Příjemné nedělní počasí vybízí k procházce po přírodě. Já se vydávám navštívit místo, kde se věnují její ochraně, pomáhají jí v nouzi a také o ní edukují. Záchranná stanice v Jaroměři pečuje o zraněná a handicapovaná zvířata žijící ve volné přírodě. Jak se později dozvídám, nejčastěji jde o poranění v důsledku srážky s autem nebo popálení o dráty vysokého napětí.
Před areálem záchranné stanice na kraji města mě s úsměvem vítá David Číp, který se zde stará nejen o zraněné živočichy, ale zajišťuje také chod mnohých projektů. Tato stanice je totiž jen jednou z mnoha aktivit, které provozuje Základní organizace Českého svazu ochránců přírody JARO. A právě o tom mi začíná David vyprávět. „Záchranná stanice je takovou třešničkou na dortu toho, co děláme, je to zhruba deset až dvacet procent,“ vysvětluje mi při cestě k velké ptačí voliéře. Řeší se tu sice následky různých nástrah, mnohem důležitější je ale podle něj minimalizovat příčiny. Ochránci tak v přírodě například staví úkryty nebo hlídají dostatek potravy či vody pro zvířata.
Před první voliérou, k níž přicházíme, vidím dřevěnou stěnu s několika budkami pro ptáky. Ta slouží k edukativním účelům zejména při školních exkurzích. Uvnitř voliéry je pak hned několik druhů ptactva. „Tady jsou handicapovaní čápi. Nemůžeme je vypustit zpátky do přírody, ale vyvádí nám mláďata, která pak vypouštíme v Ptačím parku Josefovské louky, takže se nám daří je alespoň rozmnožovat,“ říká David. Ve voliéře jsou s nimi také labutě nebo husice nilská, která je u nás invazivním druhem a v naší přírodě se nevyskytuje. Dozvídám se, že zřejmě utekla nějakému chovateli a do přírody již nemůže.
Ptačí stěna pro edukativní účely
Ptám se Davida, jaké je zde procentuální zastoupení handicapovaných zvířat. „Ročně přijmeme asi tisíc zvířat, přičemž zhruba polovinu vypustíme zpět do přírody,“ vysvětluje mi s tím, že druhá polovina zavítá do jiných záchranných stanic nebo k důkladně prověřeným chovatelům. Někteří jedinci však mají vážná zranění a udržováním při životě by se jen trápili.
Ošetřovatelé umí poradit po telefonu nebo z fotografie
Venkovním areálem stanice přecházíme k dalším zvířatům v doprovodu velkého černého krkavce, který nemůže létat. David ukazuje na volavku, která sedí v dáli na střeše jedné z budov stanice. „Tu jsme zachránili, vypustili a ona se nám tu několik let dobývá do voliér,“ směje se a doplňuje, že se jí to dokonce několikrát povedlo. Prý je to pro ni nejjednodušší způsob shánění potravy. Ukazuje mi velký výběh samice divočáka a menšího prasátka. „Růžo, vstávej!“ volá zpoza brány na spícího divočáka, ačkoliv je poledne. Růža je prý takovým maskotem stanice a aby jí nebylo smutno, pořídili jí sem ještě prase domácí.
Povídáme si nejen o důležitosti stanice pro zvířata, ale také službě pro lidi, kteří chtějí pomoci zraněným zvířatům. Pracovníci stanice umí posoudit vážnost zranění a poradit po telefonu. „Nejčastěji lidé volají na jaře a v létě kvůli zranění ptáků i savců v důsledku srážky s autem, nárazům ptáků do skel, jejich spálení o dráty vysokého napětí nebo nástrahám architektury, jako jsou nepřístupné haly nebo ventilace, z nichž se ptáci či netopýři nemohou dostat ven,“ vysvětluje David problematiku těchto nástrah, zatímco se mi doprovázející krkavec snaží rozvázat tkaničku u boty.
Dostáváme se k dalším ptačím voliérám. Vidím zde menšího kalouse ušatého s ozdobnými pírky na hlavě, podle kterých dostal své jméno. Má zraněné oko a David mi vypráví jeho příběh v souvislostech. „Z volné přírody nám mizí ježci, zajíci a některé sovy, protože je krajina zničená průmyslovým zemědělstvím, hnojivy a pesticidy. Navzdory dopravě nebo sklům mají lepší podmínky ve městech. Mláďata kalouse pískají nepříjemným vysokým hlasem, lidi jsou z toho na nervy,“ popisuje. Právě kvůli jejich hlučnějšímu hnízdění blízko sídlišť lidé po sovách házejí různé předměty, tohoto jedince zasáhli kamenem.
Ne vždy je nutná záchrana ptáčete
V souvislosti s hnízděním mě zajímá, jak mohou lidé poznat, že ptáče není mimo hnízdo ohrožené. Základním doporučením je poradit se se záchrannou stanicí. Mnohokrát jde totiž přehnaně rychlou akcí napáchat víc škody než užitku. Pokud najdu nezraněné ptáče u silnice, stačí ho odnést kousek dál na bezpečnější místo, kde si ho rodiče najdou a dokrmí. Ve většině případů však mláďata nepotřebují pomoc člověka. „U savců je to složitější, třeba veverka se pro mláďata nevrací, takže by mohla uhynout,“ doplňuje David s tím, že jistotou je na stanici zavolat a ujistit se. V současnosti se dá prý problém rozpoznat i z poslané fotografie zvířete.
S tím však souvisí problém nedostatečných kapacit zaměstnanců stanic, respektive jejich dispečinků. „Potřebujete na stanici mít zkušené ošetřovatele, ale zároveň je potřebujete i k vyřizování těch telefonů, protože to mají nakoukané z praxe,“ povzdechuje David nad problémem. Kromě toho stanice omezují také nedostupné finance. Proto se jaroměřská stanice angažuje také do zahraničních projektů a pomáhá chránit přírodu například v Rakousku, na Slovensku, v Polsku nebo i na Borneu. „Máme na starosti zhruba 350 lokalit důležitých pro zvířata, říkáme tomu Velké Jaroměřsko. Snažíme se vyvést odborníky na západ, kde sice mají finance, ale chybí tam právě odborníci,“ vypráví mi předseda organizace, zatímco procházíme kolem ptačích voliér.
Tento výr je zde nejpřátelštější, jeho dva spolubydlící se rádi schovávají v úkrytu
V rámci ochrany přírody oslovují také velké firmy, které by mohly významně pomoci. „Dnes firmy berou jako skvělou ochranu přírody vysázení stromů, ale je naopak potřeba i bezlesí, musí to být vyvážené,“ doplňuje David s vysvětlením problematiky vysokých travin a dřevin v přírodě.
Po dlouhém vyprávění následuji Davida za výrem velkým. Mám příležitost podívat se na něj zblízka ve voliéře a překvapuje mě, jak je tato sova opravdu veliká. Výr se s vykulenýma očima nechává od Davida pohladit a pak v naší prohlídce pokračujeme. Za doprovodu hlasitého krákání umístěných vran se seznamuji s puštíky, káňaty nebo volavkami.
Ukázka živé zahrady nebo zimoviště ježků zaujme nejen děti
Dostáváme se do vnitřních prostor stanice, kde se od dubna učí o záchraně zvířat školní exkurze téměř každý den. Ve výukové místnosti se děti mohou zblízka seznámit i s některými plazy, o kousek dál dokonce s netopýry či mývalem, který zřejmě utekl chovateli a do přírody se vrátit nemůže. V souvislosti s velkým zájmem o edukační programy se stanice chystá zdejší zázemí rekonstruovat.
Školáci se mnohé dozví i venku, kde mi David ukazuje rozsáhlou skalku. „Tady máme ukázku živé zahrady a toho, jak je možné ji zatraktivnit. Je tu umělá stěna pro břehule, broukoviště, hmyzí hotel, zimoviště pro ježky,“ vysvětluje mi. Kromě toho se zde chystá písník, na němž se lidé mohou inspirovat třeba k pomoci opylovačům.
Na konci naší prohlídky se dozvídám ještě o plánovaném motýláriu, kampani za záchranu horského motýla jasoně červenookého do Krkonoš nebo koalici proti palmovému oleji. Během přibližně hodinové komentované prohlídky se od odborníka dozvídám mnoho užitečných informací a odcházím s pocitem, že je tato záchranná stanice na dobré cestě k osvětě o správné a vhodné ochraně přírody.
-
- O stanici se dočtete také z tabule před areálem
-
- Prostorná plocha je vhodná i pro větší školní skupiny
-
- Dozvíte se, jak můžete zkrášlit svou zahradu, například umělou stěnou pro břehule
-
- V ptačích voliérách si můžete všimnout i běžného ptactva
Mohlo by se vám líbit
Komentáře