Jak hořet, ale nevyhořet. Dobrovolnictví a syndrom vyhoření

O syndromu vyhoření se mluví často. Většinou se říká, že postihuje zaměstnance v pomáhajících profesích, například zdravotníky nebo sociálními pracovníky. Syndrom vyhoření se však nevyhýbá ani dobrovolníkům v neziskovkách. Jaké má syndrom vyhoření příznaky a jak se mu ubránit?

Co znamená být vyhořelý?

Syndrom vyhoření je stav chronického stresu. Jedná se o tělesné, duševní i emoční vyčerpání, které je způsobeno kombinací stresu a nadměrného očekávání. Vyhoření může postihnout kohokoliv, nezáleží na věku, pohlavní a ani na tom, jestli máme sklony k workoholismu.

Vyhoření se neobjeví ze dne na den, ale přichází pomalu a plíživě, takže je často těžké ho rozpoznat. Helena Vlčková, dobrovolnice v organizaci Hnutí Brontosaurus, popisuje, jak se vyhoření projevovalo u ní: „Myslím, že moje vyhoření bylo spuštěné tím, že jsem dobrovolničila už několik let a ta činnost byla pořád dost podobná. Zároveň jsem se vedle toho posouvala dál, potkávala nový lidi, změnily se mi priority,“ říká Helena. Popisuje, že už v dobrovolnické práci neviděla smysl: „Když to uvedu třeba na příkladu organizování táborů, tak se vyhoření projevovalo tak, že jsem začala pochybovat o významu a důležitosti naplánovaných programů pro účastníky. A už se mi to tím pádem ani moc nechtělo vymýšlet.”

Syndrom vyhoření má několik fází, které nám můžou napovědět, kdy vyhoření přichází a kdy je třeba zvolnit. První fáze tohoto syndromu je nadšení. V této fázi jsme neuvěřitelně angažovaní, výkonní a jsme schopní pracovat s obrovskou energií. V druhé fázi přichází stagnace. Práce nám připadá příliš těžká a únavná a naše motivace postupně klesá. Třetí fáze je frustrace, kdy se střídavě snažíme pracovat usilovně a střídavě práci odkládáme, začínáme být podráždění a máme pocit, že je před námi příliš moc úkolů a příliš málo času. Čtvrtá fáze je apatie, kdy jsme cyničtí a jsme otrávení jakýmkoliv dalším požadavkem a úkoly plníme rutinním způsobem bez osobní angažovanosti. A pátá, poslední fáze, je vyhoření, kdy jsme už naprosto neangažování a na plnění výzev naprosto rezignujeme.

Vyhoření u dobrovolníků

O syndromu vyhoření u dobrovolníků se moc často nemluví, i když dobrovolníci mohou být k vyhoření náchylnější, protože je v práci nemotivuje finanční odměna. Helena Vlčková popisuje, že ani dobrovolníkům se vyhoření nevyhýbá: „Dobrovolníci bývají nadšenci, a to nadšení je drží dlouho. Někdy jsem si říkala, jestli to není až na sílu, jak kdyby měl člověk přestat být dobrý, když přestane dobrovolničit.“

Dobrovolníci dávají do práce své srdce a spoléhají se jen na svou vlastní vnitřní motivací. Je ale nutné myslet na to, že i když dobrovolníci nedostávají finanční odměnu, neznamená to, že nestojí o cenění své práce. Někdy bývají dobrovolníci v neziskovkách umísťováni až na poslední místo a nikdo se příliš nezaobírá jejich potřebami. Pro některé dobrovolníky je dostatečnou motivací pocit, že jsou užiteční a potřební. Zároveň je ale důležité, aby i dobrovolníci cítili i vnější ocenění, například uznání od svých kolegů a okolí.

Jak se bránit?

Preventivní opatření proti syndromu vyhoření můžeme přijmout na individuální úrovni, což znamená, že sami dokážeme zpracovávat stresové situace. Je třeba naučit se relaxovat a odpočívat ve chvíli, kdy cítíme, že je toho na nás moc. Helena Vlčková popisuje, že krátkodobě pomáhá i změna aktivity v rámci organizace: „Přijde mi, že dočasně pomůže třeba změna aktivity. Jestli už daná činnost v rámci nějaké organizace člověka nenaplňuje, může zkusit jinou, která by mu byla příjemnější. Třeba místo vymýšlení her pro účastníky začne dělat spíš koordinaci lidí v týmu a komunikaci s účastníky, nebo vařit na akcích.“

A zároveň pomáhá správná organizace práce. Je dobré se naučit realisticky odhadovat naše pracovní tempo a některé zbytečné nebo neakutní úkoly bez výčitek svědomí odložit nebo vynechat a koncentrovat se jen na ty opravdu důležité. Velmi pomáhají i sociální kontakty s blízkými lidmi, kterým si můžeme říct o podporu, jak popisuje i Helena: „Velkou motivací, proč to překonat, bývali i kamarádi, se kterýma nás dobrovolničení spojovalo.“

Zároveň existují i systémová řešení na úrovni neziskovek. Jako dobrá prevence syndromu vyhoření pomáhají naplňující vztahy uvnitř organizace. Pomáhá sdílet naše starosti nebo vyčerpání s ostatními kolegy. Přínosné je i zapojení dobrovolníků do celého rozhodovacího procesu – aby zkrátka nebyli jen těmi, na které šéf deleguje úkoly, ale aby mohli sami rozhodovat o chodu neziskovky nebo o náplni své práce. A Helena Vlčková taky na závěr dodává, že dobrovolnictví rozhodně neznamená jen vyhoření: „Vyhoření nebyly jediné pocity, co mi dobrovolničení dávalo. A rozhodně to nebylo dlouhodobé, protože jsem na ně časem reagovala a zařídila se podle svých potřeb. Dobrovolničení mi do života dalo spoustu skvělých zážitků, zkušeností, lidí, nových dovedností, zkrátka to bylo super.“ 

One Comment

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *