřebuje velkou pomoc především v oblasti práce, bydlení a podobně.

Na webu jsem se dočetl o peer konzultantech. To je kdo?

To je člověk se zkušeností, který je v nějakém procesu zotavení. Je to člověk, který přichází s takovou specifickou formou podpory pro člověka, který se potýká se závislostí. Má „výcvik recovery“, což v překladu znamená zotavení, kde se učí nové kompetence, jak s klientem pracovat a jak pracovat s vlastním příběhem. Je to ale hodně o neformálním vztahu. Se mnou, jako sociálním pracovníkem, chodí po úřadech a řeší oficiální věci, vykáme si, zatímco peer konzultant sdílí s klientem zkušenosti, je živým příkladem, že to jde, plus může s klientem vyplnit volný čas. Můžou jít třeba na přehradu, povídat si, protože často člověk se závislostí může mít problém ve své sociální síti. Peer konzultanti jsou takovým zastoupením přátel. Ale ne každý, kdo abstinuje, je peer konzultant. Musíte mít ochotu pomáhat a pracovat v takové organizaci jako je Renadi.

Na webu píšete také o metodě otevřeného dialogu. Dokážete nám přiblížit, o co jde?

To je nový směr, který vznikl tuším ve Finsku, kde to mělo primární účel zachytit člověka v krizi, který se potýká s duševním onemocněním. Máme výcvik, který probíhal rok a funguje to celé na principu zapojení klienta a jeho sociální sítě. Je to schůzka, kde kromě sociálních pracovníků a reflektujícího týmu jsou i rodinní příslušníci. Jde o to, aby se všechno řešilo se všemi, ne za zády zúčastněných. Celá myšlenka spočívá v tom, že se problém týká celé sociální sítě člověka, takže se problém i řeší společnými silami.

Kdybych se chtěl zapojit třeba jako dobrovolník a pomáhat, existuje nějaká možnost?

Aktuálně nemáme síť dobrovolníků. Samozřejmě uvítáme jak finanční, tak materiální pomoc pro klienty. Součástí terénní práce je i distribuce potravin a hygienických prostředků ryze pro lidi na ulici. Teď v době covidu to bylo hodně přínosné. Byli jsme schopni vyrazit do ulic a lidem bez přístřeší poskytnout jak roušky, dezinfekce, tak i nějaké jídlo. Začátek roku 2020 byl hodně náročný, nikdo nevěděl, co se bude dít. Každopádně spolupracujeme s potravinovou bankou, takže potraviny jsou zajištěny, ale žádné materiální pomoci se nebráníme.

To bychom měli o vaší organizaci. Pojďme teď obecně k problematice alkoholismu. Jak poznám, že to zvládám sám a kdy už potřebuji pomoc?

No, to je hodně zajímavá otázka. V Česku existuje takový paradox, že v očích lidí je alkoholik ten, kdo nastoupí do léčby. Ten člověk nemusí užívat tolik, jako ostatní lidi v jeho okolí, akorát má sebereflexi, zjistil, že mu to narušuje běžný život, vstávání do práce, jeho sociální život a sám to začne vnímat jako rizikové. Každopádně abych se vrátila k otázce, je to tehdy, když závislost zatěžuje sociální stránku života, finanční a samozřejmě zdravotní stav jedince.

Chodí k vám lidé spíše z vlastní vůle, nebo z donucení blízkých?

Ono se to liší jednotlivými službami. Zrovna v terénním projektu je to tak, že nás ten člověk často kontaktuje sám. Služba je nízkoprahová, člověk se často potýká s bezdomovectvím, chtěl by se třeba znovu navrátit do života, takže i ta motivace nás oslovit je větší. V kontaktním centru nebo ambulanci Renadi to často bývá na popud rodinného příslušníka. Často řekne klient něco ve smyslu: „Já si nemyslím, že by to bylo tak hrozný, ale manželka mi řekla, abych sem šel“. Samozřejmě spousta klientů vyhledá naši pomoc i z vlastní iniciativy a motivovanosti. Je to hodně individuální.

Na webu máte i test, který si může každý vyzkoušet. Jak moc je průkazný?

Samozřejmě bychom se neradi stavěli do role nějakých diagnostických posouzení na základě online testu. Způsoby, jak to určit, budou spíše na lidech v oblasti psychiatrie a adiktologie. Ale pokud ten test člověku vyjde, tak je to náznak, že by měl zajít za někým, kdo je diagnózu schopný provést.

Zaujala mě jedna formulace v testu. Co jsou nadpřirozené pocity při pití alkoholu?

To jsou asi takové ty pocity sebejistoty a pocity, že jste hrozně nad věcí, všechno s alkoholem je lepší. Tak nějak bych to za sebe popsala.

Zvedl se počet alkoholiků v době pandemie?

Určitě služby kontaktní centrum, ambulance Renadi a následná péče zaznamenaly nárůst svých klientů. V terénu jsme se hodně zapojovali do distribuce, takže jsme také měli více klientů, protože se jich více ocitlo na ulici a už na to nestačily jiné organizace. Celkově se tahle doba dotkla všech služeb, procenta vám neřeknu, ale nárůst byl znatelný.

Proč myslíte, že je problematika alkoholismu u nás tak rozšířená? V čem je problém?

Můj osobní názor na to je, že v České republice je neuvěřitelná dostupnost. V ostatních zemích západu to bývá více regulované, jsou speciální obchody otevřené v určitou dobu, zatímco my máme alkohol i na benzínkách, máme kolem sebe spoustu hospod, alkohol je součástí každé společenské akce. Je docela snadné se nechat vtáhnout. Je paradox, že když jste na společenské akci, kde všichni pijí a vy nepijete, tak byť byste měl být ten, kdo by měl mít obdiv, že se dokážete bavit i bez změny vědomí, tak jste společensky vyloučený, že trháte partu a nepijete. Spousta těchto vlivů působí to, že lidé užívají alkohol často a rizikově.

Jak to máte vy osobně s pitím alkoholu?

Já jsem pila rekreačně a už tak čtyři roky nepiju vůbec. Ale to nesouvisí s prací, kterou dělám. Taky jsme jenom lidi a nějakým přípitkem nepohrdneme, ale já jsem si k tomu došla sama, než jsem začala pracovat v oblasti závislostí, že nepotřebuju žádnou látku, která mi bude posouvat hranice, měnit mi vědomí a přispívat k pocitu uvolnění. Není to za mě důležité. Ale věřím, že spousta lidí má opačný názor.

A mělo to i opačnou návaznost? Že jste díky takovému přístupu dostala k práci v Renadi?

Je to souhra náhod.

Jak vnímáte svou práci z psychické stránky? Musí to být náročné…

Je to náročné, tahle cílovka je velmi náročná, každopádně se snažíme sebe jako pracovníky ošetřovat. Máme systémy supervizí jak týmových, tak individuálních, tudíž je prostor opečovávat psychickou stránku a předcházet vyhoření. Je to hodně o těchto mechanismech, které tomu dokáží předcházet, aby se z toho člověk nezbláznil. Celá práce je hodně o práci sama na sobě a nesmíte to nechat zajít příliš daleko.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *