Eva Podroužek Fryšarová je patronkou centra Anabell, kde přes sportovní aktivity pomáhá osobám s poruchami příjmu potravy. Má na svědomí projekt Běhám pro Anabell, kdy za každý uběhnutý kilometr centru přispěla 3 koruny. Sama má s poruchou zkušenosti. Co je nejtěžší na nemoci překonat? Jak je důležité správně jíst a sportovat?
Vy jste se stala sportovní patronkou centra Anabell. Mimo jiné píšete vlastní blog Za běhu, v rámci kterého centru pomáháte a přispíváte 3 koruny za každý uběhnutý kilometr. Jakým dalším aktivitám se věnujete?
Momentálně jsem na rodičovské dovolené, takže se asi nejvíce věnuji malé Ninušce. K tomu jsem začala studovat obor nutriční terapie na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Jídlo a výživa se mým životem prostě táhnou už roky a samozřejmě moje osobní zkušenost s poruchami příjmu potravy byla jedním z impulzů ke studiu. Přiznám se, že teď běhám podstatně méně, teď mě chytlo lezení na umělé stěně, takže tam trávíme celá rodina také dost volného času. A k tomu ještě trochu pracuji jako redaktorka.
Na stránkách centra jste uvedla, že poruchy příjmu potravy (PPP) jsou tabuizované téma ve společnosti. Máte pocit, že se to za dobu fungování centra změnilo?
Centrum Anabell se určitě o osvětu v rámci poruch příjmu potravy snaží. Téma se žádoucím způsobem, myslím po odborné stránce, objevuje v médiích a díky různým aktivitám centra je také vidět a slyšet na sociálních sítích. Co si ale myslím, že se příliš nemění, je vnímání veřejnosti a tím i nemocných. Lidé mají často postoj „vždyť si za to mohou sami!“, „v čem je problém, prostě se normálně nají“, nebo „tak prostě přestane zvracet“. PPP podle mě stále nejsou moc vnímané jako psychiatrická a duševní onemocnění a jednoduché řešení, kdy by si nemocný řekl, tak, teď s tím ze dne na den skončím, nemají. Nejen tento zkreslený pohled společnosti pak přispívá k tomu, že se nemocní za svůj problém stydí, což zase jen oddaluje začátek řešení.
Zdroj: osobní archiv Evy Podroužek Fryšarové
Když člověk trpí poruchami příjmu potravy a připustí si tuto nemoc, co je první a nejlepší krok, který by měl udělat?
V první chvíli si myslím, že je dobré nebýt na to sám a zkusit se svěřit někomu, komu důvěřujeme, a společně pak postupovat dále. Pro část nemocných to ale nemusí být úplně lákavá cesta. Jak jsem už říkala, často se za svůj problém stydí. Alfou a omegou je vyhledat odbornou pomoc. Právě prvním takovým kontaktem může být centrum Anabell, které je tvořené odborníky napříč širokým spektrem odborností. Jak sociální pracovníci, psychologové, nutriční terapeuti, ale i peer konzultanti. V Anabell najdete relevantní informace i kontakty na další odborníky. Upřímně řečeno, a i ze své zkušenosti, bych se vyvarovala návštěvě psychoterapeuta bez bližší reference.
Proč?
Ne každý terapeut se na tuto problematiku zaměřuje a má s ní zkušenost. U Anabell je výhodou také možnost anonymního kontaktu, třeba i po e-mailu.
A co když máme pocit, že někdo v našem okolí poruchou pravděpodobně trpí, jak k němu máme přistupovat?
Vlídně, s respektem, nabídnout pomocnou ruku, možnost se vypovídat. Neodsuzovat a odpustit si hloupé poznámky. Mimochodem, právě různé komentáře ohledně vzhledu a stravování bývají často jedním ze spouštěčů poruch příjmu potravy.
Stává se, že u nemocných dojde k relapsu? (relaps=návrat k chování, kterému se při léčení chcete vyhnout-pozn.red.)
Jak často k nim dochází, to je velmi individuální. Poruchy příjmu potravy se mezi sebou mohou střídat, přecházet jedna v druhou. Ale také nemusí.
Dá se takovým relapsům předejít?
Relapsům můžeme předcházet pravidelnou psychoterapií, nutriční terapií, setkáváním se s peer konzultantkou nebo svěřením se někomu blízkému. Je vhodné, aby klienti, ani v případě, kdy se cítí dobře, terapii neukončovali sami. Aby situaci s terapeutem řešili a probírali, nastavili si delší rozestupy mezi setkáními a vždy měli možnost se na terapeuta znovu obrátit, případně věděli, kam se obrátit dále.
Zdroj: osobní archiv Evy Podroužek Fryšarové (foto: azfotky.cz)
Jak úzce souvisí zdravý životní styl s léčbou poruch příjmu potravy?
Pokud se budeme bavit o léčbě poruch příjmu potravy, byla bych se skloňováním nějakého zdravého životního stylu opatrná. Ono to totiž často bývá i tak, že nemocný si řekne, že teď začne žít zdravě a ona je pak ta hranice mezi zdravým životním stylem a poruchami příjmu potravy podle mě poměrně tenká. Samozřejmě do toho vstupuje i řada dalších faktorů, jako je rodinné zázemí, traumata z dětství nebo osobnostní vlastnosti a psychické založení. Určitě tím nechci říct, že ten, kdo začne žít zdravým životním stylem nutně spadne do anorexie nebo bulimie.
Určitě máte nějaké doporučení, jak by měl vypadat jídelníček a sportovní aktivity.
Strava a sport by měli být v rovnováze. Strava by měla být pravidelná a porce běžná, odpovídající věku a aktivitě. Záměrně se vyhýbám jakémukoliv počítání čehokoliv. Nevážit, nepočítat. Centrum Anabell má pro tyto případy skvělou příručku fotek talířů. Samozřejmě ale pokud by šlo o výraznou podvýživu, řešení by bylo zase trochu jiné. Cílem je dostat se k tomu, že stravování je racionální a nezhroutím se ani z toho, že si dám k večeři pizzu nebo ke kávě kus dortu, anebo že se na oslavě budu cítit trochu plná. Jídlo by nemělo výrazně ovlivňovat náš společenský život. Ve smyslu, nemůžu jít na ten večírek, protože tam bude hodně jídla, nebo teď se nemůžu jít bavit s přáteli ven, protože si musím jít zaběhat. Co se pohybu týče, i ten by měl být přiměřený. Jít si třikrát týdně zaběhat, vyrazit na kruháč, ráno si dát deset minut jógy. Asi vnímáte, že běhat denně hodinu na páse nebo dělat stovky dřepů nezní úplně zdravě, nicméně v životě nemocných to vídáme.
Vy máte zkušenosti s mentální anorexií a bulimií. Co byl první znak toho, že byste s tím měla začít něco dělat?
Asi to souvisí i s předchozí otázkou. Anorexie i bulimie až moc začaly ovlivňovat můj ostatní život. Málem mě nepustili k maturitě! Bylo mi tak nedobře, že jsem v posledním ročníku dost chodila za školu. Tak to byl úplně takový první impulz. Ale on se vlastně ani moc neměnil v průběhu let. Velký zásah do běžného života. Necítila jsem se dobře. Chtěla jsem tehdy začít trochu víc běhat, ale pozor, ne kvůli hmotnosti, měli jsme běžeckou partu a bavily nás závody. A zjistila jsem, že zvracení a běh nejde moc dohromady. A oporu jsem měla i ve svém současném manželovi.
Jaký byl Váš nejtěžší krok na cestě k vyléčení poruchy příjmu potravy?
Patrně si přiznat, že mám nějaký problém. Celkem dlouho jsem měla pocit, že mám vše pod kontrolou a když se rozhodnu ze dne na den s tím mohu přestat. Což samozřejmě nebyla pravda. Další věc je zbavit se nějakých zajetých vzorců a naučených „řešení“.
Jak dlouho trvalo, než jste nemoc překonala?
Celkově bezmála deset let, pokud si dobře pamatuji.
Jak jste se dostala ke spolupráci s organizací Anabell?
Sama jsem tenkrát byla klientkou Centra Anabell a sbírala jsem u něj první, a pro mě tehdy nové, informace. Později jsem se seznámila přímo s paní ředitelkou a zakladatelkou Janou Sladkou, která je podle mě anděl, je to velice vlídná a příjemná bytost, která tu spolu se svým týmem dělá dlouhé roky pro nemocné a jejich blízké, anebo pro osvětu, velice mnoho. Tím, že jsem měla zkušenosti s novinařinou, marketingem nebo organizováním akcí a produkcí, nabídla jsem Anabell svou pomoc a podařilo se nám rozjet několik projektů. Prostřednictvím běhání jsem chtěla Anabell něco vrátit, navíc běhání je populární, ale abych byla upřímná, získat podporu pro Anabell z řad veřejnosti je náročné a souvisí to s tím, o čem jsem hovořila na začátku. Poruchy příjmu potravy prostě nejsou sexy a ani příliš srdcervoucí téma.
Co pro Vás znamená centrum Anabell?
Anabell tu bude už 20 let a bylo prvním a bohužel stále je jediným nelékařským centrem, které pomoc nabízí. A to nejen nemocným, ale i jejich blízkým, případně třeba i pedagogům, kteří by se ve své třídě s PPP setkali. Jeho činnost je dlouhodobě velmi přínosná a stále své spektrum činností rozšiřuje, byť to není jednoduché. Co je ale fakt, že nemocných v dnešním hektickém světě, kde je kladen tlak na výkon a vzhled, přibývá.
Mohlo by se vám líbit
Komentáře