O své práci říká, že je návyková. Lidé, o kterých točí jí naplňují silou a energií. Aktuálně vyšel dokument Těžko v duši, v němž se věnuje psychickým problémům dětí. Jaké další dokumenty Lea Surovcová chystá? Jak zvládá emoční vypětí své práce a jak si představuje budoucnost novinařiny?
Lea Surovcová – novinářka, autorka dokumentů a divadelní hry Mediální pakáž aneb Dreamjob. Před lety jako první upozornila na nedostatek prostředků rodičů, kteří nemohou svým dětem zajistit obědy a iniciovala pomocnou kampaň. Dlouhodobě se věnuje tématu rodin, rodičů a dětí. Věnuje se také tématům týkajících se handicapovaných, jako je potřeba asistentů či možnost sociálního bydlení. Její reportáže nezůstávají jen u slov, ale mají konkrétní vliv: po odvysílání některých z nich vznikly iniciativy, které podporují chudé samoživitelky v hledání finančního zajištění obědů pro jejich děti. Stejně tak se zasloužila o pomoc vysokoškolsky vzdělaným bezdomovcům najít práci.
Když chystáte nový dokument, kontaktujete i neziskové organizace, které lidem s daným problémem pomáhají?
Určitě. Neziskové organizace jsou pro mě velmi důležité, často s nimi spolupracuji a radím se s nimi, protože jsou přímo z terénu. Do dokumentu Těžko v duši jsem neziskovky například nepoužívala, ale byly pro mě důležité při rešerši. Řešila jsem téma po velmi odborné stránce, používala jsem renomované psychiatry a terapeuty, kteří mají dlouholeté zkušenosti. Skvělá organizace je například Nevypusť duši, kterou jsem chtěla krátce použít pro následnou debatu o dokumentu.
Momentálně dělám takový roční časosběrný dokument o ovdovělých rodičích a je založený na tom, že hlavním postavou je ředitelka Nadačního fondu Vrba, která se tím vším prolíná a se kterou jsem se radila o hlavních příbězích. Takže jsme vytipovávali a oslovovali hlavní respondenty přes Nadační fond. Spolupráce pro mě byla klíčová. Nadační fond Vrba mě natolik oslovil, že jsem se rozhodla nabídnout tohle téma pro dokumentární film.
Jaký máte názor na neziskové organizace?
Myslím si, že neziskové organizace vnímám veskrze pozitivně. Jsou důležité a klíčové. Dělají věci, které systém nebo stát vůbec nestíhá, nezvládá a ani nemůže, je skvělé že je máme a myslím, že bychom je měli podporovat.
Jako základ dobré novinařiny vnímám to, že se pořád musíte dívat kolem
V rozhovoru pro Český rozhlas jste říkala, že se Vám lidé většinou ozývají sami, pokud mají závažný problém, který pak například zpracujete. Vymýšlíte si témata i Vy sama?
Já jsem stará škola. Jako základ dobré novinařiny vnímám to, že se pořád musíte dívat kolem. Byla to první rada, kterou jsem dostala před dvaceti lety od ředitele regionální televize Nova: „když si čteš novinový článek, tak si ho přečti celý do konce, třeba tě upoutá nějaká informace, která ti zazvoní.“ Toho se vždy držím. Jsem takový družný člověk, ustavičně s někým mluvím. Řešíme různá témata, i když si jdu sednout do restaurace s kamarády, někdy se dostaneme k něčemu zajímavému a já si řeknu, že by to bylo bezva zpracovat. Neustále mám otevřenou hlavu. Akorát si myslím, že v dnešní době to může mladé novináře trošku mást, protože máte tolik věcí už naservírovaných, PR agentury vám nabízejí témata a vy v tomhle musíte být opatrní, abyste nepapouškovali to, co vám někdo předkládá. To už podle mě není novinařina. Ale neříkám: „ne, vůbec mi nevolejte.“ To taky není pravda, protože řada z nich je taky skvělých. Často s agenturami taky řeším nějaká témata a navedou mě na nápad. Je to taková alchymie.
Když jsme nakously dnešní novinařinu – jakým způsobem si představujete budoucnost žurnalistiky v kontextu rychle se měnících médií a společnosti?
