Lukáš Hajduk sám sebe popisuje jako kluka, který miluje přírodu a hlavně hory. A taky jako člověka, na kterého toho bylo v životě trochu moc a potřeboval ode všeho zmizet. Proto vyrazil pěšky z domu až do dalekého Íránu. Své cestě se rozhodl dát dobročinný přesah. Z jakého důvodu pro něj byl nejnáročnější první týden cesty, kdy byl ještě v Česku a na Slovensku? A jak se mu skoro povedlo zasednout místo opatovi v jednom srbském klášteru?
Na začátku dubna jsi vyrazil na půlroční cestu pěšky do Íránu. Co tě k tomu vedlo?
Posledních pár let pro mě nebylo úplně ideálních a já začal pochybovat, jestli životní cesta, po které jsem kráčel a cíle, kterých jsem chtěl dosáhnout, jsou opravdu ty správné. Potřeboval jsem přestat žít v rutině, neustálém koloběhu, získat trochu odstup a zvážit, jak v životě pokračovat dál. A neznám na tohle lepší recept, než úplně vypnout, řešit jen, kudy člověk půjde, kde bude spát, co bude jíst.
Tenkrát jsi doslova napsal: „abych to neměl tak lehký, chci jít primárně přes hory a pohoří, počínaje Hostýnskými vrchy a konče nejvyšší horou Íránu – Damávandu.” Proč zrovna přes hory?
Miluju hory a všechno s nimi spojené, rád se do nich na několik dní ponořím a splynu s nimi, i když to většinou znamená tahat s sebou na celou dobu jídlo, které neváží zrovna málo, často i spoustu vody. Ale odměnou za všechnu tu námahu jsou úžasné chvíle třeba právě při západech a východech slunce, několikrát se mi i poštěstilo potkat divoké koně, poprvé v životě jsem ve volné přírodě viděl vlka, a kdybych nešel touhle složitější cestou, o všechno tohle bych byl ochuzen. Jak se říká, člověk může spát v pětihvězdičkovém hotelu, ale jen venku pod širákem jich může mít miliony.
Z jakého důvodu zrovna Írán? Ta země u mnohých Čechů evokuje nebezpečí.
Írán je už několik let můj velký sen. Je to v podstatě ze tří důvodů – zaprvé Íránci jsou neskutečně milí a pohostinní lidé a když se člověk nezaplete s režimem, neměl by mít sebemenší problém, což mi potvrdilo i několik kamarádů, kteří v Íránu byli. Zadruhé hory, které má Írán jsou také fascinující, včetně té nejvyšší, vyhaslé sopky Damávand. A konečně zatřetí, je to starobylá Persie, kolébka civilizace, takže je tam spousta starobylých měst a památek a já jsem velký milovník historie.
Jak ses na cestu připravoval? Máš za sebou jiné podobné cestovatelské zážitky?
Úplně první myšlenka mi proběhla v hlavě, když jsme byli loni na skoro třítýdenní dovolené ve Francii a Itálii, během kterých jsme s kamarády absolvovali Tour du Mont Blanc, nádherný dvoudenní trek ve Valle d’Aosta a výstupy na Gran Paradiso a samotný Mont Blanc. Pak jsem si někdy v říjnu večer sedl k počítači, zapnul mapy a začal tak trochu plánovat trasu. Postupně jsem se k tomu vracel, najednou jsem měl plán až do Istanbulu, začal se strašně těšit na všechna ta místa a to byl asi ten moment, kdy jsem si řekl, že do toho půjdu. Pak začalo sepisování věcí, které budu potřebovat, nakupování, až jsem si jednoho dne řekl, že mám snad všechno. Po horách a lesích se toulám prakticky od mala, kdy jsem začal jezdit na skautské tábory, poslední asi tři roky pak dost intenzivně, takže za tu dobu už člověk trošku ví, co a jak.
„Poprosil jsem o vodu a dostal večeři, domácí víno a nocleh.“
A prakticky, jakým způsobem cestuješ?
Cestuju primárně lowcost, snažím se co nejvíc spát venku pod širákem, ve stanu jsem spal zatím asi pětkrát, když pršelo, přes ty nudnější pasáže stopuju. Jen v Maďarsku jsem se svezl vlakem, protože jsem stopoval z Gyöngyösu do Kecskemétu, kde jsem měl na vyzvednutí druhý vařič místo rozbitého, a skončil v Budapešti. Samozřejmě jednou za čas je potřeba dát si ubytování kvůli sprše, vyprání věcí a podobně, i tak se ale ubytování vždycky snažím najít co nejlevnější. A taky se jednou za čas musím po těch výkonech s krosnou na zádech pořádně dokrmit.
Co nevšedního jsi na cestách doposud zažil?
Nevšedních zážitků mám opravdu spoustu. Prvním bylo setkání s vlkem na Malé Fatře, to mi opravdu vyrazilo dech, protože jsem nikdy předtím vlka ve volné přírodě nepotkal. Pak jsem strávil jednu noc u strašně milého vinaře v Hontianskych Nemcoch na jižním Slovensku, kterého jsem večer jen poprosil o vodu, on mi dal vodu, pozval mě na svoje domácí víno a nakonec jsem dostal večeři, nocleh a ráno i snídani a kávu. A nezapomenutelný zážitek byla také noc v klášterním areálu ve Velké Remetě v Srbsku, kdy mi přespání v místním skanzenu dovolil samotný igumen (opat) zdejšího kláštera a druhý den jsem byl pozván i na snídani, na které bylo asi 150 věřících a kde jsem málem zasedl igumenovo místo. Celkově mě moc překvapilo Srbsko, respektive Srbové tím, jak byli milí a pohostinní. Bulhaři jim ale můžou směle konkurovat.
Určitě jsi zažil i nějaké nepříjemnosti…
Samozřejmě to není vždycky jen růžové. Paradoxně asi nejnáročnější byl první týden, kdy pořád šíleně foukalo, mrzlo a několikrát v noci i dost sněžilo nebo pršelo. Pokaždé jsem měl nefalšovanou radost i z obyčejné kadibudky. V Maďarsku jsem se jednou, když jsem spal ve stanu, protože brutálně pršelo, vzbudil uprostřed noci a šíleně se vyděsil, protože jsem slyšel hlasy a někdo mi svítil přímo na stan – naštěstí to byla parta mladých rybářů, co za mě do lesíka chodila na dřevo. V Srbsku jsem se párkrát potýkal s toulavými psy a poslední nepříjemný zážitek je jen pár dnů starý. Když jsem sestoupil z Rily, šel jsem po takové planině a věděl jsem, že podle předpovědi má za hodinu a půl přijít bouřka. Jenže najednou se setmělo a asi 50 metrů ode mě uhodil blesk následující ohlušující ránou, já v tu ránu zahodil hůlky a batoh a běžel do takového důlku, kde jsem si dřepl a čekal, blesky lítaly kousek ode mě, kolikrát jsem mezi bleskem a hromem ani nestačil napočítat do jedné, foukalo, pršelo, prostě paráda. Ale štěstí mě neopustilo, když jsem slezl na silnici, chtěl jsem jít do nejbližší vesnice, tam se převléknout a zkusit stop do města, ale asi za 5 minut u mě sám od sebe zastavil bulharský malíř vracející se z kšeftu a i když jel jen do nejbližší vesnice, hodil mě nakonec až do města s tím, že až se potkáme příště, koupím mu kafe. A jinak jsem zatím viděl všechno, co jsem vidět chtěl. Plus něco navíc a čas mám hodně slušný, takže musím říct, že jde zatím víceméně vše podle plánu. Ale člověk po nějaké době mimo civilizaci ocení i zdánlivé maličkosti, jako moct si umýt ruce mýdlem a tekoucí vodou, zajít si na splachovací záchod a podobně.
Na Mezinárodní den dětí jsi zveřejnil na sociálních sítích příspěvek, ve kterém píšeš: „Jelikož svou cestu podnikám v podstatě z ryze sobeckých důvodů, rozhodl jsem se tomu dát i vyšší, dobročinný rozměr.“ O jaký dobročinný záměr jde a proč jsi cítil potřebu dát své cestě takový přesah?
Jedná se o sbírku na Dětský domov v Olomouci, který potřebuje peníze na výměnu kuchyňských linek a na kterou mu bohužel v rozpočtu nezbývají dlouhodobě prostředky. Odpověď, proč tohle dělám, je prozaická, rád bych nějak přispěl „svému“ městu a trochu i využil potenciál téhle cesty.
Proč sis vybral zrovna tento záměr a dětský domov?
Hledal jsem něco, co úplně akutně nehoří, na co se dá vybírat delší dobu a taky něco konkrétního, co domov zrovna tlačí. Taky si myslím, že zrovna dětské domovy bývají často na okraji zájmu a jak jsem viděl z výročních zpráv, domov nemá peněz úplně nazbyt.
Máš nějaký vzkaz pro nás, kteří v dlouhodobém horizontu plánujeme uskutečnit nějakou podobnou cestu, ale teď zrovna nemáme peníze nebo máme jen jednoduše strach?
Nejtěžší je udělat to samotné rozhodnutí vydat se na cestu, pak už jde všechno až překvapivě snadno. Sice je to takové klišé, ale na smrtelné posteli člověk nebude litovat toho, co udělal, ale toho, co neudělal, tak zahoďte všechny obavy a důvody, proč něco nejde, ale naopak hledejte způsoby, jak si začít plnit sny.
Dětský domov Šance jde mimo uvedenou sbírku Pěšky do Íránu pro dobrou věc podpořit i nákupem přes Givt.cz.
Mohlo by se vám líbit
Komentáře