Osudy obcí, které loni v červnu zasáhlo tornádo nebyly lhostejné spoustě lidí. Jednou z nich je i Klára Šivicová, která do Moravské Nové Vsi přijela na jeden víkend jako dobrovolník, nakonec zůstala na dalších pět měsíců jako koordinátor. Její příběh přitom začal o čtyři roky dříve, kdy se rozhodla studovat sociální práci. Nyní pracuje jako vedoucí týmu nízkoprahových zařízení v Brně. Jak se v rámci studia dostala například do Keni a co všechno jí daly zkušenosti z jižní Moravy?
Pomáhala jste po tornádu v Moravské Nové Vsi, měsíc a půl jste strávila v Keni, co byl zatím váš nejsilnější zážitek?
Těch emotivních zážitků mám opravdu hodně, ne vždy bývají pozitivní, ale snažím se ze všech nějak poučit. Vybrat jen jeden asi nejde. Jsou to okamžiky z Keni, kdy se nám podařilo dokončit projekt a děti z toho měly ohromnou radost. Nebo když jsme dodělali střechu na domě starým lidem v Moravské Nové Vsi a dědeček, kterému dům patřil mi přinesl zásoby svého vína. Sedli jsem si na lavičku při západu slunce, on plakal a říkal, že je to to nejmenší, co pro mě může udělat. V těžkých chvílích si vybavím právě ty pozitivní zážitky a říkám si, že dělám opravdu to, co mě baví a má práce má smysl.
Keňa byla mým splněným dětským snem, návrat do reality byl těžký.
Zmínila jste Keňu, kde jste si plnila povinnou praxi. Co přesně jste tam dělala?
Praxí v Keni jsem žila ještě před odletem. Napřed mě škola chtěla poslat do Indie, ale já si Keňu vybojovala. Původní plán byl, že měsíc budu žít v hlavním městě Nairobi, kde jsem pracovala v dětském centru pro děti z chudinských čtvrtí. Další dva měsíce jsem měla strávit na venkově, tam už jsem se ale nepřesunula, protože začala koronavirová pandemie. V řádu hodin jsem musela, stejně jako spolužáci v jiných částech světa, řešit evakuaci, kterou nám nařídila škola. V Keni už jsem si navíc nepřipadala bezpečně i vzhledem k tomu, že jsem viděla, jak vypadají nemocnice, když jsem si musela jít k doktorovi pro antibiotika.
Klára Šivicová s dětmi v Keni. Zdroj: osobní archiv Kláry Šivicové
Keňa a Česko jsou zcela odlišné země, ať už z pohledu zdravotnictví, tak i kultury. Musel to být velký šok…
Já jsem do Keni mířila cíleně, byl můj dětský sen se podívat, jak žijí domorodé kmeny. V pubertě jsem začala číst různé knížky a blogy, takže jsem zhruba věděla, co mě tam čeká. Zároveň jsme měli opravdu dlouhou přípravu během studia. Kulturní šok pro mě nebyl až tak velký, možná i proto, že jsem se pohybovala v hlavním městě, které je poměrně vyspělé. Přestože jsem byla Keňou nadšená, nebylo to až natolik, abych tam zůstala, na rozdíl od mé spolužačky, která se v Ghaně vdala a letos zakládá s manželem sirotčinec (usmívá se).
Nevěděla jsem, co bych chtěla po škole dělat, pak přišlo tornádo a obrátilo mi život vzhůru nohama.
Jaký byl návrat do reality po tom, co se váš sen z části rozplynul?
Po příletu mi začala pracovní povinnost, vzhledem k tomu, že jsem pracovnicí v sociálních službách. Doučovala a hlídala jsem děti, pracovala v přímé péči v domově seniorů a do toho řešila státnice. Po dokončení školy jsem vůbec nevěděla, co se mnou bude dál. Pak přišlo tornádo a obrátilo mi život vzhůru nohama.
Na jižní Moravu jste odjela jako dobrovolník nebo už jako koordinátor?
Pár dní po tornádukontaktoval mě a mé kamarádky jeden z našich externích lektorů, že potřebuje čtyři lidi jako dobrovolníky na víkend. Pro mě se pak z jednoho víkendu stalo pět měsíců. Začala jsem pracovat pro neziskovou organizaci Adra s humanitárním koordinátorem pro Českou republiku Jožkou Koláčkem, a stal se ze mě stálý pracovník v Moravské Nové Vsi.
Zdroj: osobní archiv Kláry Šivicové.
Co bylo nejtěžší při pomoci v tornádem zničených vesnicích?
