Téma, které je v České republice tabu. Což je paradox, protože dříve či později čeká každého.
Nahlížet na pohřeb jako na smutný akt konce nebo naopak jako na oslavu života, který zemřelý prožil? Doporučuji knížku Moje milá smrti od Veroniky Hurdové, možná ji spíše budete znát jako Krkavčí matku. Její manžel zemřel ve 34 letech, měli spolu dvě malé děti a třetí bylo v té době na cestě. Takže rozhodně ne záviděníhodná situace, přesto svému muži zařídila procházku na rozloučenou do Prokopského údolí se všemi jeho známými a kamarády. Jedlo se, pilo, děti se smály, rozprášil se popel a při odchodu padaly věty typu: „Veru, užili jsme si to, i když je možná zvláštní tohle po pohřbu říkat…“
Krkavčí matka původně do pohřebního ústavu šla, ale odradilo ji civět do katalogů, vybírat z několika desítek očíslovaných básniček… neznám nikoho s podobnou zkušeností, kdo by na tohle odosobněné zařizování vzpomínal rád. A samotný pohřební obřad? Cizí člověk přečte životopis, zazní pochmurná píseň a báseň, pak další hudba. A přítomným běží v hlavě, ať už je konec. Ptali jste se někdy svého partnera, jaký by chtěl pohřeb? Ano, není standardní o tom mluvit. Ale vyhnete se situaci, kdy už se zeptat nepůjde.
Vůbec nechci, a ani bych si nedovolila téma zlehčovat, jen by třeba do budoucna mohlo mít vše kolem smrti jinou formu a samotná konečnost života by místo tabuizování byla přijímána. Udělat něco nestandardně neznamená rezignovat na pietu. Na Novém Zélandu vyrazí rodina za nebožtíkem na hřbitov a dají si piknik, vypadá to tam prý jako v parčíku, kolem skáčou klokani. Což je u našich pochmurných hrobů nemyslitelné. Všechny odstíny černé a šedé vybízí ke smutku natolik, že se pozůstalý pomalu stydí za veselé vzpomínky, které se zemřelým zažil.
Smrt je součást života nejen lidského, ale i zvířecího. Lidský skon je oplakáván, zvířecí ututláván. Líza Simpson se v jednom dílu stane vegetariánkou, kráva vjede na pásu do budovy a z druhé strany vypadávají steaky, mezitím tma a bučení. V supermarketech je maso úhledně zabaleno v krabičkách, nedej bože, aby šlo vidět trošku krve. Pro jistotu tu máme vysmátý obrázek Vodňanského kuřete, aby toho rádoby pozitivna nebylo málo. A pak dá influencerka cukrfree fotku stahování daňka z kůže na Instagram a dojde k on-line ukamenování. Přitom šlo o maso vyšší kvality než zmíněné naleštěné supermarketové, a společnost na kvalitu a původ potravin dbá více než dříve. Debatu, zda být či nebýt vegetarián ponechme stranou. Ale uvědomme si, že se tato komodita neobjeví v regálech jen tak simsalabim.
Možná spousta myšlenek předbíhá dobu, možná k posunu k „barevnějším“ pohřbům a přirozenějšímu nahlížení na smrt v Česku nikdy nedojde. Ale za zmínku to stojí… protože o čem se nemluví, to bude stagnovat navždy.
Mohlo by se vám líbit
Komentáře