O syndromu vyhoření se mluví často. Většinou se říká, že postihuje zaměstnance v pomáhajících profesích, například zdravotníky nebo sociálními pracovníky. Syndrom vyhoření se však nevyhýbá ani dobrovolníkům v neziskovkách. Jaké má syndrom vyhoření příznaky a jak se mu ubránit?
Co znamená být vyhořelý?
Syndrom vyhoření je stav chronického stresu. Jedná se o tělesné, duševní i emoční vyčerpání, které je způsobeno kombinací stresu a nadměrného očekávání. Vyhoření může postihnout kohokoliv, nezáleží na věku, pohlavní a ani na tom, jestli máme sklony k workoholismu.
Vyhoření se neobjeví ze dne na den, ale přichází pomalu a plíživě, takže je často těžké ho rozpoznat. Helena Vlčková, dobrovolnice v organizaci Hnutí Brontosaurus, popisuje, jak se vyhoření projevovalo u ní: „Myslím, že moje vyhoření bylo spuštěné tím, že jsem dobrovolničila už několik let a ta činnost byla pořád dost podobná. Zároveň jsem se vedle toho posouvala dál, potkávala nový lidi, změnily se mi priority,“ říká Helena. Popisuje, že už v dobrovolnické práci neviděla smysl: „Když to uvedu třeba na příkladu organizování táborů, tak se vyhoření projevovalo tak, že jsem začala pochybovat o významu a důležitosti naplánovaných programů pro účastníky. A už se mi to tím pádem ani moc nechtělo vymýšlet.“
Syndrom vyhoření má několik fází, které nám můžou napovědět, kdy vyhoření přichází a kdy je třeba zvolnit. První fáze tohoto syndromu je nadšení. V této fázi jsme neuvěřitelně angažovaní, výkonní a jsme schopní pracovat s obrovskou energií. V druhé fázi přichází stagnace. Práce nám připadá příliš těžká a únavná a naše motivace postupně klesá. Třetí fáze je frustrace, kdy se střídavě snažíme pracovat usilovně a střídavě práci odkládáme, začínáme být podráždění a máme pocit, že je před námi příliš moc úkolů a příliš málo času. Čtvrtá fáze je apatie, kdy jsme cyničtí a jsme otrávení jakýmkoliv dalším požadavkem a úkoly plníme rutinním způsobem bez osobní angažovanosti. A pátá, poslední fáze, je vyhoření, kdy jsme už naprosto neangažování a na plnění výzev naprosto rezignujeme.
Vyhoření u dobrovolníků
O syndromu vyhoření u dobrovolníků se moc často nemluví, i když dobrovolníci mohou být k vyhoření náchylnější, protože je v práci nemotivuje finanční odměna. Helena Vlčková popisuje, že ani dobrovolníkům se vyhoření nevyhýbá: „Dobrovolníci bývají nadšenci, a to nadšení je drží dlouho. Někdy jsem si říkala, jestli to není až na sílu, jak kdyby měl člověk přestat být dobrý, když přestane dobrovolničit.“
Dobrovolníci dávají do práce své srdce a spoléhají se jen na svou vlastní vnitřní motivací. Je ale nutné myslet na to, že i když dobrovolníci nedostávají finanční odměnu, neznamená to, že nestojí o cenění své práce. Někdy bývají dobrovolníci v neziskovkách umísťováni až na poslední místo a nikdo se příliš nezaobírá jejich potřebami. Pro některé dobrovolníky je dostatečnou motivací pocit, že jsou užiteční a potřební. Zároveň je ale důležité, aby i dobrovolníci cítili i vnější ocenění, například uznání od svých kolegů a okolí.
Jak se bránit?
Preventivní opatření proti syndromu vyhoření můžeme přijmout na individuální úrovni, což znamená, že sami dokážeme zpracovávat stresové situace. Je třeba naučit se relaxovat a odpočívat ve chvíli, kdy cítíme, že je toho na nás moc. Helena Vlčková popisuje, že krátkodobě pomáhá i změna aktivity v rámci organizace: „Přijde mi, že dočasně pomůže třeba změna aktivity. Jestli už daná činnost v rámci nějaké organizace člověka nenaplňuje, může zkusit jinou, která by mu byla příjemnější. Třeba místo vymýšlení her pro účastníky začne dělat spíš koordinaci lidí v týmu a komunikaci s účastníky, nebo vařit na akcích.“
A zároveň pomáhá správná organizace práce. Je dobré se naučit realisticky odhadovat naše pracovní tempo a některé zbytečné nebo neakutní úkoly bez výčitek svědomí odložit nebo vynechat a koncentrovat se jen na ty opravdu důležité. Velmi pomáhají i sociální kontakty s blízkými lidmi, kterým si můžeme říct o podporu, jak popisuje i Helena: „Velkou motivací, proč to překonat, bývali i kamarádi, se kterýma nás dobrovolničení spojovalo.“
Zároveň existují i systémová řešení na úrovni neziskovek. Jako dobrá prevence syndromu vyhoření pomáhají naplňující vztahy uvnitř organizace. Pomáhá sdílet naše starosti nebo vyčerpání s ostatními kolegy. Přínosné je i zapojení dobrovolníků do celého rozhodovacího procesu – aby zkrátka nebyli jen těmi, na které šéf deleguje úkoly, ale aby mohli sami rozhodovat o chodu neziskovky nebo o náplni své práce. A Helena Vlčková taky na závěr dodává, že dobrovolnictví rozhodně neznamená jen vyhoření: „Vyhoření nebyly jediné pocity, co mi dobrovolničení dávalo. A rozhodně to nebylo dlouhodobé, protože jsem na ně časem reagovala a zařídila se podle svých potřeb. Dobrovolničení mi do života dalo spoustu skvělých zážitků, zkušeností, lidí, nových dovedností, zkrátka to bylo super.“
Mohlo by se vám líbit
Výborný článek, také jsem zažila.. Na chvíli jsem přestala a poté zvolnila..