Pěší putování je obohacující aktivitou pro tělo i mysl, ale zároveň může přinést i řadu výzev. Své o něm ví ředitelka Charity Jindřichův Hradec Karolína Píchová, která má za sebou již několik poutí. Tu letošní po Itálii se rozhodla spojit s charitativní výzvou. S jakými potížemi se tato věřící žena setkávala a co jí motivovalo jít dál?
Charita Jindřichův Hradec se věnuje pomoci jednotlivcům a rodinám v nouzi na Jindřichohradecku. Poskytuje registrované sociální služby, zaměřuje se na vzdělávání dětí se špatným školním prospěchem, koordinuje dobrovolnickou činnost a také poskytuje materiální pomoc lidem v nouzi nebo lidem zasaženým mimořádnou událostí.
Ředitelka charity Karolína Píchová se na začátku srpna vydala na pěší pouť po Via Francigena z Říma do Santa Maria di Leuca dlouhou 930 km. Pouť spojila s úmyslem vybrat za každý kilometr 100 Kč na pomoc lidem na okraji společnosti. Sbírku naleznete ZDE.
Jak je Vaše letošní pouť po Itálii propojena s charitativním záměrem?
Letošní putování jsem pojala v něčem trochu jinak. Rozhodla jsem se, že zkusím vybrat finanční prostředky na nákup automobilu pro Charitu Jindřichův Hradec. Putování je pro mne čas, kdy si uvědomuji, za co všechno mohu být ve svém životě vděčná. To, že mnohé věci mám, ale není stále pro dost lidí samozřejmostí. Právě takovýmto lidem Charita Jindřichův Hradec pomáhá. Mým cílem tedy je podpořit její činnost a vybrat na každý mnou ujitý kilometr stokorunu. Stokoruna je něco, co mnohdy velmi rychle a snadno utratíme, proč to tedy neudělat s úmyslem někomu pomoci.
Camino Portugues 2022 (zdroj: Karolína Píchová)
Dokážete popsat, co pro Vás pěší putování znamená?
Pěší putování se stalo nedílnou součástí mého života. S úsměvem říkávám, že kdo se jednou vydá na „camino“, jen tak nepřestane. Je to životní závislost. Respektive, někdy to není hned, ale je to i o tom, kdy si vás zavolá. Důvodem, proč se vydávám na jednotlivé poutní cesty, je především možnost jít na dřeň a vidět podstatu věcí. Je to čas, který mi ukazuje na to, co je skutečně důležité a co je jen „zlatá muška“, za kterou se mnohdy marně honím. A především je to pro mě setkání s Bohem. Setkání, které mě učí důvěře v Něj a odevzdanosti. Každý den poutě mohu téměř hmatatelně cítit, jak se o mě Bůh stará. Zároveň mohu žasnout nad krásou Jeho stvoření.
Proč jste se rozhodla absolvovat právě tuhle cestu?
Poutní trasu Via Francigena jsem měla v patrnosti delší čas. V minulosti jsem totiž putovala z České republiky do Říma, líbilo se mi tedy, že bych na své tehdejší putování mohla navázat. Původně jsem uvažovala o trase kolem Assisi, ale nakonec jsem se rozhodla pokračovat z Říma dolů a jít spolu s dřívějšími poutníky směr Svatá Země. Nehledě na to, že jsem byla zvědavá na oblast Puglie a těšila jsem se na příjemnější klima v blízkosti moře.
Takže už jste dříve nějaké pěší poutě absolvovala.
Ano, pěších poutí jsem šla již několik. Za zmínku stojí třeba má první pouť Camino del Norte, kterou jsem šla v roce 2015 z Irunu do Santiaga de Compostela a na Finisterre. Je to pouť, kterou vše začalo. Poté následoval peško-stop do Říma, následně drobné pěší a cyklopoutě po České republice. Po odmlce jsem navázala loni v roce 2022 delší pěší trasou zvanou Camino Portugues, která vedla z Lisabonu přes Santarém, Fátimu, Porto do Santiaga de Compostela.
Camino Portugues 2022 (zdroj: Karolína Píchová)
Jaké máte z letošní poutě po Itálii pocity?
Putování mám spojené s mnohými pocity. Je to pocit sounáležitosti s dalšími poutníky, které potkávám, nebo kteří šli v minulosti přede mnou. Je to obrovské dobrodružství, během kterého každý den nestačím žasnout nad všemi milostmi, které jsem dostala, ať už to, že mám co jíst, pít nebo kde spát. Jsou to radostné nezapomenutelné okamžiky setkání s různými lidmi, kteří mi poskytli povzbuzení, občerstvení nebo nocleh. Jsou to ale chvíle, kdy jsem si sáhla na dno, pozbývala sil, nevěděla kudy jít dál, měla strach nebo cítila samotu.
Tuším, že takhle dlouhá cesta nebyla vůbec jednoduchá. Narazila jste během ní na nějaké potíže?
Během Via Francigena jsem zažila mnoho těžkostí, ať těch zdravotních, tak i několik situačních, jako byla nepříjemná setkání s agresivními psy. Zvládla jsem se ztratit v kopcích a nemohla jsem najít cestu. V žádné z těchto situací jsem ale ve skutečnosti nebyla sama, Bůh se o mě staral. Každý den, každou minutu. Posílal mi do cesty skvělé lidi, kteří mi pomáhali, dával mi sílu, odvahu.
Via Francigena 2023 (zdroj: Karolína Píchová)
Co je podle Vás dobré o pěším putování vědět a s jakou myšlenkou vyrazit na cestu?
Podle mě je nejdůležitější vědět, proč pěší pouť jdu a co je mým cílem. Podle mých zkušeností není možné takto dlouho jít bez vnitřní motivace a pevného rozhodnutí. Dříve nebo později si budete muset odpovědět na otázku, proč se vystavujete takto náročnému putování. Stojí to vážně za to? Nebylo by přece jen lepší strávit dovolenou s blízkými nebo s knížkou u moře? Moji odpověď znáte. Do cíle jsem nakonec i přes všechny peripetie doputovala, ale i kromě vnitřního motivu mě pohánělo i to, že jdu za další lidi, kteří tuto pouť z různých důvodů nemohou jít a letos také podpora charitního díla.
Jak na putování nahlížíte, co se týče například zajišťování si nutností jako je jídlo a nocleh?
Putování se dá samozřejmě pojmout různým způsobem. Já se snažím přiblížit se více „tradiční poutnicině“. Nevysedávám v restauracích nebo kavárnách. Vše, co potřebuji nesu na zádech, průběžně dokupuji. Letos jsem první teplé jídlo měla téměř po týdnu putování a řeknu vám, tak moc jsem za něj nikdy nebyla vděčná, jako tehdy. Nerezervuji si ubytování dny dopředu. Nemám jasný plán, často vím jen to, odkud celou pouť začínám a kdy se vracím. Vše mezitím je zahaleno tajemstvím. Je otázkou, kolik zvládnu ujít kilometrů, kde budu spát, kde si zajistím jídlo a pití a podobně. Je to tedy o tom, odevzdat se s důvěrou Bohu a být otevřený každodenním novým dobrodružstvím, která s sebou přináší příjemné, radostné pocity, zážitky a setkání, ale i zkoušky, těžkosti, bolest a pot. Přesto, a možná právě proto, to stojí za to!
Plánujete do budoucna nějaké další cesty?
V první polovině letošního putování bych Vám řekla, že Via Francigena je poslední pouť, kterou jdu. Bylo to pro mne vážně těžké. Následně se to začalo lámat. Aktuálně již mám v mysli jednu pěší trasu, nechala bych si ji prozatím v tajnosti. Nicméně, jak jsem si již ověřila s trasou po Portugalsku, na kterou jsem si musela dva roky počkat, uvidím, zda a kdy mě ona cesta zase zavolá. A i kdyby ne, putování je trochu i životní stav. Jsme poutníci životem. Nemůže tedy zůstat jen u pěších poutí po světě. Je zapotřebí žít život a putovat jím.
Mohlo by se vám líbit
Komentáře