Chirurg Tomáš Šebek je člen neziskové organizace Lékaři bez hranic, na svou první misi s nimi odjel před 15 lety. Podnikatel, který se snaží o revoluci v českém zdravotnictví je také spisovatel, který má na svém kontě již pět knih. Jaké bylo jeho dosavadní působení v Lékařích bez hranic? O čem je jeho nová kniha a na co se v ní snaží upozornit?
Není to jen lékař, ale také podnikatel a nadšenec pro digitální technologie ve zdravotnictví. Je zakladatelem neziskové organizace Ministr zdraví, ve které se spolu s dalšími odborníky snaží o prodloužení života ve zdraví v České republice. Je autorem knihy Objektivní nález: Moje nejtěžší mise, která vyšla v roce 2024 a také úspěšných reportážních knih z misí s neziskovou organizací Lékaři bez hranic. Do zahraničí se s nimi vydal několikrát. „Když nabídku přijmete a zjistíte, že ta mise není pro vás, i když se to stane na místě, tak se na vás nikdo poprvé zlobit nebude, podruhé už to bude takový varovný signál, potřetí už vás pravděpodobně na misi nepošlou,“ popisuje Šebek.
Co vás přivedlo k tomu být lékařem?
Přišlo to úplnou náhodou, já jsem o tom nikdy moc neuvažoval. Na gymplu v posledním ročníku, když jsme se všichni rozhodovali, kam půjdeme na školu, myslel jsem si, že budu strojní inženýr, pilot nebo něco úplně jiného, byla to náhoda. Začal jsem se více zajímat o biologii, trochu chemii a hodně mě bavila fyzika.
Jak se vůbec z lékaře v nemocnici stane člen organizace Lékaři bez hranic?
Možnost přihlásit se k organizaci, konkrétně před patnácti lety, přišla taky úplnou náhodou. Mně se to líbilo, obecně mi humanitární práce imponovala, ale nikdy jsem si nemyslel, že bych vyjel na misi. Stalo se to spíš řízením osudu, někdo mi doručil nějakou zprávu, byl jsem se podívat na informačním večeru, a tak to vlastně šlo v takových nenápadných krocích, až se člověk ocitl na první misi.
Tomáš Šebek, foto: David Turecký
Nebylo to u mě primárně tak, jako u celé řady mých kolegů. Neměl jsem pocit, že mám jít zachraňovat svět nebo pomáhat, jakkoliv to je vlastně výsledkem toho angažmá. Ale spíš mě bavilo rozvíjet se nebo nabízet zkušenosti, které člověk už má. Neumíte a neznáte všechno, ale dá se předpokládat, že už můžete pracovat samostatně a tím pádem máte pro tu organizaci a pro její práci přidanou hodnotu. Takže si myslím, že většinou naše motivace, včetně té mojí, jsou takové zdravě pragmatické – pomoc a možnost předat vlastní zkušenosti, spolupracovat s týmem v místě, kde by vás to nenapadlo a kam se živá noha nedostane. Sekundárně tím vlastně naplňovat i to hezké – že pomáháte, že jste najednou součástí humanitárního sektoru.
Vzpomínáte si na sovu první misi? Jaká byla?
Moje první mise byla na Haiti. Od toho uplynula už docela dlouhá doba, teď mimochodem bylo patnácté výročí ničivého zemětřesení, které tam tehdy řádilo. Přesto si to člověk pamatuje hodně v detailu. Je to velká životní změna, úplně jiná situace. První mise bývá většinou něco, na co nikdy nezapomenete. Takže byla skvělá, protože to absolutně předčilo moje očekávání, jak ta organizace efektivně funguje. Jak jsme schopni široce a zároveň i do hloubky v té expertize pomáhat, s čím vším se vlastně dokážeme vyrovnat, s jakým množstvím, a přitom s limitovaným počtem finančních prostředků, zázemí, vybavení, lidí… dělat v podstatě zázrak.
Jednou na mě v Afghánistánu mířil kalašnikovem malý kluk z několika málo metrů.
Nemáte strach?
Kdybych neměl strach, tak já sám, ale hlavně ta organizace, mě vyhodnotí jako nekompatibilního. Protože by to znamenalo, že mám třeba duševní poruchu, nebo si neuvědomuji rizika a tak dále. Je naprosto přirozené mít obavy, s těmi se většinou vyrovnáváte tím, že si nastudujete místo, kam byste eventuálně měli vyrazit a pak si dobrovolně řeknete, jestli chcete na tu cestu vyrazit, nebo ne.
Organizace Lékaři bez hranic je absolutně neutrální. Péče je pro všechny bezplatná, takže má takové renomé, které zároveň dodává velkou míru bezpečnosti i v místech, kde to je složité. Například válečný konflikt. Působí jako absolutně neutrální strana, která nedělá nic jiného, než se stará o nemocné. Je to vnímané tak pozitivně, že se tím limituje riziko, že se stanete terčem. V místech, kde operují ozbrojené gangy, vyloženě kriminální skupiny, které toto nerespektují, se ale může stát cokoliv.
Byl jste někdy v ohrožení života?
Jednou na mě v Afghánistánu mířil kalašnikovem malý kluk z několika málo metrů. Tamtéž, v severoafghánském Kundúzu jsem zažil velmi blízko detonaci. Ale nemyslím si, že bych byl vyloženě v situaci, která by zaváněla ohrožením života. V těchto oblastech je kalašnikov na zádech šestiletého kluka naprostý standard, stejně jako v Jižním Súdánu. Vy si na rameno vezmete kabelku, oni si na rameno pověsí tohle. Musíte to hodnotit v nějakém kontextu dané situace, v dané zemi. Kdybyste potkala někoho na ulici, malého kluka tady v Čechách se zbraní na zádech, tak by to na vás asi působilo jako určité riziko.
Tyhle situace musí na člověku zanechat ránu. Jak se s tím vyrovnáváte?
To, co si z toho můžete odnést, je to, že můžete růst. Pokud to vezmete jako příležitost, tak vám to pomůže růst jak profesně, tak i lidsky. Protože najednou máte možnost nahlédnout jako host hluboko do tragédie lidí, kteří to sdílí dnes a denně a musí v tom žít. Vy jste tam jenom na pár týdnů, máte letenku zpátky, máte vždy možnost vrátit se do bezpečí, o kterém jste předtím tolik nepřemýšleli. Přišlo vám to jako automatické.
Je zajímavé vidět to na vlastní oči, zažít. A pokud to vezmete jako příležitost, tak si z toho můžete hodně vzít. Nejen profesně jako lékař, lékařka, zdravotník, ale v kterékoliv další kategorii. Lékaři bez hranic jsou architekti, vodohospodáři, účetní a tak dále. Všude máte možnost získat neobvykle zajímavé zkušenosti. Zároveň vám to pomáhá srovnat si životní priority, inspirovat se těmi lidmi, protože ti, co tam žijí, jsou nesmírně stateční.
Pracujete s minimem vybavení, minimem peněz a času. Kam se podíváte, tam je toho málo. Nikdy nebudete mít ničeho dost. S tím se musíte srovnat hned na začátku.
Jaký byl nejhorší zážitek, který jste na misi zažil?
Nejhorší zážitek je, když jako lékař nedovedete už nijak pomoci. A úplně nejhorší, když je to dítě. S těmito věcmi se nemůžete vyrovnat ani jako profesionál. Se smrtí pracujeme. Smrt u dospělého je prostě součást života a umíme s tím, alespoň já, zacházet trochu více, než se smrtí dítěte.
Když se ocitnete v situaci, kdy už tomu dítěti nedokážete zachránit život, nebo jste přímo svědky jeho smrti, tak je to něco, co ve vás zůstane navěky. Snažil jsem se to trochu přiblížit v mých knihách, které jsem z misí psal a tím vlastně ty příběhy trochu zapomenout, ale kdykoliv mám možnost na nějakém veřejném čtení to znovu otevřít, tak neváhám. Myslím si, že pro nás je luxus žít v Česku a neuvědomujeme si, jak je to jinde těžké. Snažím se to čtenáři konzumovatelnou formou přiblížit. Nechci, aby lidi brečeli. Chci, aby pochopili, jak se vlastně máme ve srovnání se zbytkem světa dobře.
Knihy Tomáše Šebka, foto: Dominika Blažková
Lékaři na misích musí pracovat určitě s málem. Co nejvíce postrádáte?
Pracujete s nedostatkem úplně všude. Lékaři bez hranic je organizace, jejíž páteří jsou místní lidé. Dneska je to přes 50 tisíc lidí ve více jak 150 projektech na světě, ve zhruba 75 zemích světa. A vždy pracujete s místním lidmi, kterých nikdy není dostatek, stejně tak mezinárodních spolupracovníků, mezi které patřím.
Pracujete s minimem vybavení, s minimem peněz, času. Kam se podíváte, tam je toho málo. Nikdy nebudete mít ničeho dost. S tím se musíte srovnat hned na začátku, aby se vám dobře fungovalo. Nikdy nebude dost času na všechny pacienty, nikdy nebude dost léků pro všechny. Nikdy nebudete mít ten luxus, kdy je výrazná přesilovka ošetřujícího personálu nad pacientem. Když jsem na sále v Česku a operuji, mývám kolem sebe klidně 10-15 lidí.
Tady se musíte smířit se situací, že najednou odběhne anesteziolog, jediný člověk na sále, na jiný sál, a vy tam v ten moment jste sám s pacientem. Máte vlastně tak trochu na starosti, mimo to své operační pole, jeho životní funkce a alespoň se dívat, co hlásí monitor, pokud tomu rozumíte. Je velký tlak se naučit trochu přesah toho, co jinak v domácích podmínkách bývá na jiném specialistovi. Na druhou stranu, ve všem se dá fungovat, tahle organizace vznikla v 70. letech a úspěšně se dále rozvíjí, je dneska takhle obrovská právě proto, že jsme se naučili s tím málem udělat zázraky.
Moje mise je teď doma, v Česku
Myslíte si, že máme v Česku dobrou kvalitu zdravotnictví?
Nemůžeme mít dnes dobrou kvalitu zdravotnictví, protože nám ten systém logisticky a finančně nefunguje dobře. To znamená, že i kdybychom byli sebelepší doktoři, sebelepší zdravotníci, už to neutáhneme na tom, že do toho dáváme srdce a hlavu. Systém tím doslova plýtvá, nutí nás do nesmyslné byrokracie v nedigitalizovaném zdravotnictví, a nemáme prostor na to, abychom opravdu naši expertizu mohli poskytnout.
Můžete mít sebelepšího onkologa, ale pokud se k němu pacient nedovede systémem prokousat včas, tak je to celé prostě nesmyslné. Řekl bych, že je vynikající kvalita úrovně znalostí a dovedností českých zdravotníků, ale už to nestačí.
Na poslední misi jste byl v roce 2019, chystáte se zase na nějakou další cestu do zahraničí?
Když navážu na předchozí otázku, moje mise je teď doma, v Česku. Protože já si uvědomuji ten potenciál, o kterém jsem mluvil, a neschopnost ho využít a rozvíjet. Snažím se alespoň v rámci nedávno založené neziskové organizace Ministr zdraví upozorňovat na věci, které nejvíc trápí nikoliv české zdravotnictví, ale české zdraví. Když se budeme dívat na zdraví, rozpleteme zdravotnictví. Dnes potřebuje rychle digitalizovat a potřebuje vynaložit prostředky, které do něj jdou v neuvěřitelných částkách, mnohem racionálněji a vyřešit logistickou část celého toho procesu.
Když nemohu jet na misi v Jižním Súdánu, tak se pokouším alespoň společně s mnohem chytřejšími kolegy a kolegyněmi zamýšlet nad tím, jak vylepšit české zdraví, respektive zdravotnictví.
Rozhodl jsem se tentokrát neoperovat všechny kolem, ale sám sebe. Ukázat v čem chybuji.
Vy jste se teď pustil do, jak to sám nazýváte, „nejtěžší mise“. Proč jste se rozhodl napsat knihu Objektivní nález, která má právě podtitul Moje nejtěžší mise? Jaké emoce vás provázely, když jste knihu psal?
Kniha byla primárně určena mým dvěma starším dětem. Ne že bych jim teprve v knížce řekl všechno, co jsem chtěl říct, to už byl jen takový závěr, diskuze proběhly předtím. Nejstaršímu dítěti je 27 let, druhému je 24. Já si celou dobu myslím, že 27 let nejsem dobrý rodič, dobrý otec. Chtěl jsem některé věci, kterých jsem se bál, neuměl nebo nechtěl je vysvětlit, vyložit na stůl. Sám pocházím z rodiny, která nebyla úplně optimální a ideální. Snažím se ukázat, že je možné neopakovat jednu chybu stále dokola. Je potřeba smířit se s tím, že chyby děláme, protože jsme jenom lidé, ale nejhorší, co můžeme dělat je chyby dokola opakovat.
Sekundárně jsem v té knížce chtěl dát trochu naději čtenářkám a čtenářům. Dát jim vnitřní pohled do toho, že ne všechno, co se kolem nich děje a vidí na sociálních sítích, je tak „boží“, jak to vypadá. Místo, abych si vzal na paškál všechny kolem, tak jak se to v Česku dělá, protože umíme velmi dobře kritizovat všechny ostatní, rozhodl jsem se vyoperovat sám sebe a ukázat v čem selhávám a dělám chyby. Chci, aby si čtenáři řekli: „Uf, tak já to vlastně nemám tak úplně blbý a dneska už vím, že Šebek to boží taky nemá, i když to tak může vypadat. Můžu si oddechnout, že pokud o sobě pochybuju jako rodič, tak je to vlastně v pohodě, protože on to dělá taky.“
Tomáš Šebek s knihou Objektivní nález, foto: David Turecký
Je to takový „autohanopis“. Kniha mi přijde jako super kategorie, reprezentuje něco, co se v Česku moc nenosí a já myslím, že to je docela škoda. Musel jsem jít úplně na dřeň, protože pokud to má být objektivní nález, tak prostě musím říct ve všem pravdu, a to se snad povedlo. Také jsem tušil, že knížka může reflektovat to, co se děje tzv. v každé chalupě.
V knize otevřeně přiznáváte svoje chyby a selhání. Proč máme v České republice takový strach z chyb a hlavně z jejich přiznání?
Já si myslím, že všechno začíná a končí vzděláním. Nevzdělání znamená pohybovat se ve středověku. A jedna z věcí, kterou ve vzdělávacím systému máme vyloženě středověkou je, že za chybu přijde trest. Začíná to už možná předškolně, rozhodně pak ve škole, v tradičním způsobu výchovy, a to se s námi potom táhne.
Například v práci se bojíme toho, že uděláme chybu a bude z toho hrozný problém. Místo toho, aby progresivní šéf přišel a řekl, že tohle je chyba, ale podíváme se na ní jako na příležitost, jak se dá zlepšit a proč se vlastně stala. Snažíme se zlepšit systém, ve kterém ta chyba nastala. Pokud to dobře identifikujeme a systém opravíme, máme šanci, že se chyba příště opakovat nebude. Tohle jsem viděl v jiném vzdělávacím systému v Irsku.
V letech 2010 a 2011 jsem v Irsku v nemocnici viděl mladé doktory doslova řádit v bezpečném prostředí, aby si vyzkoušeli všechny možné chyby, protože pak se z nich stávají experti. Expert je člověk, který v hloubce udělal všechny možné myslitelné chyby. Na tom skvělá expertiza stojí. Máte v bezpečném prostředí za sebou limitní počet chyb, který dává jistotu statistického úspěchu.
Tohle v Česku nemáme a hrozně tím podle mě trpíme, protože tady to opravdu funguje tak, že chyba je většinou personalizovaná – ukazujeme prstem ideálně na někoho cizího než na sebe. Aby na nás nikdo neukazoval, chybu maskujeme. Tím se opakuje, a může dojít k zacyklení. Ve výsledku vás to nikam neposune. Na konci není nic jiného než zase chyba. Někdy mnohem tragičtější, než byla na začátku.
Lékař, mladý medik, u nás není vzdělávaný takovým způsobem, aby si udělal limitní počet chyb a následně je reflektoval. Přemýšlení nad chybami by nám dalo obrovskou možnost růst. Potřebujeme si připustit, že chybujeme.
Mohlo by se vám líbit
Komentáře