Musím říct, že jsem se v té práci cítila velmi příjemně, nepřipouštěla jsem si, že se jedná o katastrofu a že bych se z toho měla nějak hroutit a moc nad tím přemýšlet. Zaplula jsem do práce možná až moc a snažila jsem se pomoct, jak nejvíc můžu. Opravdu jsem tím žila. Bylo pro mě těžké na pár dní odjet domů a odpočinout si, pořád jsem myslela na to, jak to tam asi vypadá a co se děje. Zároveň jsem moc nevnímala realitu okolního světa, kde se pořád dodržovaly restrikce ohledně epidemických opatření. Když jsem šla do obchodu, musela jsem se ptát paní na pokladně, jestli se ještě nosí roušky nebo ne.
Člověk si musí říct, jestli do toho chce jít, protože se mu mohou otevřít nějaká stará traumata.
Neříkala jste si, že by práci v Moravské Nové Vsi měl dělat někdo s více zkušenostmi?
Myslela jsem si, že tam budu fungovat jeden, maximálně dva víkendy jako dobrovolník. Vše potřebné nám pracovníci Adry ukázali a zaučili nás. V prvních dnech bylo potřeba vše zkoordinovat a nehrálo se na to, jestli je někdo učitel, sociální pracovník nebo má čerstvě po škole. Sjela se tam velká část lidí z Česka, kteří se v tomto oboru nepohybují vůbec, na což jsme následně naráželi a byl s tím občas i problém, protože někteří aktivní dobrovolníci měli syndrom spasitele. Jeden z nich se dokonce pokoušel najet autem do koordinátora. Připadalo mu, že se nic neděje a koordinátoři nepomáhají dostatečně. Přitom se v prvních dnech jednalo o mravenčí práci, která nemusela být na první pohled viditelná.
Zničený dům v Moravské Nové Vsi. Zdroj: osobní archiv Kláry Šivicové
Člověk tam musel zažívat velmi nepříjemné chvíle. Je potřeba mít pro tuto práci speciální povahu?
Hodně záleželo na tom, s kým jsem v danou chvíli pracovala. Někteří místní z toho byli opravdu zhroucení, což je pochopitelné. Jiní si řekli, že se to stalo, a přestože přišli o všechno, byli odhodlaní se přes nepříjemný zážitek přenést. Ale určitě na práci koordinátora musí mít člověk povahu a jak se říká žaludek, není to pro každého. Taky si musí člověk říct, jestli do toho chce jít, protože se mu mohou otevřít nějaká stará traumata.
Zničený dům po tornádu v Moravské Nové Vsi. Zdroj: osobní archiv Kláry Šivicové
Zužitkovala jste nějaké poznatky z Keni právě na jižní Moravě?
Z Keni úplně ne, protože to byla úplně odlišná práce. Určitě jsem ale zužitkovala vědomosti ze školy ať už se jednalo o krizový management nebo řízení týmu. I zkušenosti z našeho zátěžového výcviku, kdy jsme v podstatě týden „žili v lese“. Právě po tornádu jsem si sáhla na dno fyzických sil. Hlava fungovala a pomáhala by dál, ale tělo už si potřebovalo odpočinout.
Poslední rok mi přinesl mnoho zkušenostní, teď bych ale chtěla zvolnit.
Ve svých třiadvaceti letech pracujete na pozici vedoucí týmu nízkoprahových zařízení Armády spásy. Pomohly vám zkušenosti z práce v zasažených obcích získat novou práci?
Rozhodně. Chtěla jsem se sice udržet v oblasti mimořádných událostí, ale tady v Česku je to poměrně obtížné. Zvažovala jsem, zda si podám přihlášku na navazující studium, nakonec jsem ale našla inzerát na pozici v Armádě spásy. Jednalo se o práci s dětmi a mládeží v nízkoprahových zařízeních, řekla jsem si, že to zkusím. Zkušenost s tornádem pro mě byla zásadní, protože jsem tam vedla část lidí a řídila tým. Byla to práce pod stresem a můžu říct, že mě to posunulo a zocelilo. To se líbilo i výběrové komisi, která si řekla, že i když jsem absolventka, mohla by tato spolupráce fungovat.
Dokážete si představit práci v zahraničí na nějaké humanitární misi?
Dokážu, určitě bych na nějakou misi vyjet chtěla a v budoucnu bych se chtěla věnovat mimořádným událostem. Jsem připravená při jakékoliv katastrofě ať už tady nebo v zahraničí vyrazit pomoct. Zároveň cítím, že poslední rok byl velmi náročný, takže teď chci na chvíli zpomalit a věnovat se práci s mládeží.
Mohlo by se vám líbit
Komentáře