Vnímám, že se média hodně proměňují. Echt novinářská práce je těžká, musíte to mít narešeršované, načtené, nachystané. Udělat dvouminutovou reportáž je mnohdy těžší, něž udělat půlhodinový podcast. Neříkám, že jsou všechny podcasty špatné, ale některé se mi zdají prázdné. Vznikají nové weby, blogy, všechno je roztříštěné. Všichni se pak chytnou stejného tématu, které rezonuje, jak kdybychom už neměli vlastní hlavu. Každý, kdo si udělá podcast, blog nebo napíše něco na sociální sítě, není novinář. Často to hází špatné světlo na novinařinu. Já začínala v době žlutých telefonních seznamů pevné linky, kde bylo deset panů Nováků a museli jsme obejít barák od baráku. Naučilo mě to komunikace a hledání. Jsem zvyklá na to, že mě reportáže stojí víc práce. Dřív k nám do zpravodajství bylo narváno, dneska už moc z mého pohledu ne. Řada studentů žurnalistiky je překvapená, jak náročná je to práce a ve finále se jim to dělat nechce. Mám obavy, abychom nepřišli o novináře, kteří chtějí odkrývat pravdu i přes to, že to někdy bolí a musí překračovat své limity.
Co Vás motivovalo k tomu, že jste se začala věnovat zpracovávání sociálních témat?
Myslím si, že to byla, aspoň na začátku, nějaká intuice. Když jsem pracovala v brněnské ČT, občas jsem témata takového typu dělávala, ale vůbec jsem nevěděla, že je to ono. Pocházím z dobrých rodinných poměrů, myslím lidsky. O to víc jsem měla volnost v myšlení. Vnímala jsem, že je dobré pomáhat i ostatním. Mám to tak už od dětství, asi jsem si to intuitivně nesla s sebou. Ale nejsem žádná Matka Tereza. Po tom, co jsem před třinácti lety přešla do pražské redakce, to už nabralo konkrétnější směr a ukázalo se, že to dává smysl. Jsou témata, kterých se lidi i někteří novináři bojí, nechtějí se jim věnovat nebo jim třeba smrdí. Mě to naopak baví, přijde mi, že jsou sociální témata tvůrčí. Raději jedu točit do Armády spásy než na nějakou luxusnější akci. Hlavně je to návykové – dá vám to pocit, že můžete věci změnit, můžete pomoct. Ale to je pro mě to poslední. Je to vlastně jen vedlejší efekt – když se podaří, tak i pomůžu. Snažím se, aby reportáže nebyly patetické a abych na lidech neparazitovala.
Mohla byste sdílet některé konkrétní příběhy nebo zážitky z reportáží, které na Vás nejvíce zapůsobily?
Mně přijde, že mám takové zážitky každý týden (smích). Já bych řekla pár nejčerstvějších z předešlých týdnů. Do Událostí jsem točila paní s rakovinou děložního čípku, která byla jen pár dní po těžké operaci. Vy tam sedíte a nevíte, jestli to přežije. Byla pozitivní, chtěla mluvit a byla k sobě upřímná, že zanedbala prevenci a příznaky. Tak to klobouk dolů. Nebo stojíte nad postelí paní, která vám řekne: „co já vám tady budu vykládat, umírám, to je jasný,“ a vy víte, že má pravdu, protože je v paliativní péči už rok. Což je extrém. Nebo jsem se teď v rámci dokumentu o ovdovělých rodičích sešla s osmadvacetiletou holkou, které zemřel manžel, kolem nás běhalo dvouletý dítě. Povídaly jsme si, že se vzali před rokem a půl a teď neví, co bude. Pak přijdete domů a řeknete si, že to není fér a nezaslouží si tak hrozné osudy.
Zhroutil se mi kameraman, do toho se nám zhroutila technika a vy víte, že jste jediný člověk, který to musí udržet, jinak nenatočíte nic
Ve své práci se neustále setkáváte s výzvami. Vzpomenete si na nějaké?
V mých reportážích lidé bývají v těžkých situacích a do poslední chvíle nevíte, jestli vám rozhovor vůbec dají. Nikdy to neděláte tak, že naběhnete, dáte rychlý rozhovor: „čtyři věty, rozbrečte se a čau.“ Dopředu nevíte, jestli se respondentovi udělá špatně, nebo se psychicky zhroutí. Teď jsem byla čtyři dny na natáčení dokumentu o ovdovělých rodičích – emoce rodičů rezonovaly, zhroutil se mi kameraman, do toho se nám zhroutila technika a vy víte, že jste jediný člověk, který to musí udržet, jinak nenatočíte nic. Nebylo klidných deset minut, kdy by se něco nepokazilo. Pak jsme dojeli do ČT, koukali jsme na sebe a říkali jsme: „to jsme nikdy ve svý praxi ani jeden nezažili“.
Ve Vaší práci hraje vysokou roli empatie a porozumění pro lidi. Dá se k tak těžkým tématům vůbec přistupovat objektivně?
Vždycky si musíte držet odstup. Já se pořád držím faktů a proč to dělám. Přistupuju k tomu opačně přes téma a až pak hledám člověka, kterého se to dotýká. Někdy se mi ale stane, že narazím na to, že někomu byl snížený invalidní důchod nebo někomu nepřiznají příspěvek na péči a mi to přijde neadekvátní. Vidíte před sebou člověka v posledním stadiu plicní choroby, který je na plicní ventilaci, sám se nenají – a on nemá příspěvek? Tak to je bizár.
Jak se vyrovnáváte s emocionální náročností práce?
Hodně se to zlomilo v covidu. Dřív jsem se zaměřovala na sociální věci, na bezdomovce. Potom jsem se víc dostala k lidem, kteří jsou opravdu nemocní, nebo umírající. Je těžké, když se proplétáte dětskými onkologiemi nebo paliativní péčí. Mám v sobě nějak zabudované, že na place od toho mám odstup, nějakou zázračnou sílu, která mi pomáhá. Vypozorovala jsem na sobě, že je pro mě těžké, když reportáž stříhám nebo píšu. Říkala jsem si, že jsem divná, ale nedávno jsem byla na křtu knihy o dětech z Parent projektu a autorka říkala, že ji byla schopná napsat až po půl roce, protože příběhy nemohla vydýchat. Tak jsem si řekla: „aha, tak ono je to běžný!“ Někdy vás ta emoce ochromí a není to o tom, že jste jaloví, je to přirozený. Poslední rok je pro mě těžký, dokončila jsem Těžko v duši a teď dotáčím dokument o ovdovělých rodičích. Když jste na natáčení dvanáct hodin ve vdovským tématu, stane se, že přijedu domů a brečím. Teď se snažím nebrečet a chodit víc cvičit. Tu emoci ze sebe musíte vybít. Lidi vám píšou i ve volném čase, takže se toho moc nezbavíte. Ale dávají mi sílu a je to taky důvod, proč jsem se z toho ještě nesložila. Nejedete k lidem, kteří jsou svou situací zdrcení, ale k lidem, kteří jsou bojovní, obdivuhodní a plní energie.
Změnila se nějak Vaše perspektiva pohledu na sociální problémy a společnost obecně díky zkušenostem s reportážemi?
V pozitivním i v negativním. Nemůžete pomáhat za každou cenu, lidi musí být motivovaní, nemůžete je vést za ruku. Překvapilo mě, že v jednadvacátým století rodiče nemají prostředky na obědy pro své děti, nebo že je těžké důstojně zemřít. Je klíčové, že řada duševních i sociálních potíží se neřeší v prvopočátku a pak hasíme až požáry. Často jde problémům předcházet. Ale existují projekty a neziskovky, které na to myslí. Takže si myslím, že to není zas až tak zlé.
Máte nějaké rady pro začínající novináře?
Aby se nenechali odradit, dělali to ve svém nejlepším vědomí, svědomí a s nasazením i s tím, že to bude bolet. Někteří mladí novináři jsou vychovávaní v rychlém úspěchu a zisku. To, že můžete padnout a rýt hubou v zemi je normální a stane se to.
Teď vyšel dokument Těžko v duši, který je o duševních problémech dětí a aktuálně točíte o ovdovělých rodičích…
Dokument Těžko v duši vznikal v rámci zpravodajství. Před rokem jsme si s dramaturgem řekli, že je čas začít natáčet. Nevěděli jsme, jestli se to vůbec povede, ale já viděla, že na tom děti nejsou dobře. Ovdovělí rodiče budou hodinový dokument a premiéra bude pravděpodobně až za rok na podzim.
Mohlo by se vám líbit
Psychoterapeut Petr Fabián a cesta k sobě. Pijavice opět zní éterem!
Komentáře