Zdroj: Česká asociace basketbalu na vozíku

ROZHOVOR: Nebýt vozíku, nedělal bych basketbal na takové úrovni. U zdravoušů je konkurence velká, říká reprezentant Ivan Nestával

Jednadvacetiletý (nejen) basketbalový hráč Ivan Nestával je na vozíku už od svých devíti let. Příčinou je akutní diseminovaná encefalomyelitida. Jak si užívá aktivní život s hendikepem a co všechno obnáší hraní basketbalu na vozíku na reprezentační úrovni? Na Českou asociaci basketbalu na vozíku, která pořádá řadu soutěžních i nesoutěžních aktivit, můžete také přispět na Givtu.

Hrajete basketbal, florbal, plavete…co všechno ještě děláte?  

Už ani neplavu asi tři roky, protože jsem cítil určitou nespravedlnost vůči klasifikaci, ale to už tak bývá. Na závodní úrovni hraju florbal a basket a pak samozřejmě handbike, lyžuju, občas si vystřelím z luku rekreačně, paddleboard, všechno co se dá. Závodně ale jenom ty dva.

O jakou nespravedlnost se jednalo?

Jsou různé kategorie hendikepu a podle nich se pak buď přepočítává čas, nebo spolu soutěží závodníci ve stejné kategorii. Já jsem byl před třemi lety na mistrovství Evropy v Irsku a když jsem startoval, tak ti kluci, kteří měli být stejně hendikepovaní jako já, tak byli podle mě o hodně zdravější. Já jsem třeba nestartoval z bloku, ale vlezl jsem do vody a rukou jsem se odrazil, zatímco spousta kluků tam skákala normálně z bloku šipky. Nechci na ostatní házet ošklivé věci, ale já to tak cítím a přestal jsem se plavání věnovat.

Jaká jsou tedy pravidla pro rozřazení?

Jsou klasifikátoři, ke kterým jde závodník na takovou lékařskou prohlídku, kde se zjistí, jaké svaly mu fungují, hybnost svalů a na základě toho určí kategorii hendikepu. Ten pohyb ve vodě musí být srovnatelný. Je to složité, ti klasifikátoři to dělají dobře, ale vždycky těch kategorií bude tolik, že je obtížné je zařadit. Ale já jsem měl asi tu smůlu, že jsem byl vejš, ale třeba taky ne (smích).

Jako desetiletý jste střílel z luku, jak jste se od luku dostal ke všem těm ostatním sportům?  

Já mám od malička rád bojovníky a indiány a tak, takže jsem odmalička měl v ruce nějaký hračkový luk, takže střílím opravdu když se nudím, ale ani to nijak moc neumím (smích). Před onemocněním, které mě dostalo na vozík, jsem sportoval-hrál jsem baseball, lyžoval…a po té nemoci jsem zjišťoval, co je za možnosti. A protože můj taťka je vášnivý lyžař, vyrazili jsme do Jánských lázní do školy monolyžování, kde jsem se to naučil a pak už to nějak jelo. Seznamoval jsem se s jinými sportovci na vozíku a ti mi říkali zkus tohle a zkus tohle a já všechno vyzkoušel a u něčeho jsem zůstal.

Jak to všechno stíháte?

Dá se to. Těch volných víkendů není moc, s těmi se musíte rozloučit, ale v týdnu mám tak tři tréninky a spíš odpočívám. Když jsem plaval, tak to byly často i dva tréninky denně. Ale dělám co mě baví, takže je to dobrý.

Zdroj: Český paraflorbal

Ta nemoc, která vás dostala na vozík se jmenuje akutní diseminovaná encefalomyelitida. Vysvětlíte nám ve zkratce, o co se jedná?

To je poměrně vzácná autoimunitní nemoc, zkrátka se zblázní organismus. Já jsem onemocněl v devíti letech a od té doby jsem na vozíku. Stav mi zůstal, nikam se to neposouvá a je ze mě paraplegik.

To se ale stává po nějaké nemoci, ne? Něco to musí spustit.

Pravděpodobně to něco spustit musí, ale u mě se říká, že to bylo bez příčiny. Nebyli jsme schopni přijít na to, čím to bylo. Do té doby jsem byl v pohodě a najednou to přišlo.

Co se vám honilo hlavou, když jste to poprvé zjistil? Musel to být šok.

Já jsem ten šok ani moc neměl. V devíti letech tomu dítěti moc nedochází co se děje a když už mi to začalo docházet, tak už jsem byl docela vyrovnaný a zvyklý. Já jsem měl hlavně velkou podporu v kamarádech, rodině…nikdy jsem neměl žádný deprese. Jako malýho mě to mrzelo, ale vadilo mi třeba, že se kluci v sedmé třídě rvali a já se nemohl přidat, protože by to nedopadlo moc dobře (smích). Ale spíš takové blbosti.

Myslíte, že byste sportoval na takové úrovni?

Já jsem sportoval vždycky, ale nevím, jestli bych byl nějak dobrej. U těch zdravoušů je ta konkurence mnohem větší, v tomhle mi vozík hodně pomohl.

Nicméně jste se začal věnovat hromadě sportů a se spoluhráčem z florbalu Adamem Šimonkem jste založil vozíčkářský tým basketbalového klubu BSK Tigers České Budějovice. Našli jste hned spoluhráče, nebo to bylo těžké?

S Adamem jsme tenkrát jeli na sportovně zábavný kemp od České asociace basketbalu na vozíku, kde jsme k tomu přičichli, zjistili jsme, že nás to baví, ale nejbližší klub byl tehdy v Brně. Takže nebyla jiná možnost než to založit u nás v Českých Budějovicích. Většinu hráčů jsme znali už z jiných sportů, které jsme nalákali, aby šli hrát s námi. Tady v Budějicích máme podobný nadšence, takže to nebylo těžký sehnat.

Zdroj: BSK Tigers České Budějovice

Jak jsou na tom para sporty v Česku obecně? Těší se oblibě, nebo jsou spíš opomíjeny?

Populární u veřejnosti to úplně není, ale cítím v poslední době docela vzrůst, už se na tom hezky pracuje. Myslím, že se blýská na lepší časy. Přímo mezi hendikepovanými je ale popularita velká. U nás nouzi o hráče nemáme, ale noví nejsou. Nevím čím to je, jestli se o tom málo ví, nebo nechtějí…

Kdybyste teda měl udělat reklamu na basketbal na vozíku aby se rozšířilo povědomí…

Jestli máte rádi sporty, tak si to určitě pojďte vyzkoušet. Nebuďte leniví, je třeba něco dělat (smích).

V čem je basketbal na vozíku jiný? 

Pravidla jsou úplně stejný, rozdíl je akorát v kontaktu. Je to velmi kontaktní, nárazy jsou silné, ale pořád v mezích fair play. Nesmíte třeba někoho sestřelit zezadu, ale moc se to neděje, ti sportovci mají mozek a vědí, že se to nemá dělat (smích). Rozdíl je ještě v driblinku, kdy můžete jednou bouchnout míčem a udělat dva pohyby obručí na kolech.

Na webu jsou uvedená čísla 1.0 – 4.5 u každého hráče. Co to znamená?

Něco jak u plavání, v basketbalu jsou také různé stupně hendikepu. V basketbalu se to boduje. Jednička je největší postižení, to jsem například já. Čtyři a půl je třeba člověk, který může na vozíku fungovat jako zdravý člověk. Na hřišti je pět hráčů a ti nesmí přesáhnout určitý součet těch bodů, aby to bylo vyvážený, protože nemůže hrát spousta skoro zdravých hráčů proti takovým jako jsem já.

V čem třeba ta čtyřka může převyšovat jedničku?

Obecně je u jízdy na sportovním vozíku nejlepší předklonit se a udělat dlouhý záběr, což třeba já neudělám, protože nemám břišní svaly. To samé výklony, nátahy, můžou sedět na vyšším vozíku, můžou si pomáhat do zatáček tělem a tak podobně.

Jaký měla na vaši přípravu vliv pandemie? U spousty sportovců se setkávám s poklesem výkonnosti.

Tu pauzu cítím hodně. Týmový sport nejde trénovat individuálně. Ta souhra se musí pořád pilovat, i když trénujeme třeba tady v Budějovicích, tak v reprezentaci je to zase něco jiného. Maximálně jsem mohl doma trénovat fyzičku, ale na hře je to hodně znát. Skoro si teď připadám, jak kdybych to nikdy nehrál (smích).

Co váš teď v nejbližší době čeká na poli basketbalu?

V současnosti připravujeme Budějovický pohár v basketbalu vozíčkářů u nás, takže na to se moc těším. Bude to nejspíš na střeše obchodního centra, bude to velká akce. Předtím jedu na týden na dovču do Itálie, těším se prostě na léto až bude hezky.

A váš největší basketbalový úspěch?

Asi to, že mě vzali do reprezentace. Hraju průměrně, lehce nadprůměrně možná, takže si toho moc vážím, rozhodně nepatřím k těm nejlepším. Mám možnost se tam zlepšovat. Ty výsledky jak s reprezentací, tak s Budějovicemi teprve přijdou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *